Držet jako rukojmí většinu národa je složité, popisuje situaci v Bělorusku tamní reportérka

Hanno, můžete popsat současnou situaci kolem zatčeného opozičního novináře Ramana Prataseviče? Z čeho ho režim obviňuje, kam se věci posunuly během uplynulého týdne?
Raman Pratasevič je momentálně ve vězení. Ve vězení běloruské KGB. Jeho advokátka ho neviděla víc než týden, takže nevíme, jak na tom právě teď je. Naposledy jsme ho viděli v rozhovoru, který odvysílala státní televize a kde se Raman Pratasevič přiznává, že spoluorganizoval protesty a pak také odhaluje nějaké detaily o svých kolezích. Je jasné, že je rukojmí. Jeho přítelkyně je ve vězení, on ví, že se mu může stát cokoli, můžou ho bít, mučit. Je kompletně izolovaný od veškerých informací a je vyděšený. To video to myslím ukázalo jasně. Je vidět, že je stresovaný. Sami jeho rodiče prohlásili, že na tom videu to nebyl on. To, jak se na videu choval, prostě to nebyl on, jak ho znají. Můžu se jenom domnívat, čím si prošel a prochází. Když byl na palubě letadla, které bylo násilím odkloněno, říkal: „V Minsku mě čeká trest smrti.“ Takže byl ve stresu ještě před tím, než ho zatkli. Myslím, že se bojí o svůj život i o život své přítelkyně. Aby přežil, musí říct cokoli, co mu oni nadiktují.

Hanno, vyjádřil se už běloruský režim, z čeho vlastně Ramana Prataseviče obviňuje? A jaký trest mu za to hrozí?
Problém je, že režim se necítí povinen sdělovat informace ohledně jeho případu. Co víme je, že před jeho zatčením proti němu byla vznesena 3 obvinění – organizace protestů a další. Teď ale nevíme, jak bude vypadat to finální obvinění. Jeho advokátka musela podepsat papír, podle kterého nesmí sdílet informace o jeho případu, takže v tuto chvíli v tomto ohledu nevíme vůbec nic.

Jaké jsou širší důsledky nedávných kroků Lukašenkova režimu, včetně odklonění letadla a uvěznění Ramana Prataseviče? Jaký efekt to má na běloruskou opozici doma, ale i za hranicemi? Dokážeme to už říct?
To, co se stalo Ramanu Pratasevičovi, určitě vystrašilo ostatní aktivisty, politiky, občanskou společnost, novináře. Mnoho lidí musí utéct, snaží se najít cestu, jak z Běloruska uprchnout, snaží se utéct před možným stíháním. Teď je to těžké, protože lety jsou zablokované, ale pořád existují cesty, jak zemi opustit. Stupňuje se atmosféra strachu. Co teď lidé v Bělorusku vidí, že chování, ke kterému se státní moc uchyluje, nemá hranice. To je trend posledních týdnů, když byla zničena média, když ve vězení zemřel politický vězeň Vitold Ašurak – to samo o sobě nahnalo strach mnoha lidem – a teď to s tím letadlem. To všechno ukazuje, že Lukašenko stupňuje represe a já čekám, že to bude ještě horší.

Když už jste zmínila tu situaci, ve které je Raman Pratasevič, jak jsou na tom ostatní, kteří byli také zatčení?
Podle organizací, která hájí lidská práva, mohly čelit týrání a špatnému zacházení ze strany úřadů až dva tisíce lidí. Dělo se to během zatýkání, pobytu v celách předběžného zadržení i ve vězení. Podmínky ve vězení a vazebních věznicích jsou skutečně špatné. Ženy i muži jsou vystaveni sexuálnímu zneužívání, hrozbám sexuálního charakteru a ponižování. Lidé jsou hodiny drženi ve stresových pozicích, kdy váhu nese jedna část svalů. Cely jsou přeplněné, zadržení lidé musí spát na zemi. Objevily se případy, kdy museli procházet takzvanou „obuškovou uličkou“, kdy je v detenčním středisku zbili příslušníci pořádkových sil. Pak je tu aspekt covidu – správa věznic rotuje zadrženými a ty, kteří jsou nakažení covidem, úmyslně přemisťuje do cel s dalšími vězni. Lidé někdy nedostávají vodu a jídlo, nemají přístup k toaletám, lékařské péči. Obecně panují ve věznicích a vazebních střediscích hrozivé sanitární podmínky. Situaci ilustruje i to, co se stalo s politickým vězněm Vitoldem Ašurakem, který zemřel na srdeční zástavu. Jeho žena tvrdí, že Ašurak nikdy neměl se srdcem žádné problémy, takže je tu otázka, co je způsobilo. Je tu video, které zveřejnil vyšetřovací výbor, kde se Ašurak zničehonic několikrát sesunul k zemi, spadnul a nikdo ho nepřevezl ani do nemocnice, zůstal na cele. To všechno samozřejmě vyvolává další a další otázky. Ukazuje to na to, že vězni nemají přístup k lékařské péči. Někteří odborníci mají za to, že možná nedostával jídlo a vodu, protože jeho zdravotní stav byl zjevně velmi špatný. Tohle vše podle mě je možné označit nejen za situaci, kdy jsou lidé připraveni o svobodu, ale také o zcela základní lidská práva a někdy dokonce i o život, jak se to stalo právě Vitoldu Ašurakovi.

