Der Spiegel: „Ptáte se jako vyšetřovatel.“ Rozhovor s předákem Tálibánu Anasem Hakkáním

Ptáte se jako vyšetřovatel: rozhovor s předákem Tálibánu Anasem Hakkáním.

Rozhovor vydaný v anglické mutaci německého týdeníku Der Spiegel vedla Susanne Koelblová, přeložil ho Daniel Dolenský. V češtině zeditovala Zuzana Marková.

Pokud se chcete dostat k Anasi Hakkánímu, musíte navštívit jistou budovu v kábulské dobře zabezpečené vládní čtvrti a v ní se vydat po schodech dolů do sklepní místnosti. Tato místnost, kterou si Hakkání pro rozhovor vybral, je vybavena světlými sametovými křesly a dá se kdykoliv zabezpečit ocelovou mříží.

Stejně jako o jeho bratrovi Siradžuddínovi, novém tálibánském ministru vnitra a hlavě sítě Hakkání, se i o osmadvacetiletém Anasi Hakkáním říká, že s novináři mluví jen velmi neochotně. Svůj souhlas s rozhovorem pro DER SPIEGEL udělil až po mnoha přímluvách řady diplomatů a vyjednavačů.

Síť Hakkání, která sídlí v pákistánském Miránšáhu, byla považována za vojenské centrum boje proti západním vojskům. Tento boj skončil před necelým rokem, když Tálibán dobyl Kábul. Členové sítě Hakkání údajně naplánovali některé z nejzávažnějších útoků spáchaných v Afghánistánu, a to právě v Pákistánu, kde měl probíhat výcvik sebevražedných útočníků. Hakkání je považován za jednoho z čelných představitelů skupiny.

V roce 2014, když mu bylo 20 let, byl v zahraničí zatčen a v Kábulu odsouzen k smrti. Podle informací DER SPIEGEL bylo jediným důvodem, proč unikl popravě, to, že se za něj na žádost Pákistánu u kábulské vlády přimluvila Čína. Má se za to, že Hakkáníové úzce spolupracují s pákistánskou rozvědkou ISI, a Islámábád je věrným spojencem Pekingu. Anas Hakkání byl nakonec osvobozen v rámci výměny vězňů.

‚Neškodný student náboženství‘

Pane Hakkání, setkáváme se tady ve sklepní místnosti uzavřené ocelovou mříží, která se nachází v Kábulu naproti budově vojenského zpravodajství. Kde to přesně jsme?
Toto je místnost, kde přijímáme návštěvníky. Převzali jsme ji od okupantů. Zůstala tu po Američanech.

Jak dlouho jste v Kábulu?
Přijel jsem hned večer po osvobození Kábulu, takže 16. srpna. To byla velká chvíle. Po 20 letech války konečně přišel mír. Já jsem v Kábulu strávil první roky svého života, ve čtvrti Akbara Chána. Ale když mi bylo nějakých sedm, nebo osm let, začaly bombové nálety koaličních sil…

To bylo v roce 2001, poté, co al-Káida zaútočila na Světové obchodní centrum a další cíle ve Spojených státech. Ještě předtím váš otec, známý mudžahedín Džaláluddín Hakkání, pozval velitele al-Káidy Usámu bin Ládina do Afghánistánu.
Můj otec Usámu bin Ládina do Afghánistánu nikdy nepozval. Ale znali se z dob války proti sovětským okupantům. Když na nás začaly padat bomby sil západní koalice, museli jsme odejít. Uprchli jsme do Miránšáhu ve Vazíristánu…

…což je město v Pákistánu.
Tam jsem strávil většinu života, jako přistěhovalec. Ale vzpomínky na dětství v Kábulu mi zůstávají jako takový šťastný sen.

Podle mezinárodních bezpečnostních expertů se síť Hakkání považuje za nejnásilnější odnož afghánského Tálibánu. Uvádí se, že vy jste sehrál klíčovou roli při získávání peněz pro tuto organizaci a znal její plány na atentáty, které se chystala provést.
Takzvaná síť Hakkání, o které Západ pořád mluví, nikdy neexistovala. To je čistokrevná propaganda našich nepřátel. Já jsem byl neškodným studentem náboženství, kterému bylo lehce přes dvacet. Rozlišujte prosím mezi teoretickou podporou určitých cílů a praktickými kroky. Samozřejmě jsem jako většina Afghánců chtěl osvobodit naši zemi od okupantů, abychom mohli žít nezávisle, důstojně a v míru, a to v samostatném státě.

Teď ale bagatelizujete jak roli své rodiny v této válce, tak i svou vlastní.
S mnoha z těch útoků, z nichž jsme obviňováni, nemá naše rodina nic společného. Ano, byla válka, a ano, já stál na jedné straně. Obě strany na sebe útočily. Akce vyvolává reakci. Já sám jsem nikdy nebojoval.

