Pomáhat nakaženým s ebolou jezdí do západní Afriky dobrovolníci z celého světa. Jenže počty obětí přesto stoupají. Aktuální čísla Světové zdravotnické organizace uvádí, že nemoc si vyžádala už víc než pět a půl tisíc obětí. Zmírnit následky jedné z nejvážnějších chorob současnosti se na místě snažili i Češi. V hlavním městě Guineje působila několik týdnů i dobrovolnice z týmu Lékařů bez hranic Pavlína Kozelková.

1:48 27. listopadu 2014 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Když jsem přijela do nemocnice v Konakri, bylo tam 18 případů. Během tří týdnů se to ztrojnásobilo. A nemocnice se už potýkala s nedostatkem místa,“ vzpomíná Kozelková.

Přijela do Guinejské republiky v půlce září. Tedy v době, kdy v tomto africkém státě rapidně vzrostl počet nemocných ebolou. Na starosti tam měla převážně administrativu, starala se o zázemí lékařů, kteří tam přijeli léčit smrtelně nemocné pacienty.

Navštívila i místní stanovou nemocnici, kde se lidé s tímto smrtelným virem léčí. Ne všichni pacienti jsou tam ale dobrovolně. Pavlína Kozelková zažila i situaci, kdy se muž s podezřením na ebolu snažil utéct:

„Mezi obyvatelstvem ve městě, kde je velká informovanost a obyvatelstvo tam Lékaře bez hranic zná, jsou i lidé, kteří dávají přednost u šamana nebo místního léčitele.“

Nakonec se muže podařilo přesvědčit, aby v nemocnici zůstal. S nedůvěrou některých lidí se setkal i její kolega z Lékařů bez hranic Petr Macek. Ten přes měsíc pomáhal v Libérii. Kvůli kritické situaci musel striktně dodržovat stanovená pravidla.

„Jedno z nich je například tzv. ‚no touch policy‘, tedy politika nedotýkání se, kdy i v rámci týmu si udržujete odstup. Neexistuje nějaké poklepání na rameno, blízká diskuse tváří v tvář,“ řekl Českému rozhlasu krátce před svým návratem z Libérie.

Oba dobrovolníci už jsou zpátky v Česku, všechna potřebná vyšetření mají úspěšně za sebou. Pavlína Kozelková ale přiznává, že se jí hlavou často honila myšlenka, že se smrtícím virem nakazila:

„Určitě tam byly momenty, kdy člověku takové myšlenky probíhají hlavou. Může se jednat o to, že vás bolí břicho a hlava, což jsou symptomy eboly, a člověk přemýšlí, co se událo v posledních dnech, s kým se viděl, na co sahal.“

I proto si dobrovolníci v oblastech zasažených ebolou musí třeba denně měřit teplotu a i jinak kontrolovat svůj zdravotní stav.

Ebola se v západní Africe začala masivně šířit loni v prosinci. Nejpostiženější je kromě Guinei a Libérie ještě Sierra Leone.

Markéta Chaloupská Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít