Malými krůčky k autoritářskému režimu? Ficův bojkot médií očima slovenské politoložky

Bratislava 4. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Označila byste to, co teď probíhá mezi vybranými slovenskými médii – Markízou, SME, Denníkem N a tak dále – a novou slovenskou vládou za boj, za nenávist?
Určitě je to otevřený konflikt. Pokud se podíváme na to, jakým způsobem slovenský premiér Robert Fico (Směr – sociální demokracie) i v minulosti jednal s novináři, tak můžeme mluvit i o navázání na původní konflikt. Ten jsme tu měli ještě za poslední Ficovy vlády, kdy hrubě označil některé slovenské novináře a novinářky za špinavé protislovenské prostitutky. To, co vidíme dnes, je pokračování a vyostření konfliktu. Nezůstali jsme při verbálním útoku na média, máme tu už konkrétní politické kroky, které vybraným slovenským médiím omezují přístup k informacím.

Nepřátelská média

Podle Roberta Fica média projevují nepřátelské postoje a jsou politickým aktérem v zemi. Při návštěvě České republiky se na výběr bojkotovaných médií ptala kolegyně z Českého rozhlasu Plus Pavlína Nečásková, bývalá zpravodajka na Slovensku. Fico řekl, že to odmítá s kýmkoliv řešit, že je to jeho suverénní rozhodnutí, a že se z něj nemíní komukoliv zodpovídat. Máte za to, že se vybraných médií bojí?
Když se podíváme na to, o jaký typ médií jde, jsou to velká, vlivná média, zejména noviny, případně jejich verze, které dnes už ve velkém působí v online prostoru. Stále to však jsou ta etablovaná média. A jsou to určitě média, kde funguje nejen investigativní žurnalistika, jako v případě serveru Aktuality.sk, ale i silná politická redakce, která obsahuje kromě každodenních zpráv a sledování politické situace i sekci komentářů a názorů. Tato média mají i diskusní relace – jako třeba televize Markíza – kdy se moderátor snaží diskusi řídit a snaží se politiky přinutit reagovat i na nepříjemné otázky. Takže média, se kterými Robert Fico odmítá komunikovat, jsou opravdu kritická média. Kritická v tom smyslu, že bez ohledu na to, kdo je ve vládě, kritickým způsobem hodnotí výkon politických stran a politiků, kteří mají v rukou moc. Je ale pravda, že Robert Fico a strana Směr mají s těmito médii velmi konkrétní zkušenost.

V roce 2018, kdy došlo k vraždě investigativního novináře právě z jednoho z těchto médií, tak tato média velmi silně tlačila veřejné mínění, mediální diskurs obecně, i to mediální sledování – to, co by média v demokracii měla dělat, to je kontrola moci –, aby případ nevyzněl do ztracena, ale aby byla vyvozena odpovědnost. Právě v tom čase Robert Fico a strana Směr toto pociťovali jako osobní útok a snahu je zruinovat. Byli těmi, kdo v největší míře musel převzít odpovědnost za to, co se tu dělo a jejichž kauzy byly odhalovány. Takže odpověď na to, zda jsou tato média vůči vládě kritická, je ano, a to bez ohledu na to, kdo je ve vládě. Pokud se podíváme na to, k čemu v případě poslední Ficovy vlády přispěla, tak Robert Fico a strana Směr tato média určitě považují za nebezpečná pro svoji existenci.

Mohou být média jakýmsi efektivním nepřítelem současné vlády, kdy by nebyla schopná řešit zásadní problémy na Slovensku? To jsou slova komentátora slovenského Denníku N Vladimíra Šnídla, které řekl českému serveru Voxpot. Souhlasíte s ním?
Když se podíváme na to, co nová vláda aktuálně nejvíc řeší, čemu věnuje pozornost a snaží se to komunikovat svým voličům, můžeme skutečně hovořit o tom, že věnuje pozornost médiím a občanské společnosti. To jsou oblasti, kde by standardní volič – obyčejný člověk, který od strany, kterou zvolil, něco očekává – až tak moc neměl mít své vlastní zájmy. Protože to, aby fungovala občanská společnost, která reprezentuje zájmy části společnosti, by nemělo být tím, co ho primárně zajímá. Voliči současné vládní koalice jsou většinou lidé, kteří prosazovali socioekonomické zájmy a ve volbách volili strany, které jim v rámci kampaně slibovaly uklidnit politickou situaci, ale zároveň velmi zdůrazňovaly sociální jistoty. Když se podíváme na to, v jakém stavu jsou veřejné finance na Slovensku, jaký vývoj můžeme v nejbližších měsících očekávat, tak právě dostat slovo od politiků a tyto sociální jistoty navyšovat je velmi problematické. A proto taková témata, jako je boj s médii nebo boj s občanskou společností může samozřejmě fungovat jako politická strategie odvrácení pozornosti od toho, co se úplně nedaří naplňovat, nebo alespoň ne v takovém rozsahu, jak si to voliči představovali.