Výcviková centra vaší organizace pro sebevražedné atentátníky se nacházejí v Miránšáhu, kde vaše rodina dlouho žila v pákistánském exilu. Strategické a vojenské vedení těchto center má na starost aktuální afghánský ministr vnitra, kterým je váš bratr Siradžuddín Hakkání. Je těžké si představit, že byste na tomto místě strávil téměř celý život, a přitom nevěděl, co se tam plánuje.
Ptáte se jako vyšetřovatel. Chystáte se mě obžalovat? Nebojte se, jenom žertuji.

Než jste se vloni vrátil s Tálibánem do Afghánistánu jako vítěz, strávil jste několik let v Kábulu nedobrovolně.
To je pravda. V roce 2014 mě zatkli v Kataru jménem tehdejší kábulské vlády a vydali do Afghánistánu. To bylo naprosto nelegální. Několik let jsem byl držen v samovazbě v maličké cele, nejprve ve vězení spravovaném zpravodajskou službou, pak v Bagrámu. To bylo v rozporu se všemi zákony a pravidly, které v této zemi v té době platily.

Byl jste dvěma soudy odsouzen k smrti za spolupodíl na závažných teroristických útocích. Ale rozsudek nikdy nebyl vykonán, protože vaše rodina má dobré mezinárodní vztahy.
Já byl opravdu nevinný. Byl jsem mladý student v osmém ročníku studia náboženství. V Kataru jsem byl jen na dovolené. Také jsem tam navštívil přátele a známé, které právě propustili z Guantánama.

Síti Hakkání se připisuje bezpočet atentátů, které si vyžádaly mnoho nevinných obětí, a vy jste údajně o plánech na tyto útoky věděl. V roce 2017 bylo jedním z cílů německé velvyslanectví v Kábulu. Tam zemřelo více než sto lidí.
Tato tvrzení jsou naprosto nepodložená. Všechna obvinění vznesená proti mně během soudního přelíčení jsou zcela vymyšlená.

‚My jsme si tuhle válku nevybrali‘

Po téměř pěti letech ve vězení jste byl v roce 2019 vyměněn za dva pedagogy kábulské Americké univerzity. Síť Hakkání přitom Kevina Kinga ze Spojených států a Timothyho Weekse z Austrálie unesla pouze za tímto účelem. Oba byli dlouho drženi ve vězení. Litujete toho, co se jim stalo?
Nemám radost z toho, co se stalo. Ale o plánu zajmout oba profesory a vyměnit je za mě jsem nic nevěděl. Na druhou stranu já jsem byl v rozporu se všemi standardy a pravidly držen mnoho let v izolaci. Vedení Islámského emirátu Afghánistán bylo zatlačeno do krajní situace, kde se žádné jiné možnosti nenabízely, a proto se rozhodlo pro toto zvláštní opatření, jehož cílem bylo svého občana, tedy mě, propustit.

Může jedna křivda ospravedlnit jinou?
Prosím vás, my jsme si tuhle válku nevybrali. Byla nám vnucena. Doufám, že už nikdy nebudeme muset strpět to, co jsme museli vydržet během těchto dlouhých let.

Rahmatulláh Nabíl, který byl v té době šéfem zpravodajců, tvrdí, že po vašem zatčení v Kábulu vás naložil do auta a vozil po místech, kde atentátníci ze sítě Hakkání provedli své nejhorší útoky. Když jste se pak vrátili do sídla afghánské zpravodajské služby NDS, byl jste rozsahem napáchaných škod údajně natolik pohnut, že jste dobrovolně podepsal své doznání. Je to pravda?
Nic takového se nestalo. Žádné sebevražedné útoky jsem nepřiznal. Za poslední dvě desetiletí proběhlo mnoho útoků, jež byly připisovány naší rodině, ale nemáme s nimi nic společného. Jméno naší rodiny často používají absolventi pákistánské madrasy Hakkánia (jedna ze starých škol Koránu, poznámka editora), a to bez našeho vědomí. Každý, kdo na této teologické univerzitě studoval, může toto jméno použít.

Dva členové vaší rodiny zastávají významné pozice v aktuální tálibánské vládě. Vy ale pořád ještě žádnou oficiální pozici nemáte, a přitom jste velmi vlivný. Jaká je přesně vaše role v Islámském emirátu Afghánistán?
V naší kultuře je důležitější důvěra než úřad. Radím Tálibánu v agendě jednotlivých ministerstev a pomáhám všude tam, kde je třeba. Také jsem součástí komise, která prosazuje všeobecnou amnestii. Chceme vyzvat všechny Afghánce, kteří utekli ze země, aby se teď po jejím osvobození vrátili.

Proč by tito vaši krajané měli podporovat vaši vládu? Ženy, které pracovaly jako lékařky, policistky nebo soudkyně, už za vaší vlády tuto možnost nemají. Mnoho členů bezpečnostních složek, aktivistů a svobodomyslných lidí uteklo ve strachu z perzekuce, zatýkání a poprav. Na severu a východě země se nacházejí velké ozbrojené skupiny, které s Tálibánem bojují. Měla by se vrátit i ozbrojená opozice?
Ano, amnestie se vztahuje na všechny bez výjimky, tedy i na ozbrojenou opozici. Tak to nařídil Hajbatulláh Achúndzáda ze své pozice emíra Islámského emirátu Afghánistán. Proto vyzýváme všechny Afghánce, aby se vrátili domů.

