‚Potřebujeme převzít odpovědnost.‘ Expert varuje, že odstrašující síla vzájemné pomoci v NATO oslabila

Washington/Kyjev 4. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Už není čas na další řeči, Evropa je na křižovatce historie, musíme jednat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to všechno jsou silné řeči, které zazněly od britského premiéra Keira Starmera po nedělním summitu v Londýně. Schůzka reagovala na páteční hádku v Bílém domě mezi ukrajinským a americkým prezidentem. Starmer mimo jiné zmínil, že se formuje koalice ochotných, zodpovědných, kteří mají stát za evropským mírovým plánem pro Ukrajinu. Naplnilo vás to nedělní setkání na ostrovech nadějí, že se v Evropě hnou ledy?
Tato schůzka je krok správným směrem. Druhá věc je, že Evropa, myšleno Evropská unie i Velká Británie, mohla a měla mít takový plán, o kterém se teď v Londýně mluvilo, už dávno, mohla předjímat, že se situace vyvine tímto způsobem. Snad to tak mohu říct, protože jsem o tom sám dlouho veřejně mluvil i psal.

Když Starmer mluví v přepočtu o 50 miliardách korun prostřednictvím britského exportního financování britské exportní agentury, které Ukrajina bude moct využít pro posílení své protiletecké obrany, když Londýn s Kyjevem uzavírají smlouvu o půjčce dalších 70 miliard korun na posílení obrany, tentokrát financované z výnosů ze zmražených ruských aktiv, jsou to podle vás už konkrétní kroky k tomu, abychom dokázali říct, že evropské státy pomáhají Ukrajině tak, že k tomu například nebudou potřeba Spojené státy?
Jsou to konkrétní kroky, které jsou dílčí. Zda se podaří zcela vykrýt možný výpadek americké podpory, a pořád hovoříme o možném výpadku, to je druhá otázka. Protiletecká obrana je dlouhodobě velmi kritická schopnost pro Ukrajinu, jak pro ochranu vojenských, tak civilních cílů, na které ruská armáda cíleně, setrvale a v rozporu s mezinárodním humanitárním právem útočí. Tady by možné utnutí amerických dodávek mohlo být citelné jak pro obranu Ukrajiny, vojenských jednotek a cílů, tak těch nevojenských. Řekl bych tedy, že to je důležité. 

Zmrazená aktiva jsou další věc, která je na stole dlouho a může mít pro Ukrajinu velký pozitivní dopad. EU a Británie zatím uvolnily výnosy z těchto aktiv, které jsou zmražené, pro vojenskou podporu Ukrajiny a zbrojního průmyslu. Vedle toho je dohoda skupiny G7 z podzimu na úvěru krytém těmito výnosy, o tom se teď jednalo. Pro ilustraci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ EU drží přes 200 miliard eur v těchto aktivech, jde zejména o vládní dluhopisy. V případě Spojeného království je to zhruba 20 miliard liber. Debata o využití samotných zmrazených aktiv, to znamená nejen výnosů z nich, není jednoduchá přinejmenším ze dvou důvodů. Řešení ale, řekl bych, existují. Jeden důvod je obava o stabilitu finančních trhů. V tomto ohledu by mohl věc usnadnit určitý mechanismus, například vytvoření nějakého fondu na obnovu, rekonstrukci a obranu s tím, že v případě, nebo až Rusko zaplatí reparace, tak se tyto peníze mohou vrátit. Vedle toho je pak otázka, co Ukrajina s penězi udělá, jak se využijí, jak efektivně a k čemu, do jaké míry by mohly být použity k nákupu amerických zbraní, což by úplně neodpovídalo záměrům na budování společné evropské obrany a vojenskoprůmyslové báze i s Ukrajinou. 

Doplnil bych, že obava o stabilitu finančních trhů je často zmiňována, je ale otázka, do jaké míry můžeme předpokládat skutečný odliv aktiv z EU a to, kam by šly, kam by ti, kteří je mají v Evropě uložené, je chtěli převádět.