Na druhé straně je ale také potřeba říct, že tato vládní koalice si přece jen na taková témata připravovala půdu už během volební kampaně a předchozího působení v opozici, kdy i kritika občanské společnosti nebo některých nevládních organizací, i kritika médií bylo něco, co do diskursu neustále vnášela. A když mluvíme o strategiích, jak upoutat pozornost voliče, jak vystupovat jako politický aktér, který umí prosazovat požadavky radikálněji, tak právě tato témata byla ta, kde cítili možnost bez výčitek – ať už z hlediska svědomí, nebo i právních překážek – útočit a snažit se prosadit radikálnější opatření.

Legitimita dezinformačních webů

Vláda má s médii spoustu plánů, chce také například rozdělit RTVS. Nedostává se teď do popředí otázka, zda tím neuvolňuje pole třeba alternativním médiím, které jsou považovány za dezinformační kanály?
Musíme si uvědomit, že pokud jde o čištění pole nebo otevírání nových možností pro dezinformační weby a podobné aktéry, tak se tu proces spustil už dříve. Dnes sledujeme, že značnou část hlavně online prostředí tato dezinformační scéna již ovládá. A po posledních parlamentních volbách vidíme, že se jim dostává určité legitimity. V předchozím období jsme pozorovali nárůst jejich vlivu od roku 2014, ale ze začátku to bylo velmi pomalé a nebylo to tak otevřené. Spíše jsme viděli pronikání informací bez toho, abychom si uvědomovali, kteří aktéři za tím jsou. Až následně se tyto vlivy začaly zkoumat, pojmenovávat a otevřeně se o nich začalo mluvit. Tato scéna začala být monitorována alespoň akademicky, a začala být novinářsky pokrývána.

Před těmito volbami jsme viděli, že se v naší společnosti otevřeně hovořilo o aktérech dezinformační scény, kteří slouží i politickým zájmům, možná i zájmům jiných zemí. Zároveň jsme se snažili upozornit na informace, které plní úlohu dezinformací, že mají zavádět. V té době opravdu docházelo k snaze ovlivnit veřejné mínění a informovat veřejnost o tom, že to jsou média, portály nebo informace, které nemohou být považovány za úplně rovnocenné s klasickými tradičními šiřiteli informací – protože redakční procesy, protože kontrola, protože financování… Je to něco úplně jiného, ani tam nefunguje státní regulace. Politické strany s dezinformačními weby začínají komunikovat a začínají je prosazovat jako úplně rovnoprávné informační partnery. Tady vidíme posun, vymezení se vůči tradičním médiím na jedné straně a otevření se vůči dezinformačním médiím na straně druhé. Toto riziko s sebou nese to, že tu bude legitimizována novinařina, která však nemá s klasickou novinařinou moc společného, protože tam neprobíhají regulační procesy, které by střežily kvalitu informace.

Bavíme se o kanálech jako je InfoVojna, Hlavné správy…?
Ano. Vezmeme-li Hlavné správy, které na Slovensku dlouhodobě fungují jako jeden z nejčtenějších informačních zdrojů co se dezinformačních webů týče, tak tam je navíc riziko v tom, že velkou část obsahu přebírají z agentur SITA nebo TASR – největších na Slovensku. Zprávy zveřejňují tak, jak v agentuře vyšly, jen k tomu přidají svůj komentář nebo názor. Tím posunou rámec tam, kam potřebují. To je problematický moment, protože pro mnoho lidí, kteří to čtou, to vypadá jako oficiální zpráva. Až u posledního odstavce, který vám dá tu třešničku na dortu, nastává posun z hlediska rámování toho, co bylo řečeno.

Rámec může být i proruský?
Z empirických studií, které se zaměřily na studování obsahu informací, jež se šíří na dezinformačních webech, lze vyvodit několik rámců. Jeden je snaha zpochybnit EU a prozápadní směřování země a naopak zlehčovat nedostatky nebo explicitně informovat v proruských narativech. Pokud bychom se podívali na jiné věci, jako je například snaha znevážit charakteristiky demokratického režimu a podobně, to najdeme o hodně obtížněji. Dezinformační weby právě naopak velmi často využívají základní demokratické charakteristiky – svoboda slova, projevu, sdružování – jako hodnoty, které prosazují, jenže je využívají ve svůj prospěch. To znamená, že například pod svobodou slova si představují beztrestné šíření čehokoli bez společenské odpovědnosti.