Pak tu byl minulý týden také případ běloruského aktivisty Stěpana Latypova, který se přímo u soudu pokusil spáchat sebevraždu. Média, například Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, pak publikovaly článek popisující speciální výslechové cely, kterými zadržení procházejí. Jak náročné je zdokumentovat násilí a týrání tohoto typu, ke kterému ve věznicích dochází?
K týrání tohoto typu dochází ve věznicích léta. Ale protože teď je ve vězení tolik lidí, zvlášť politických vězňů, dostávají se informace ven. Běloruský režim je velmi brutální a nerespektuje práva svých občanů. A svým způsobem je logické, že ještě méně respektuje lidi, kteří jsou politicky aktivní nebo dokonce oponenti a protivníci režimu. Stěpan Latypov v jednom ze svých dopisů například popisuje, že ho bili do hlavy tak, že přestal bolest cítit. Ví se, že příslušníci bezpečnostních složek lidi bijí do hlavy a do břicha, protože pak nejsou na těle patrné stopy násilí. Samozřejmě dochází k ponižování. A nyní úřady o politických vězních mluví jako o extremistech, což znamená, že je jim věnována velká pozornost. Pokud je přeloží z jednoho zařízení do druhého, celou dobu jsou spoutaní. Jsou jim odpírána setkání s rodinnými příslušníky atd. Úřady se snaží jim ztížit život, jak to jen jde. Stěpan Latypov zmiňuje, že čelil tvrdému bití, ale že mu také vyhrožovali. Pokud se nepřizná, hrozil režim tím, že uvězní i jeho příbuzné. Proto se tak bál a byl tak frustrovaný, že se přímo v soudní síni pokusil o sebevraždu. Jeho případ dokumentuje, jaké frustraci lidé čelí.

Jaké reakce tohle všechno v Bělorusku vyvolává?
Všechny nás to obrovsky šokovalo. Uskutečnila se shromáždění na znamení solidarity se Stěpanem Latypovem. Řadu lidí tohle všechno traumatizuje. A myslím, že rozsah toho traumatu nejsme ještě schopni dohlédnout do konce, zanalyzovat a skutečně pochopit. Jsou zdokumentované případy lidí, kteří se pokusili o sebevraždu nebo ji dokonce dokonali, jako například 18tiletý mladík Dmitrij Stachovski, který před pár týdny spáchal sebevraždu. To samo o sobě je šokující. A čím déle tato situace trvá, tím víc traumatizovaní lidé jsou. A bude velmi těžké tyto rány ve společnosti zacelit a pomoci lidem je zahojit a vzpamatovat se. To, co se v Bělorusku děje, není přímo válka. Ale věci, které se odehrávají a to, jak dlouho trvají, mají co do dopadu na společnost téměř srovnatelný účinek.