Myslíte si, že to jsou kroky, které prezident Volodymyr Zelenskyj očekával po tom, co se stalo v Bílém domě, a po tom, co odcestoval do Londýna a jednal s evropskými státníky?
Mohu jenom spekulovat. Myslím, že opravdu důležitá je ta deklarovaná politická podpora. Často se teď mluví o tom, že jsou to pouhá slova, ale já si myslím, že v daném kontextu i to má svoji váhu. Má ji i plán na vykrytí americké vojenské pomoci, kdy se podařilo ještě řadu z toho, co bylo přislíbeno, na co byly vyhrazeny peníze Kongresem, dodat před nástupem Trumpovy administrativy. Bylo jasné, že pomoc se může v nějakou chvíli přerušit, takže je důležité mít plán, jak možné výpadky co nejvíce nahrazovat a zároveň dále působit na Spojené státy, aby se neuchylovaly k příliš razantním a rychlým krokům, které by mohly vést k větší destabilizaci. Myslím, že to mohla být reálná očekávání. Summit v Lancaster House byl plánovaný ještě před páteční tiskovou konferencí v Oválné pracovně, ale řekl bych, že v kontextu těch událostí určitě nabyl na důležitosti.

Evropa spoléhající se více na sebe

O dalším závěru summitu, byť už neoficiálním, psal francouzský list Le Figaro, podle něhož Francouzi spolu s Brity navrhují měsíční omezené příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, které by se vztahovalo na vzdušný prostor, moře a energetickou soustavu, což by mimo jiné umožnilo debatu například nad rozmístěním zahraničních mírových jednotek na Ukrajině. Je otázkou, zda to nakonec není jen plán Paříže, protože podle britského listu Financial Times se od něj Londýn distancuje. Ať tak či onak, má podle vás něco takového šanci na úspěch? Je to už něco konkrétnějšího, než co jsme slyšeli v minulých týdnech a měsících?
Domnívám se, že příliš velkou šanci na úspěch tento návrh nemá, protože Moskva v tuto chvíli není ochotná k příměří, které by zároveň nebylo spojené s garancí toho, že dosáhne nějakých svých cílů. Vnímal bych to spíše jako signál, že jde o dosažení nějakého příměří a toho, aby utichly zbraně, a může to deklarovat i vůči Washingtonu.

Přijde mi totiž, že evropští zástupci moc nevěří na nějakou dohodu mezi Ruskem a Spojenými státy. Máte pocit, že Evropa bere situaci, chce se říct konečně, do vlastních rukou?
Vidím snahu, samozřejmě je to běh na delší trať. V neděli proběhl jeden summit, ve čtvrtek bude mimořádná Evropská rada a uvidíme, co se tam podaří, či nepodaří. Jakákoliv společná pozice by vyžadovala konsenzus všech členských států a nemusí být jednoduché ho dosáhnout. Ale myslím, že v zásadě máte pravdu. Trump vstupoval do hry s tím, že se mu patrně podaří dosáhnout jakéhosi rychlého míru. Před tím mnozí varovali. Myslím, že něco takového teď není reálné, možná, že to Trump sám vidí a že tím, kdo mu zkazil tuto vizi, byl v první řadě Vladimir Putin. Potom přišel velký tlak na Ukrajinu a teď jsme v situaci, kdy se může stát, že Amerika, respektive Trumpova administrativa ztratí zájem a nebude se dál angažovat v jednáních o míru. Tím to bude i víc na Evropanech. Myslím, že pro Evropu, která teď musí vzít větší díl odpovědnosti a jednat v reakci na to, co se děje, by to pořád nebyla dobrá zpráva.

