Spolupráce mezi kajakářkou Hilgertovou a jejím manželem-trenérem stále funguje
Jak že to onehdy říkal zakladatel novodobých olympijských her Pierre de Coubertin? Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Jenomže doba se mění a mezi těmi, kteří si pracně vybojovali právo startu na letních hrách v Londýně, je nemalé procento borců majících odvážnější plány. Dvojnásobná olympijská vítězka ve vodním slalomu Štěpánka Hilgertová určitě patří do této kategorie.
Pro Hilgertovou to v těchto dnech znamená usilovně trénovat a také poslouchat. Koho? Manžela Luboše hlídkujícího na vltavském břehu v Praze-Troji. Jejich úsilí oceňují i reprezentační kolegové.
„Musím říct, že se mi líbí, jak se s tím pere i s tou změnou pravidel, i s konkurencí holek, které jsou o dvacet let mladší, takže klobouk dolů,“ poznamenává při pohledu na dvojnásobnou olympijskou vítězku deblkanoista Ondřej Štěpánek.
Také on může sledovat, jak Luboš Hilgert udílí své manželce a zároveň svěřenkyni tréninkové rady. „Dej si pozor, ať ti nepřekáží ta tyčka na nájezdu. Ať před ní nemusíš brzdit. Bezvadné,“ volá.
Slyšet při tréninku právě takovouto pochvalu, to asi není ani pro špičkové slalomáře až tak samozřejmé. Že by tedy manžel byl v roli trenéra hodnější než nějaký cizí člověk?
„To co je dobře, necítím tu potřebu to komentovat. Vždycky mám potřebu upozorňovat na chyby,“ vysvětluje Hilgert. Teoreticky vzato by si tak zkušená závodnice, jakou je Štěpánka Hilgertová, mohla říkat: Já mám svého rozumu dost!
„Ona ví, že ze břehu toho člověk vidí víc, takže to samozřejmě bere. Ale vždycky jenom chci, aby si vyzkoušela něco, co jí radím, a sama si přebrala, jestli to bude akceptovat i nadále nebo to byla jen zkouška,“ osvětluje trenér-manžel.
„Sice každý zkušený závodník už docela ví a sám cítí, co by měl, ale každý, i ten nejlepší, potřebuje někoho, kdo má nadhled z toho břehu. A bez té zpětné vazby ze břehu by to asi nefungovalo,“ konstatuje sama závodnice.
Kde jinde se mohli Hilgertovi poznat, když ne u vody. Luboš byl tehdy špičkovým kajakářem, na kterého se ona dívala jako vycházející slalomářská hvězdička s patřičným obdivem. Klasik praví, že první láska může být jenom jedna. A v případě Štěpánky Hilgertové se opravdu povedla.
Totéž ale rozhodně nezkouší tvrdit o své první z dosud pěti absolvovaných olympiád. „Chyběl na ní i ten olympijský duch. Přece jen, když je člověk přes dvě hodiny cesty od centra, od Barcelony, nebydleli jsme v olympijské vesnici, tak to úplně ono není,“ vzpomíná.
Navíc dodává: „Zároveň se mi tam ani příliš nedařilo a celý ten rok pro mě nebyl nic moc, protože mi pár měsíců před tím umřela maminka. Já jsem hrozně chtěla, protože mě k tomu sportu přivedla, na té olympiádě uspět. A prostě se mi to nepodařilo.“
Ponorková nemoc nehrozí
Je mnoho trenérů a sportovců, kteří se navzájem potřebují a respektují, ale i tak jsou rádi, když si od sebe na chvíli odpočinou. Pokud se ovšem na postu trenéra ocitá manžel, je riziko ponorkové nemoci dvojnásob akutní.
„Ani bych neřekla, že u nás hrozí ponorková nemoc, protože ta se podle mého projevuje tím, že jsou na sebe lidé alergičtí, podráždění a skutečně se nesnesou,“ myslí si Štěpánka Hilgertová.
I když na druhé straně říká: „U nás se samozřejmě stane, když jsme dlouho, řekněme na soustředění, že už pak skutečně nemáme o čem komunikovat, když se probere trénink a všechno co s tím sportem souvisí, další témata trošičku chybí. Ale to se stává poměrně výjimečně, protože většinou nežijeme až tak izolovaně od vnějšího světa.“
Jednu jistotu teď ale manžele Hilgertovi mají. I při letních hrách v Londýně budou spolu. „Dlouho se řešilo, jestli na Luboše zbude akreditace pro doprovod. To naštěstí dopadlo dobře.“
A tak už si může Luboš Hilgert nechat zdát třeba o tom, jak na oslavu získané medaile zase jednou vyzkouší dobrovolnou koupel v divoké vodě. „Rád bych se tam osvěžil.“ Ale nezkoušejme předbíhat kalendář.
Daleko důležitější teď je pilovat formu na vodě. „Tak ještě teď na ten závěs, jo. Trošičku dřív do toho pak běž, zase jsi tam šla dlouho. A už! No, to je dobrý,“ udílí své ženě pokyny Luboš Hilgert.