Nakolik může do celé věci promluvit mezinárodní tlak? Běloruští letečtí dopravci nově nemůžou létat nad územím Evropské unie, nesmějí ani využívat letiště v Unii. Jak velký dopad má tento typ tlaku ze strany Bruselu a členských zemí na režim Alexandra Lukašenka?
Chování Západu má v tuto chvíli naprosto zásadní dopad. Obyvatelé Běloruska v této fázi nemohou dělat moc, protože nemohou protestovat. Je tu stále houževnatý odpor proti Lukašenkovu režimu, ale zároveň se lidé bojí, což je vzhledem k úrovni represí pochopitelné. Proto očekávají, že se za ně Západ postaví a že podnikne kroky, které režim pocítí a přinutí ho přistoupit na výzvy k propuštění politických vězňů a zahájení jednání s opozicí, která by vedla k novým volbám. Co se týče evropských aerolinek a zákazu jejich přeletů nad běloruským územím, a naopak zákazu přistávání běloruských leteckých společností v evropských zemích, nejde jen o to, že létání bude nepohodlné a obtížné. Toto opatření bude mít na Bělorusko i ekonomický dopad, a to na režim vyvíjí další tlak. A obyvatelé Běloruska viní Lukašenka, rozumí tomu, že je to on, kdo nese odpovědnost. V Evropské unii se diskutuje o možnosti zavedení dalších sankcí. Očekává se, že by mohly přijít už brzy. Je otázka, na jaké oblasti by přesně cílily, mohly by zasáhnout nejen podniky blízké režimu, ale i část exportu. Vede se diskuse o možnosti omezení exportu draselných solí, zejména potaše a ropných výrobků. Co je důležité mít na paměti, je to, že jde o sektory ekonomiky, které ovládá běloruský stát, běloruský režim. A cílem není trestat běloruské obyvatele, ale odříznout režim od financí, na kterých stojí a díky nimž je schopný udržet se u moci. Protože finanční prostředky, které režim získává z prodeje zboží do Evropské unie, jsou zneužívány. Jsou jimi financovány represivní složky a zachování statu quo. Takže sankce tohoto typu by rozhodně zasáhly schopnost Lukašenka a celého režimu udržet se u moci.

Jak se v té souvislosti dá nahlížet na aktivity běloruské opozice? Po návštěvě Polska je v Praze od neděle vůdkyně opozice Svjatlana Cichanouská, má tu na programu setkání s několika vysoce postavenými politiky, čeká ji ve středu i projev na půdě Senátu. Má její kampaň nějaký dopad na situaci v samotném Bělorusku? A daří se opozici také získávat větší podporu Západu pro přísnější sankce?
Pro Svjatlanu Cichanouskou je zásadní získat co nejvíc podpory. Cestuje do všech zemí s cílem mluvit s politiky a ukázat tak běloruským obyvatelům, že mají na Západě podporu a že politici na Západě o situaci v Bělorusku nejen mluví, ale přijímají i konkrétní kroky. Výsledek návštěvy bude definovat to, jestli Česká republika podpoří nový balík sankcí a zda se zastane možných řešení běloruské krize na unijní půdě, případně v rámci Visegrádské čtyřky nebo jiných mezinárodních organizací a platforem, jejichž je Česká republika součástí. To by Bělorusové samozřejmě velmi přivítali. Existuje mnoho forem, jak podpora může vypadat – ať už je politická nebo diplomatická, či ať už jde o vytváření tlaku na běloruský režim. Existují možnosti, jak ho dotlačit k souhlasu s jednáním s oponenty, například je možné neuznat Alexandra Lukašenka legitimním prezidentem, neuznat jeho smlouvy s Ruskem nebo jinými třetími zeměmi. Je tu možnost ekonomického nátlaku, přerušení finanční podpory státem vlastněným podnikům a bankám – tady samozřejmě nemluvíme o malých firmách, nebo občanské společnosti či médiích, ty naopak potřebují větší podporu.

Ještě jsme nezmínili Rusko, které je v celé krizi důležitým hráčem. Nakolik může Moskva do celé věci promluvit tím, že může vykompenzovat jistou část evropského tlaku na běloruský režim třeba tím, že poskytne Minsku finanční a ekonomickou pomoc?
Putin a Lukašenko se během své poslední schůzky dohodli na tom, že Bělorusko dostane druhou polovinu slíbené finanční půjčky ve výši 500 milionů amerických dolarů. Tato půjčka není novinkou, obě země se na ní dohodly loni. A ruský prezident Vladimir Putin není tak velkorysý, jak by se mohlo zdát. Je to v podstatě jen malá částka, která má pomoct Lukašenkovi udržet se u moci. Vladimir Putin má zájem na zachování současného stavu. Jeho největší noční můrou je situace, kdy by podnítily změny v Bělorusku pouliční protesty a prodemokratická opozice. Takový scénář by mohl inspirovat ke stejným krokům ruskou veřejnost. Vladimir Putin ale zároveň není žádným velkým Lukašenkovým příznivcem a není jasné, jak daleko je Moskva v jeho podpoře ochotna zajít, včetně finanční asistence. Protože stejně jako je Lukašenko toxickou osobou pro Západ, je přítěží i pro Rusko a pro samotného Putina. Ten ho chce mít v roli slabého, kontrolovatelného a svolného lídra, který na Putinovi závisí. A čím toxičtější postavou se Lukašenko stane, tím obtížnější bude pro ruského prezidenta vysvětlit ruské veřejnosti a ruským elitám, proč ho podporuje. To je další aspekt celé rovnice. Nejsem si jistá, jak dlouho bude Putin za Lukašenkem připravený stát.

