Chcípnout někde na Donbasu fakt nepatřilo mezi mé životní plány, říká ruský utečenec do Kazachstánu
Restaurace Vobla v německém stylu v kazašském hlavním městě Astana by se mohla nacházet kdekoliv v Evropě. U jednoho stolu se ale neprobírají oslavy státního svátku Kazachstánu, ale hosté se baví o povolení k pobytu, prodeji bytů v Novosibirsku a úskalích kazachštiny. Ilja, Dima a jeho žena Táňa jsou Rusové, kteří se do Kazachstánu přestěhovali po vyhlášení ruské mobilizace do války na Ukrajině.
V loňském roce do této středoasijské republiky uprchlo před válkou na 700 tisíc občanů Ruské federace. Pro většinu z nich to byla jen přestupní stanice, ale o něco méně než sto tisíc Rusů v Kazachstánu zůstalo. A přinejmenším trojice návštěvníků pivnice v Astaně se nikam dále stěhovat nechystá.
„Chcípnout někde na Donbasu fakt nepatřilo mezi moje životní plány,“ říká s hořkým úsměvem Ilja, který se v posledních letech živil v Novosibirsku jako designer a IT specialista. Hned v prvních dnech války si uvědomil, že on i jeho žena mají propadlé zahraniční pasy.
25:55
Koho nechá Putin zabít příště? Pravidla jsou nepsaná, ale jasná, okusil je nejeden kritik režimu
Číst článek
„Dříve jsme jezdili do zahraničí, do Thajska, do Evropy. Ale posledních pět let jsme šetřili na výměnu bytu a jeho opravu. Jakmile jsme si to uvědomili, tak jsme požádali o nové, jenže oni nám řekli, že nedostaneme biometrické pasy, protože chybí čipy,“ vzpomíná Ilja.
Báli jsme se vlákání do Ruska
Do Kazachstánu odjel s manželkou Polinou nakonec na ruský občanský průkaz. „Už jsme našli byt a nejednou přišla SMS, že naše pasy jsou hotové. Báli jsme se, že je to způsob, jak nás vylákat do Ruska, ale nakonec jsme se rozhodli to risknout,“ říká Ilja. Deset hodin jeli nočním autobusem z Astany do Novosibirsku, jakmile otevřelo pasové oddělení, vyzvedli si doklady a běželi zpět na nádraží.
Po celkem 22 hodinách cesty se ocitli zpět v Astaně. „Byly to strašné nervy. Na hranici z našeho autobusu ruští pohraničníci vyvedli šest mužů. O pár dní později mi zavolala známá, která pracuje na vojenské správě, že viděla moje jméno na seznamu mobilizovaných. Bylo to o fous,“ zvážní Ilja.
Dima s Táňou odjeli z Moskvy ještě před mobilizací v září loňského roku. „Vlastně už od začátku války jsem se nad tím zamýšlel a postupně atmosféra houstla. Když už jsem se přistihl, že si dávám pozor na to, co komu říkám, tak už jsem toho měl dost,“ říká rezolutně Dima.
23:25
Pokusy o pogrom ukazují, že je ruský režim slabý a nerozhodný, myslí si ruská politoložka Stanová
Číst článek
V Rusku dodával pro gastronomické provozy a měli i partnery v Kazachstánu, kteří po něm s radostí sáhli. Našli jim i bydlení, což zejména v prvních měsících bylo k nezaplacení. A to doslova. „Když jsme vyrazili z Novosibirsku, tak jsem našel jeden hostel. Jenže než autobus přijel do Astany, tak cena byla dvojnásobná,“ vypráví Ilja.
Pro většinu přestupní stanice
Podle náměstka ministra zahraničních věcí Kazachstánu Romana Vasilenka celkem z Ruska do země přijelo více než 700 tisíc občanů Ruské federaca. Pro valnou většinu se Kazachstán stal jen přestupní stanicí. Pokračovali dále do USA, do Evropy nebo třeba do Gruzie.
„Zůstalo zde kolem devadesáti tisíc lidí, kteří mají právo legálně pracovat, platit daně, rozvíjet ekonomiku. Ale zase nepřeceňujme jejich vliv. Kazachstán má více než devatenáct milionů obyvatel, takže ve statistikách HDP to opravdu nepoznáte,“ mírní nadšení některých komentátorů Vasilenko.
