A. Rada bezpečnosti OSN i celá OSN byly zřízeny především proto, aby zabránily třetí světové válce, tedy přímému konfliktu mezi globálními mocnostmi. Právě z tohoto důvodu získaly vítězné velmoci druhé světové války zvláštní postavení v Radě bezpečnosti – tedy stálé členství tam a právo veta. Tento systém má umožnit, aby Rada bezpečnosti byla akceschopná v případech, kdy porušuje mezinárodní právo menší stát, ale zároveň aby nedocházelo k přímé konfrontaci mezi velmocemi. Z tohoto úhlu pohledu lze říci, že Rada bezpečnosti svůj původní účel – zabránit globální válce – plní, byť za cenu nečinnosti v krizích, které vyvolají stálí členové RB či jejich nejbližší spojenci.

B. Ne, americké vojenská intervence ve Venezuele fungování Rady bezpečnosti sama o sobě zásadně nezmění. Nejde o první situaci tohoto typu a historická zkušenost ukazuje, že podobné jednostranné kroky velmocí nemají, dochází-li k nim izolovaně, potenciál vést k revizi fungování Rady bezpečnosti. Rada bezpečnosti bude ve své stávající podobě fungovat tak dlouho, dokud budou z pohledu velmocí převažovat výhody členství v ní nad nevýhodami, případně dokud zde nevznikne koalice států mimo stálé členy RB dostatečně vlivná na to, aby prosadily změnu. Ani jedna z těchto podmínek zatím nenastala.

C. Klíčová otázka zní, co pro koho znamená „funkční“ Rada bezpečnosti. Dlouhodobě se diskutuje o rozšíření počtu členů Rady a o omezení práva veta. Tyto návrhy jsou na stole již desítky let a jejich realizace by pravděpodobně zvýšila legitimitu Rady bezpečnosti. Na jejím praktickém fungování a schopnosti se angažovat v situacích podobných té ve Venezuele, nebo na Ukrajině, by ale zřejmě změnila jen málo. V takových situacích totiž vlastě státy Radu bezpečnosti ani příliš nepotřebují. Přijímat sankce nebo vojensky podpořit napadený stát mohou i bez jejího schválení. To, že tak nečiní, nebo činí jen omezeně, nemá důvody primárně právní, ale politické, vojenské či ekonomické.

A. Krátká odpověď by zněla: Jako garant globální bezpečnosti funkční není, jako diplomatické fórum ano, ale s velkými limity. Pokud definujeme funkčnost schopností zabránit konfliktům nebo zastavit agresi velmocí, pak RB OSN dlouhodobě selhává. Současná situace kolem amerického zásahu ve Venezuele je jen dalším důkazem toho, co vidíme dlouhodobě u konfliktů na Ukrajině nebo v Gaze. Velmoci RB OSN vůbec nerespektují, mezinárodní právo se aplikuje a vymáhá selektivně, pokud vůbec. Z RB OSN se stala spíše divadelní scéna, kde se mocnosti vzájemně obviňují a hrají hry pro domácí publikum, než orgán, který by reálně vynucoval Chartu OSN.

B. Krátká odpověď by zněla: Paradoxně se její fungování nezmění, ale změní se vnímání její legitimity, a to fatálně. Operace ve Venezuele je zlomová v tom, že USA, které se často stavěly do role ochránce mezinárodního práva (např. v kritice Ruska), nyní samy flagrantně porušily článek 2 Charty OSN o zákazu použití síly proti územní celistvosti jiného státu. Mezi zásadní důsledky patří zejména normalizace práva silnějšího, což si mohou bez problému ostatní světové mocnosti vykládat jako signál, že suverenita je jen prázdný pojem, pokud máte dostatečnou vojenskou sílu.

C. Aby byla Rada funkční v roce 2026 a dále, kosmetické úpravy nestačí. Potřebujeme reformu, která reflektuje realitu multipolárního světa, nikoliv rok 1945. Mezi nutné změny by patřilo omezení či zrušení práva veta světových mocností v situacích, kdy se jedná o zásadní porušování míru a mezinárodního práva (např. zločiny proti lidskosti, mezistátní agresi), rozšíření o další relevantní hráče a regionální mocnosti typu Indie či Brazílie či posílení pozice Valného shromáždění. Měl by existovat mechanismus, kdy v případě zablokování Rady bezpečnosti vetem přechází rozhodovací pravomoc na Valné shromáždění, jehož rezoluce by v takovém případě měly závaznou, nikoliv jen doporučující povahu. Zcela realisticky ale dodávám, že žádná z těchto změn nenastane, protože mocnosti se své silné pozice v RB OSN nevzdají. Spíše než reformu OSN tak uvidíme vznik paralelních bezpečnostních bloků a ad hoc koalic, kde si státy budou bezpečnost zajišťovat „po svém“, mimo struktury OSN. Venezuelská operace tento trend bohužel jen urychlila.

