Severoafrické vlády hledají způsob, jak utlumit masové protesty
Vláda v severoafrickém Alžírsku hlásí nákup milionu tun pšenice. Země prý navíc urychlí dovoz obilí. Komentáře vnímají oznámené kroky alžírské vlády jako její snahu utlumit sociální bouře proti drahotě základních potravin, nezaměstnanosti a zkorumpovanosti vládních elit. Podobné protesty sužují Alžírsko už od minulého roku, naplno zatím propukly v sousedním Tunisku, kde už svrhly prezidenta, velké nepokoje zažívá i Egypt.
V Egyptě rozháněli policisté v noci na dnešek do pozdních hodin účastníky protivládních protestů. Občané nejlidnatější arabské země projevili nespokojenost s autokratickým režimem prezidenta Mubaraka zřejmě nejrázněji od jeho příchodu k moci před třiceti roky. Zjevně se při tom inspirovali událostmi v Tunisku, kde lidové povstání vypudilo v polovině ledna ze země dlouholetého vládce. Znamená to, že jsou v ohrožení diktatury po celém arabském světě a Blízkém východě?
Husní Mubarak je prototypem lídra severní Afriky i Blízkého východu. Vládne pevnou rukou už několik desítek let, brání v rozletu opozici, včetně té islamistické. Je proto garantem určité stability, kterou pragmaticky dlouhodobě vítá i Evropa a Spojené státy. Pod povrchem zdánlivé nehybnosti ale bují korupční systém ovládaný prominentními klany a frustrace milionů chudých lidí z nezaměstnanosti nebo rostoucích cen potravin.
Větší či menší lidové revolty vůči prohnilému systému se od začátku roku udály nejen v Tunisku, Alžírsku a Egyptě. Stovky lidí demonstrovaly také v Jordánsku, Ománu nebo Súdánu, kde protestovali univerzitní studenti proti záměru vlády zredukovat dotace ropných produktů a cukru.
Můžeme být v arabském světě zanedlouho svědky demokratizační vlny podobné té ve východní Evropě před víc než dvaceti roky? Znalkyně blízkovýchodních společností a politiky Irena Kalhousová je k takovým analogiím zdrženlivá:
„V arabských zemích lidé cítí obrovskou frustraci, na druhou stranu ve všech těchto zemích je v ostatních ohledech situace velice specifická. Proto si nemyslím, že vlna nyní z Tunisu půjde přes Egypt třeba do Jordánska, do Lybie nebo do Jemenu. To jsou ty země, o kterých se nejvíce mluví v souvislosti s tím, že vlna postupuje blízkým východem.“
Živé pochodně
Tuniskou revoluci doslova zažehl mladík, který se na protest proti úřadům upálil. Dalších minimálně osm mužů následovalo jeho příkladu v Egyptě a čtyři v Alžírsku. Přinejmenším jedna živá pochodeň v lednu vzplála v Mauretánii a další dokonce v ultra-konzervativní Saúdské Arábii, i když tam z nejasných důvodů.
Navzdory podobným problémům i formám lidového odporu jsou ale společenské podmínky v jednotlivých zemích oblasti v některých ohledech hodně odlišné. Irena Kalhousová zmiňuje třeba rozdílnou roli armády, která v Tunisku přešla na stranu odpůrců režimu, což prý zatím v Egyptě zřejmě nehrozí:
„Další velký rozdíl, který vidím mezi Tuniskem a Egyptem je geopolitická nedůležitost Tuniska a velká geopolitická důležitost zemí na blízkém východě. Jsou to klíčové země pro politiku Spojených států, Evropské unie. Jakákoliv politická změna, která by mohla vyústit v naprosto jinou zahraničněpolitickou orientaci těchto zemí, by mohla tradičním velmocím způsobit velké problémy.“
Západ je dnes podle expertky ve vztahu k lidovým bouřím v arabském světě v celkem schizofrenní pozici. Přál by si jeho liberalizaci, zároveň ale zřejmě ještě víc relativní stabilitu a jistotu.
Život ve svobodě
Podle Mezinárodní organizace práce má Blízký východ aktuálně nejvyšší nezaměstnanost ze všech světových regionů, průměrně přes deset procent. V případě mladých lidí je to ale v daných státech až čtyřnásobek.
Autoritářské vlády kolem východního a jižního Středomoří teď patrně řeší rébus, jak utlumit hněv poddaných a zároveň si zachovat pozice. Například Jordánsko a Libye nedávno zlevnily některé spotřební zboží. Možnosti režimů z regionu k nenásilné odpovědi na protesty jsou ale omezené, myslí si též Irena Kalhousová:
„Můžou snížit cen základních potravin. Mohou maličko zvýšit nejnižší mzdu. Nemyslím si, že by tyto režimy byly natolik odvážné, že by polevily v kontrole tisku a daly větší prostor opozici.“
Kuvajt, Bahrajn, Libanon, Maroko a Turecko, tyto státy počítá renomovaná organizace hodnotící kvalitu demokracie Freedom House v regionu mezi částečně svobodné. Ty ostatní mají nálepku nesvobodné.
Jestli se časem i jejich občané přihlásí o své údajně univerzální a přirozené právo na život ve svobodě, jak po kolapsu sovětského impéria předpověděl Francis Fukuyama, se uvidí. Jisté je, že aktuální společenské pohyby v arabském světě stojí za velkou pozornost.