Připravuje se Evropa těmito kroky i na to, že Severoatlantická aliance může padnout a že Spojené státy ztratí zájem úplně například o to, co se děje na evropském kontinentu?
V tomto ohledu bychom měli zachovat chladnou hlavu. Padla jistá vyjádření na sociálních sítích, na druhé straně například generální tajemník NATO Mark Rutte uklidňuje, že není třeba kvůli tomu ztrácet chladnou hlavu.

Chápu. Na druhou stranu jste zmínil ta vyjádření na sociálních sítích. Elon Musk, který je Trumpovi velmi blízko, by byl pro odchod z NATO, ale i z OSN.
Nemůžeme to zcela pomíjet. Jedna věc jsou vyjádření, ale nemusíme viset lidem z Trumpova týmu na ústech či klávesnici. Na druhé straně styl americké vládní politiky, jak to vnímám v tuto chvíli, už není jen, řekněme, postfaktický. Je v něm hodně spektáklu, navíc takového koncentrujícího se. A v tom spektáklu se posouvají hranice toho, co je možné, a má to i reálné efekty. Domnívám se, že jedním z nich je faktická demontáž stávajícího modelu americké moci, který se ustavil po druhé světové válce. Patří k němu podpora mezinárodních institucí, multilateralismu stejně jako, řekněme, nárokovaná výjimka z pravidel, která mají jinak platit pro všechny. To je fakt, ale i tak v tom systému bylo zakódované určité sebeomezení institucemi, i když možná platilo víc pro ostatní členy společenství západních demokratických zemí, nebo americké politice vůči nim, než vůči těm, kteří součástí společenství nebyli, to je samozřejmě pravda. Ale sebeomezení tam vepsáno bylo a teď přichází Donald Trump, kterému se to nelíbí, který říká, že tento systém už není pro Spojené státy výhodný, protože na něm ostatní parazitují, po Americe se vozí a s tím bude konec.

OSN i NATO jsou součástí tohoto modelu. Jeden tweet Elona Muska není potřeba brát příliš vážně, ale ve světle toho, co jsem popsal, tu pravděpodobnost nevidím jako úplně zanedbatelnou, zejména v případě OSN. Myslím si, že v případě NATO potřebujeme pořád hlavně strategickou trpělivost, více spoléhat na sebe, převzít odpovědnost. Odstrašující síla článku 5 Washingtonské smlouvy, což je takový ten mušketýrský článek ve stylu jeden za všechny a všichni za jednoho, je v tuto chvíli zřejmě nižší, ale vždycky byla dána určitou funkcí reálných kapacit, institucionálních praktik jako obranného plánování a nějakého přediva, řekněme, performativních aktů. Přesvědčivost byla dána těmito akty deklarované politické vůle k obraně spojenců, která je teď nižší, ale může být zase v budoucnu vyšší. Není to nic nezvratného.

Rozumím tomu správně tak, že NATO je v tuto chvíli oslabené?
Neřekl bych, že NATO jako oslabené, ale že odstrašující síla článku 5 je v tuto chvíli zřejmě nižší s tím, že to není nic zcela nezvratného. Evropští spojenci v NATO, Kanada by na to měli reagovat, ale nepropadat nutně panice. Ta přesvědčivost může v budoucnu znovu narůst, například nějakou společnou akcí jak Spojených států, tak jejich spojenců.

Když mluvíte o možné nižší účinnosti článku 5, tak myslíte si, že by Spojené státy teď víc váhaly, kdyby měly přijít na pomoc některé z evropských zemí?
Ano. Myslím si, že je nižší míra spolehnutí se na americkou pomoc v případě velkého konvenčního útoku, který není bezprostředně hrozbou pro žádného spojence. Druhá věc jsou eskalující a čím dál bezohlednější hybridní útoky Ruské federace, které ale mají za cíl zůstat pod prahem článku 5. Ale konvenční útok není v tuto chvíli nic bezprostředně reálného, na druhou stranu v horizontu pěti deseti let to může být jinak. 