A. Paralýza Rady bezpečnosti OSN se již několik let prohlubuje, což lze doložit nejen stále nižším počtem přijímaných rezolucí, ale také výraznějším názorovým rozdělením mezi jednotlivými členy tohoto orgánu. Zatímco v minulosti bylo obvyklé, že valná většina rezolucí byla přijímána jednomyslně, v posledních dvou letech pokleslo toto číslo na přibližně 60 procent. To samozřejmě souvisí i s agendou, kterou se Rada bezpečnosti OSN zabývá a jež je s eskalací vybraných ozbrojených konfliktů politicky citlivější. Rusko, Čína a USA jsou přitom v těchto konfliktech velmi aktivní a prosazují v nich vlastní geopolitické zájmy, a to i pomocí práva veta vůči návrhům kroků, které by jejich vlastní zájmy ohrozily. Navzdory tomuto všemu bych nicméně nehovořila o naprosté nefunkčnosti celého orgánu. I jemu se v posledních letech podařilo dosáhnout hmatatelných výsledků, například při obnově mandátu některých stávajících mírových misí, v oblasti sankčních režimů nebo při boji proti terorismu a pirátství.

B. Neočekávám, že by vojenský zásah USA ve Venezuele měl výraznější dopad na fungování Rady bezpečnosti jako takové. Donald Trump tímto krokem v zásadě pouze potvrdil, že pravidla mezinárodního práva nepředstavují významnější překážku pro jeho zahraniční politiku a že jeho vidění světového pořádku se vrací k myšlence sfér vlivu vybraných mocností, které jsou schopny, ať už vojenskou, nebo ekonomickou silou, dosahovat svých cílů. Totožný způsob mezinárodního uspořádání je dlouhodobě vlastní Rusku a ve své podstatě i Číně jako dalším stálým členům Rady bezpečnosti, což se tradičně propisovalo do způsobu jejich hlasování, zejména o rezolucích podle kapitoly VII Charty OSN, tedy o opatřeních s použitím síly. V tomto ohledu bych tedy očekávala pouze pokračování trendu oslabování multilaterální spolupráce ve prospěch unilaterálních akcí, což může ve výsledku způsobit především to, že se agenda Rady bezpečnosti bude strategicky omezovat na méně kontroverzní témata, zatímco pro vysoce sporné body se bude naopak hledat podpora na půdě Valného shromáždění, jak jsme ostatně viděli již v posledních letech v souvislosti s agresí Ruska proti Ukrajině či situací v Palestině.

C. Návrhů, jakým způsobem by měla být provedena reforma Rady bezpečnosti tak, aby se tento orgán stal reprezentativnějším, transparentnějším a akceschopnějším, již bylo předloženo mnoho. Za klíčové body lze určitě označit rozšíření počtu jak stálých, tak nestálých členů, a to zejména z podreprezentovaných regionů, omezení práva veta v otázkách závažných porušení mezinárodního práva a zavedení přísnějších podmínek pro jeho užívání, nebo změnu pracovních procedur směrem k vyšší míře koordinovanosti mezi jednotlivými složkami OSN. Podstatné nicméně je, že v současnosti žádná z těchto reforem, možná s výjimkou drobných úprav procesních postupů, nemá šanci na úspěch. Změna složení Rady bezpečnosti a regulace práva veta vyžaduje změnu samotné Charty OSN. Ta je přitom možná jen tehdy, pokud se pro ni vysloví dvě třetiny členských států OSN, včetně všech stálých členů Rady bezpečnosti. Za stávajících pravidel tak funkčnost tohoto orgánu závisí zejména na ochotě jeho členů prosazovat základní mezinárodněprávní principy, na nichž bylo mezinárodní společenství po druhé světové válce vystavěno. Tato ochota bohužel zatím u klíčových hráčů slábne.

A. V současné době RB OSN funguje jen částečně. To znamená, že se schází, projednává otázky na programu a k některým bodům i přijímá rezoluce. Funguje také při volbách soudců Mezinárodního soudního dvora (vedle Valného shromáždění) a podobně. Na druhé straně není funkční ve smyslu řešení nejzávažnějších situací mezinárodního míru a bezpečnosti a přijímání opatření podle kapitoly VII. Charty (např. Ukrajina, Venezuela...).

B. Není pravděpodobné, že se její fungování změní ve světle americké operace ve Venezuele.

C. Zásadní změnou by muselo být zrušení zásady jednomyslnosti (tzv. veta) stálých členů RB OSN pro rozhodování o meritorních otázkách, což však není reálné (znamená to revizi Charty OSN). Občas diskutované rozšíření počtu stálých členů problém neřeší. Drobnější změnou by mohla být aplikace pravidla, které se uplatňuje při řešení sporů (kapitola VI. Charty), že člen RB, který je stranou sporu, ve své věci nehlasuje. To, co platí pro „spor“, se ale nevztahuje na „situace“, které RB projednává podle kapitoly VII. Jinak řečeno, pokud by se kvalifikace nějaké otázky za spor či situaci brala jako procesní otázka, kde stačí hlasy většiny členů RB (bez nutné shody stálých členů), pootevřelo by to cestu. Jinou alternativou může být sebeomezení stálých členů RB (příslib), že nebudou v určitých případech používat veto.