Takže ano, pokud jde o zahraniční politiku a možná zahraničně-politické orientování, tak rámce proti Západu, proti EU, proti NATO a spíše naopak pozitivně vůči Rusku tam najdeme. Pokud bychom se bavili o linii demokratický-autoritářský, to je o hodně těžší v textech odhalit.

Slovenská demokracie na rozcestí

Robert Fico při jednání s velvyslanci USA a Ruska uvedl, že se Slovensko musí připravit na období po skončení války na Ukrajině a na standardizaci slovensko-ruských vztahů. Ministryně kultury Martina Šimkovičová (SNS) dala poměrně velké prostředky, které byly vyčleněné na mediální výchovu a na boj s dezinformacemi, na opravu kulturních budov na Slovensku. Máte pocit, že tohle všechno je nebezpečím pro slovenskou demokracii? Bojkot médií i to, jak slovenská vláda zachází s poměrně citlivým tématem, jako je boj s desinformacemi?
K tomu mám dvě poznámky. Pokud mluvíme o současné ministryni kultury, je to člověk, který v dezinformačních médiích dlouhodobě působil. Takže asi není ani překvapivé, že snaha nebojovat s dezinformacemi není v rozporu s jejími zájmy. Spíše naopak to je něco, co vítá. I další opoziční politici prostor dezinformačních médií využívali k tomu, aby se během volební kampaně zviditelnili. Takže boj s těmito médii určitě není v jejich zájmu. Je to prostor, který se jim otevírá k politické komunikaci s konkrétní částí společnosti, na kterou částečně cílí. A druhá věc – pokud mluvíme o útoku na média a vůbec zpochybňování legitimity jejich funkce, kterou je kontrola moci, tak to určitě lze považovat za ohrožení demokracie. 

Když se podíváme na zkušenosti, které v rámci střední Evropy máme, a podíváme se na to, jakým způsobem režim, který dnes funguje v Maďarsku, získával postavení, jaké má, tak právě ohrožení nezávislých kritických médií v Maďarsku významným způsobem přispělo k tomu, že Orbánův režim může přetrvávat a fungovat v takové podobě, jaké funguje. Tam se to sice dělo trochu jinak, a to prostřednictvím vlastnických vztahů médií, což na Slovensku zatím vypadá, že není nutné. Robertovi Ficovi a současné koalici zatím stačí, že bude bojkotovat vybraná kritická média, a vytvoří si alternativní platformu médií, čímž může mít funkci gatekeeperů, tedy těch, kteří určují, co bude agendou, o čem se bude psát a diskutovat. Takže prostřednictvím alternativní mediální scény mohou ovládat diskurs na Slovensku. 

Myslíte si, že je Slovensko na maďarské cestě?
Je velmi těžké vyhodnotit, kdy už definitivně můžeme mluvit o zlomu. Právě to, co jsme viděli i v případě Maďarska – a předpokládám, že jsme toho svědky i v dnešní době na Slovensku –, je, že jde o pomalý proces, který není radikální. Jsou to malé krůčky, které směřují k tomu, aby liberální demokracie tak, jak ji známe, oslabovala, a nastoloval se režim, který je o hodně příznivější k autoritářským tendencím v rámci konzumace moci. První věc, která je potřebná, je oslabit kritickou masu, která by mohla kontrolovat vládu. A to se děje právě prostřednictvím snahy delegitimizovat kritická média a nevládní organizace, které by měly možnost kontrolu vykonávat. Protože to nemůže dělat jen obyčejný člověk, který má hromadu dalších problémů a musí řešit jiné životní situace. Jsou to nevládní organizace, které tomu věnují pozornost a mají prostředky. Tvořit analýzy, hledat informace, dávat je do souvislostí, to je ve veřejné kontrole moci nezastupitelná práce.

Dovolím si shrnout naše povídání do krátké věty – Ficův bojkot médií je dalším krůčkem k tomu, aby se Slovensko odvrátilo od demokracie a směřovalo k tomu, co se děje v Maďarsku, totiž k autoritářskému stylu vládnutí. Souhlasíte s tím?
Obávám se, že přesně k tomu to vede.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: RTVS, tvnoviny.sk, Česká televize, a youtubové kanály Andrej Danko (účast v pořadu Karty na stôl) a POLITIKA LIVE.

Podcast vznikl za přispění zpravodaje Českého rozhlasu na Slovensku Ladislava Nováka. K překladu ze slovenštiny byla využita aplikace ChatGPT.