Zopakuji otázku: proč by vám měli věřit Afghánci, kteří Tálibán kritizují? Ověřovali jsme jeden případ, kdy se jistý plukovník vrátil do práce na ministerstvu vnitra, kde byl jednoho dne náhle zatčen. O tři dny později bylo jeho rodině vráceno jeho tělo, a to bez jakéhokoliv vysvětlení. Byly na něm patrné známky mučení. Asi si umíte představit, že mezi bývalými důstojníky panuje velký strach.
Vedení emirátu bere otázku amnestie velmi vážně. Každý, kdo všeobecnou amnestii poruší, ponese následky. Čeká jej stíhání a vážný trest. Emír nařídil ustanovení vojenských tribunálů. Pokud jsou vám známy nějaké případy nespravedlivého stíhání, řekněte nám o nich prosím. Nesmí docházet k žádné mstě ani odplatě na zástupcích předchozí vlády.

Mnoho šíitských Hazárů z Kábulu se téměř neodvažuje opouštět své čtvrti, protože se bojí pronásledování ze strany Tálibánu. Menšiny jsou přesvědčeny, že se staly nežádoucími. Ti, kdo mohou, zemi opouštějí. Není to pro vás důvod k zamyšlení?
Naši šíitští bratři jsou už dlouho terčem extremistů na celém Blízkém východě i v Afghánistánu. Pozice Islámského emirátu je zcela jednoznačná. Obvinění z údajného útisku Hazárů ze strany aktuální vlády jsou zcela nepravdivá. Naše vláda bere veškeré obtěžování či újmu způsobenou našim bratrům Hazárům velmi vážně. Naše vláda není dokonalá. Po tolika letech války existuje mnoho osobních sporů. Je tu spousta starých křivd, které lidé urovnávají, rodinných sporů. Ale hlavní důvod, proč lidé zemi opouštějí, je to, že život v Afghánistánu je těžký. Za jeho katastrofální ekonomickou situaci opět můžou americké sankce. Odpovědnost za ně neneseme my, ale mezinárodní společenství a Američané. V podstatě se jedná o kolektivní trest našich lidí. Proč s námi mezinárodní společenství nespolupracuje?

‚Muži trpí také‘

Lidé v Německu jsou velmi znepokojeni tím, že jsou v Afghánistánu porušována a omezována lidská práva, a to zejména žen a dívek. Je to nutné?
Historické vztahy mezi Afghánci a Němci jsou více než sto let staré. Během vyjednávání Tálibánu v Dauhá sehráli Němci velmi pozitivní roli a pomohli nám dosáhnout mírového řešení, zejména německý velvyslanec Markus Potzel. Očekáváme proto, že Němci s námi zůstanou v kontaktu a že obnovíme náš vztah a jeho bilaterální sílu. Také očekáváme, že Němci najdou tolik odvahy, aby dokázali přehlédnout menší problémy pro zlepšení vzájemných vztahů.

Němci by ale chtěli investovat peníze daňových poplatníků v zemi, kde jsou podporována ženská práva, dívky chodí do školy a ženy rozhodují o vlastním osudu.
Asi jste zapomněla, že my sami jsme byli napadeni Spojenými státy pod záminkou ochrany lidských práv. A přitom skutečnými zastánci lidských práv jsme my. Lidská práva jsou součástí naší víry. Naše náboženství uznává nejen lidská práva, ale dokonce i práva zvířat. Například zakazuje lovit ptáky ze sportu. Můžete to udělat, pouze pokud je potom sníte. Proto vyhlašujeme amnestii, proto hlásáme nenásilí!

Realita je ale velmi odlišná. Pokud se ženy vydají demonstrovat za své právo na vzdělání a zaměstnání, jsou zatýkány a ponižovány. Ženám a dívkám je v podstatě zakázáno účastnit se veřejného života.
Ještě pořád máme nějaké problémy, ale všechny je vyřešíme.

Zdá se, že i v rámci Tálibánu panují velmi rozdílné názory na to, co by mělo být ženám v budoucnu povoleno. Rodina Hakkání se v mnoha ohledech považuje za ultrakonzervativní, ale ministr vnitra, kterým je váš bratr, vyzval úřednice svého ministerstva, aby se vrátily do práce.
Některé věci chvíli trvají. Řekněte prosím Němcům u vás doma, že by se neměli pořád zabývat jen problémy žen, ale také právy mužů. Muži trpí také a tvoří přitom více než polovinu populace.

Pane Hakkání, děkujeme vám za rozhovor.

Rozhovor vydaný v anglické mutaci německého týdeníku Der Spiegel vedla Susanne Koelblová, přeložil ho Daniel Dolenský. V češtině zeditovala Zuzana Marková.