Politické přepólování světa

Když německý prezident Frank-Walter Steinmeier říká, že by nikdy nevěřil, že Evropa bude muset hájit Ukrajinu před Spojenými státy, vnímáte to i tak, že se stáváme svědky historického přepólování v rámci mezinárodních vztahů a že by Evropa měla přemýšlet více nejen o vlastní obraně, ale i o tom, že by v rámci NATO měla mít větší slovo?
Na vaši první otázku bych řekl, že ano. Zároveň toto přepólování probíhá už delší dobu z hlediska rozložení moci v mezinárodní politice, moci vojenské, ekonomické, diplomatické, informační. O to jde, když mluvíme o pólech v mezinárodní politice. Dlouhodobě sledujeme určitý rozptyl. Není to posun k dokonalé multipolaritě, spíš, řekněme, bipolaritě Spojené státy-⁠⁠Čína s pár dalšími středními mocnostmi a významnými hráči, kteří mají reálné schopnosti nabízet patronáž ostatním. To je přepólování jako určitý strukturální pohyb, není to jedna přestupní stanice, na které bychom se nacházeli, spíš nové projednávání pravidel a norem mezinárodní společnosti řadou aktérů v kontextu slábnoucí schopnosti pořádat svět ze strany Spojených států. 

Potom tu ale jsou konkrétní aktéři a myslím, že to, co provádí Trumpova administrativa, Spojené státy dál zásadně a zbytečně oslabuje. Vidíme demontáž bezpečnostního aparátu a zahraniční pomoci, což vytváří určité vakuum. Vidíme velký nátlak na spojence, slabost vůči protivníkům a rivalům. V tomto ohledu se podle mě jedná o eskalovaný, akcelerovaný soumrak americké moci. Je to vlastně přímá antiteze hesla Make America Great Again a neříkám to s vůbec žádným uspokojením. Myslím, že pro Evropu to není dobrá zpráva. Nejde jen o bezpečnost, ale i o obchod, jde o řešení systémových výzev, jako je role nových disruptivních technologií, jde obecně o humanistické chápání světa a právní stát jako ochranu proti tyranii. Musíme to vidět a musíme se na to jako Evropa adaptovat. Řešením není Evropa malých suverénků, malých států, jejichž samostatnost velcí neuznávají, ale silná, suverénní, demokratická a rozšířená Evropská unie.

Na druhou stranu Evropa malých suverénků v tuto chvíli takto funguje. Evropa je atomizovaná, řada států ani nebyla na summitu v Londýně, nejenom proto, že nedostaly pozvánku, ale jejich zástupci by tam možná ani nejeli nebo by nesouhlasili s tím, co se tam řeší. Známe postoje představitelů Slovenska, Maďarska. Máte v tomto kontextu strach o budoucnost východní Evropy a její možné rozdělení pod sféry vlivu?  
Je důležité zmínit, že Evropská unie doteď měla v klíčových otázkách, které se vztahovaly k Ukrajině, shodu. Měla konsenzus, který byl nezřídka těžce budovaný, byl udržovaný za určitou politickou cenu, ale členské státy se shodovaly na sankcích, na poskytnutí pomoci, včetně makrofinanční pomoci úvěrů Ukrajině. 

V celku asi ano, ale jednotlivé státy? Maďarsko například rozhodně nesouhlasilo se sankcemi.
Ano, ale neblokovalo je. Mohli bychom se bavit dopodrobna o designu sankcí, ale obecně vzato společná pozice stále existuje. Nemusí existovat do budoucna, ale neviděl bych to nutně jako katastrofický scénář. Je pravděpodobné, že už teď vznikají různé koalice, aliance těch, kdo chtějí více pomáhat v nějaké věci, kteří se chtějí více angažovat. Je to do jisté míry logické, protože vyšší roli teď hraje Velká Británie, která není členem Evropské Unie, jsou tu další podobně smýšlející spojenci, jak v Evropě, jako Norsko, tak za oceánem, jako Kanada, takže je možné, že to budeme vidět více i tím, jak se institucionální konsenzus v EU nemusí nutně posouvat dál tím směrem, jaký by si přála většina členských států. 