Jak velké je podle vás v tuto chvíli riziko, že se Bělorusko stane místem, kde se bude odehrávat širší politická bitva mezi Ruskem a Evropskou unií?
Lukašenko se vymezuje vůči Evropské unii a Západu roky, a stejně tak Putin. A stejně jako Lukašenko využíval Putina, Putin využíval i Lukašenka. Teď kvůli všem hrozným věcem, které se v Bělorusku odehrávají, Putin najednou svým způsobem nevypadá tak strašně jako Lukašenko.

A jeví běloruský režim v tuto chvíli nějaké známky toho, že by se pod tlakem vnitřně začínal drolit?
Zvenčí se zdá, že je situace do velké míry zamrzlá a v dohledné době se nenabízí žádné řešení. Problém spočívá v tom, že ani jedna strana nemá dost prostředků na to, aby v konfliktu mohla „vyhrát“. A je těžké v tom ohledu cokoli předpovídat, kdo a za jakých podmínek by mohl mít navrch. Zároveň je ale zřejmé, že jak Putin, tak Lukašenko mají zájem na tom, aby situace zůstala taková, jaká je a Bělorusko vypadalo jako před prezidentskými volbami v srpnu 2020. Ale pak tu také máme běloruskou veřejnost, která je teď většinově proti Lukašenkovi. Viděli jsme masové protesty, svědčí o tom i výsledky prezidentských voleb – alespoň v těch několika okrscích, kde je dokázali zveřejnit – kde Lukašenko volby nevyhrál. Z toho se dá usuzovat, že revoluce není u konce.

A pokud se podíváme do nitra struktury, na které je režim Alexandra Lukašenka postavený a která se opírá o podporu represivních složek, ukazují se tam nějaké trhliny?
První velkou prasklinou bylo už jen to, že bývalý představitel jedné z velkých běloruských bank, Viktor Babaryko, se rozhodnul v prezidentských volbách kandidovat. Pak tu je bývalý Lukašenkův poradce, který se také rozhodl kandidovat – Valerij Cepkalo. To vše signalizovalo, že systém není úplným monolitem, že uvnitř něho jsou lidé, kteří se vůči Lukašenkovi vymezují a jsou ochotní se postavit proti němu. A potom tu byl odchod významného počtu bývalých příslušníků bezpečnostních složek, kteří se nechtěli podílet na represích a bití lidí. Budilo to až dojem flash mobu, nějaké zábavné akce, kdy příslušníci snad ze všech částí hierarchie bezpečnostních složek umisťovali na sociální sítě fotografie, jak rezignují na své pozice. Byli mezi nimi i členové zásahových jednotek OMON nebo speciálních jednotek ministerstva vnitra. Mnozí z nich přitom rezignovali veřejně, někteří pak byli stíháni, někteří byli nuceni uprchnout ze země, protože bylo jasné, že by je úřady zadržely. V Polsku, ve Varšavě, takto vznikla organizace sdružující bývalé policejní důstojníky. Loni v létě v reakci na protesty se odehrála i velká protestní stávka zaměstnanců běloruské státní televize, dokonce v jeden moment televize úplně vypnula vysílání a obrazovky zčernaly. To byl pro režim skutečně hrozivý moment, protože si uvědomil, že pokud přijde o svůj sdělovací prostředek, je to skutečně už na pováženou, protože to uvidí celý národ. Režim pak okamžitě požádal Rusko, aby přispěchalo na pomoc. Takže známky jistých trhlin tu jsou, ale je těžké říct, jak velkou podporu Lukašenkův režim skutečně má. Nezávislé sociologické průzkumy prakticky neexistují. Ale některé z těch, do nichž jsem měla možnost nahlédnout, říkají, že více než 70 procent obyvatel chce změnu, což je jasná většina. A je velmi těžké držet v pozici rukojmích většinu národa. Takže, i když teď nevidím mnoho řešení, která by se nabízela, jsem stále optimistkou. Protože jakmile lídr přijde o podporu, začne to být velmi drahé současný stav udržovat – a je tu otázka, jak dlouhodobě financovat bezpečnostní složky, které potlačují projevy nespokojenosti občanů. To je jeden z pilířů, o něž se Lukašenkova vláda opírá a díky nimž zůstává u moci. Jeho vertikálu moci tvoří represivní orgány a samozřejmě Rusko. Pokud o jeden z nich přijde, bude pro něj velmi těžké si moc udržet.