Nicméně na stopy jejich přítomnosti může narazit i obyčejný turista. Ve sklepě obří budovy, postavené ve stylu stalinských mrakodrapů, sídlí nevelký bar, specializující se na řemeslná piva a domácí likéry, s obtížně přeložitelným názvem Nu, šoty!.
„Otevřeli jsme počátkem prosince loňského roku, krátce poté, co jsem přijel,“ říká majitel baru a potetovaných bicepsů Roman. Původem je z centrálního Ruska, kde také vlastnil bar s řemeslnými pivy.
Kazachstán truchlí za oběti důlního neštěstí. Pravděpodobný výbuch metanu má nejméně 45 obětí
Číst článek
Politika ho podle jeho slov nikdy příliš nezajímala, maximálně čas od času sledoval sociální sítě Alexeje Navalného a dalších opozičních aktivistů a novinářů. „Jenže v Rusku vaše mínění nemá jakoukoliv váhu. Nemá cenu jít proti zdi, takže každý má nějakou životní strategii. Když vyhlásili mobilizaci, ta moje strategie byla okamžitě odjet. Jsem ještě mladý, dost toho umím a byl jsem si jistý, že si dokážu zařídit svůj život i tady,“ říká Roman.
Ubytoval nás náhodný člověk
Všichni z těch, které jsem potkal, si pochvalují, že Kazachstán je přijal mnohem lépe, než očekávali. „Poprvé jsme přijeli během té velké vlny. Ceny ubytování byly šílené, vůbec jsme nevěděli, co budeme dělat. V autobuse jsme se zeptali jedné ženy, kde máme vystoupit. Dali jsme se do řeči, ona nám ukázala kde vystoupit a dala nám svůj telefon, ať jí zavoláme, pokud nám to nevyjde. O pár hodin později jsme jí zavolali, pozvala nás k sobě do kanceláře, nakrmila nás a pak řekla, že mluvila se svým bratrem a ten nás nechá bydlet u sebe asi za polovinu tehdejších cen. Ženská, která prostě jen potkala dva lidi s batohy v autobuse. A takhle je to s Kazachy pořád,“ pořád ještě kroutí hlavou Ilja.
„Tady je to skvělé. Nikdy jsem nepocítil žádnou nepřízeň, nějaký nacionalismus. Nikdo nemá problém s ruštinou,“ říká Roman. Je to logické, zejména severní Kazachstán, kam se stěhovali Rusové v rámci industrializace a programu tzv. Celiny, tedy rozoráváni stepi, za éry Nikity Chruščova, je dodnes téměř výhradně ruskojazyčný.
‚Vzhledem Kazach nejsem‘
23:30
‚Nemusíte bojovat a jednat proti svému svědomí.‘ Jaké jsou příběhy a osudy ruských dezertérů?
Číst článek
Sami etničtí Kazachové, hlavně ve velkých městech, kde rusifikace byla nejsilnější, často hovoří rusky lépe než kazašsky. „Já jsem se začal kazašsky učit, ale pravda je, že paní, která nám pronajímá byt, mluví kazašsky jen o trochu lépe než já po půl roku učení. Ale stejně to je fajn, když umíte aspoň pozdravit a poděkovat. Místní to ocení, s mým vzhledem je jim jasné, že Kazach opravdu nejsem,“ směje se Dima, který má dlouhý světlý plnovous, zamotaný do copánku.
Hosté restaurace Vobla hodlají zůstat v Kazachstánu. „Do Ruska se nevrátím. PPŽ,“ říká Ilja. Naráží tím na populární zkratku Poka Putin Živ (Dokud bude Putin naživu). Kazachstánu jsou vděční a hodlají zde zůstat.
A neodrazují je ani povětrnostní podmínky. Ostatně, i samo kazašské ministerstvo zahraničí se ve svých materiálech „chlubí“, že Astana je druhým nejchladnějším hlavním městem na světě po Ulánbátaru. „Jednu zimu už jsme tady přežili. Ten vítr je nepříjemný, takový u nás na Sibiři nemáme. Ale kdo by chtěl Rusa zastrašit zimou?“ směje se Ilja.