Otázka je, co to bude znamenat pro budoucnost evropské integrace. Ale může to být logický pohyb a, řekněme, reálné řešení toho, že souladu v EU v této konkrétní otázce nejsme schopni dosáhnout. Je to ale pořád jen jedno téma a Evropská unie se nerozpadá. Je to politický proces, kde ne všichni jsou v tuto chvíli na stejné lodi. Je to zcela klíčová otázka pro evropskou bezpečnost, v tom je to vážné, ale Evropská unie tím není podle mého názoru bezprostředně ohrožená.

Evropská bezpečnost a NATO

O koalici ochotných nebo zodpovědných jsem mluvil na začátku a teď jste znovu připomněl, že v Evropě vznikají koalice, aliance těch, kteří chtějí víc pomáhat, a těch, kteří to tolik neřeší. Koalici zodpovědných vedou Francie, Británie, ale je tam i Kanada. Mám tomu rozumět tak, že tím vzniká něco jako NATO vedle NATO?
To je ještě předčasné. Veřejná debata je teď často vířena různými historickými analogiemi, Mnichovem...

Berlínem…
Mluvíme o tom, jak se přetáčejí hodiny, jestli do 19. století, nebo do 30. let. Tyto historické analogie jsou vždycky trochu nebezpečné, ale myslím, že tu je možná jedna inspirace, a to je Bruselský pakt, který založil takzvanou Západní unii, jež předcházela NATO, a západoevropské státy tím tenkrát deklarovaly svou ochotu převzít větší díl odpovědnosti za svou bezpečnost. Možná, že si lze do budoucna představit nějaký takový pakt, který by nebyl proti NATO, neexistoval by nutně úplně vedle, ale propojoval by, řekněme, jedno bezpečnostní aranžmá Evropské unie a jedno NATO, dejme tomu, s upozaděnou rolí Spojených států.

Jak do těchto evropských plánů zapadá role Spojených států? Italská premiérka Giorgia Meloniová apeluje na budování mostu, chce předejít rozpadu západního světa, Západu jako takového. I Mark Rutte, generální tajemník NATO, mluví o tom, že Donald Trump se musí vrátit k jednacímu stolu. Keir Starmer v rozhovoru pro BBC uvádí, že záruky pro Ukrajinu ze strany USA stejně budou potřeba. Aby se tedy starý kontinent dokázal lépe ubránit, bude stejně ve výsledku závislý na tom, jak se rozhodne Washington, respektive muž sedící v Bílém domě, který aktuálně vládne Spojeným státům?
Bez Spojených států to bude mnohem těžší. Jedna rovina se týká diskutovaných kroků jako vyslání evropských jednotek na Ukrajinu a toho, že Británie i Francie chtějí, aby tam byl americký backstop, aspoň nějaká forma záruky, která zvýší odstrašení možného budoucího ruského útoku vysláním těchto jednotek.

Potom je tam obecnější otázka toho, co je dobrá dohoda, která neuzavře budoucí dosažení spravedlivého míru pro Ukrajinu. To je dohoda, která bude muset být přijatelná pro Rusko,  ale jen sotva přijatelná, a budou muset existovat kredibilní hrozby pro Rusko, že pokud dohodu poruší, tak to pro něj bude mít velké náklady. Vytvořit takovou strukturu antipobídek bez Spojených států je v tuto chvíli těžko představitelné. I z tohoto širšího pohledu si myslím, že je stále velmi důležité, abychom se jako Evropané snažili dále působit a dále přesvědčovat Trumpovou administrativu, že je i v jejím zájmu, aby dohoda, která vznikne, byla v tomto duchu dobrá.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Deutsche Welle, EBU (BBC), BBC, youtubové kanály Al-Jazeera, Euronews a Diario AS.