Krymem to začalo a Krymem to i skončí, věří šéfredaktorka Ukrajinské Pravdy
O profesi novinářky snila od třinácti let. Na Ukrajině tehdy platila přísná cenzura, a proto vznikl nezávislý server Ukrajinská Pravda. Před osmi lety se stala jeho šéfredaktorkou. Sevgil Musajevovou, absolventku Harvardu původem z Krymu, letos časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. „Válku nepokrýváte jen jako novinář, ale žijete v ní a cítíte ji každou vteřinu,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.
Sevgil, už osm let vedete jeden z nejpopulárnějších zpravodajských serverů v zemi. Jak to nyní ve válečných podmínkách zvládáte?
Je to těžké, protože každý den čelíte celé řadě překážek. Finanční tlak, emoční vypětí... Vaše země je ve válce a vy jste součástí příběhu. Válku nepokrýváte jen jako novinář, ale žijete v ní a cítíte ji každou vteřinu.
Teď máme problémy s elektřinou, to je největší překážka, protože potřebujeme dělat zpravodajství. Musíme mít internet a elektřinu, bez těchto dvou věcí redaktoři nemůžou pracovat.
3:42
Jak vypadá práce válečného novináře na Ukrajině? Helma a vesta jsou nezbytností, v autě se nepoutá
Číst článek
Předpokládám, že jste tušila, že válka začne. Jaké kroky jste podnikla?
Část redakce jsem týden před začátkem války přestěhovala do ukrajinských Karpat na západě země, abychom stále mohli publikovat zprávy. Předtím jsme byli v Kyjevě, ale protože se mluvilo o tom, že válka začne, báli jsme se, že budeme mít výpadky elektřiny a problémy s internetem, a tak jsme se přestěhovali.
Dva z našich redaktorů se k nám přidali z Buči. Dva týdny poté tam byl otec jednoho z nich zavražděn, takže těžko říct, co by se stalo, kdyby tam zůstali.
Kde teď Ukrajinska Pravda sídlí?
Jedna kancelář je na bezpečném místě na západě Ukrajiny, ale z bezpečnostních důvodů nechci říkat, kde přesně. Máme dům pro naše zaměstnance, protože chceme pracovat každou sekundu a víme, že v zimě na Ukrajině budeme čelit mnohým překážkám.
Newsroomů máme hned několik, taky máme tým, který pro nás pracuje z Polska, abychom se vyhnuli kritickým situacím. Musíme přemýšlet nad všemožnými scénáři. Pokud by na Ukrajině nic nefungovalo, musíme mít také pracovníky mimo zemi.
Jak redakce vypadají?
V naší kanceláři máme úkryt, který je bezpečný a velký. Funguje v něm internet. Samozřejmě výpadky elektřiny také zažíváme, ale teď už máme generátor. Implementovali jsme jej v úterý, takže už žádné problémy nebudou. Z Polska jsme objednali powerbanky a elektrické generátory eco flows, protože na Ukrajině nejsou k dostání.
Zahraniční média posílají na Ukrajinu korespondenty na dva tři týdny s tím, že mají možnost se vrátit. Novináři na Ukrajině se stali válečnými zpravodaji v podstatě ze dne na den, byli na to připraveni?
Ačkoliv jsme je na tuto práci nepřipravili, jsou ve válce už osm let, takže to zažili. Náš tým je jedním z těch nejzkušenějších na Ukrajině, ale na něco takového jsme nebyli připraveni ani my.
První týdny války u nás všichni pracovali nejméně 20 hodin denně a spali tři až čtyři hodiny, aby druhý den mohli pracovat zase. Všichni jsme se stali válečnými reportéry, ale máme i nějaké kolegy, kteří podstoupili speciální cvičení a tréninky. Nejlepší zkušenosti získáte v terénu.
Moje práce a moje země
Už jste mluvila o finančních potížích, které jsou s válkou nepochybně spojeny. Jak velký problém je právě financování?
Měli jsme našetřeno velké množství peněz ještě před válkou, abychom byli schopni existovat aspoň tři měsíce úplně bez ničeho. Na začátku náš kamarád zahájil kampaň, ve které vydělal jeden milion liber, peníze jsme rozdělili mezi osm outletů, abychom zachránili mediální krajinu na Ukrajině a aby nezávislá média vůbec přežila.
Museli jsme ale radikálně změnit náš byznys model. 60 procent peněz, které máme, jsou od dárců, před válkou to bylo 30 procent. Dalších 30 je z příjmů z reklamy z období před válkou. Zbytek je od čtenářů, podporuje nás asi 900 Ukrajinců a 250 lidí ze zahraničí.
Ukončete bratrovražednou válku, vyzvala novinářka Ovsjannikovová. Syn prý její vystoupení nese těžce
Číst článek
Když válka začala, vaši zahraniční kolegové vás prý žádali, ať ze země odjedete, že jste jedním z hlavních terčů ruských okupantů. Proč jste to neudělala?
Protože je to moje práce a moje země. Samozřejmě jsem se bála, byla jsem jedním z terčů, proto jsem musela dodržovat určité bezpečnostní zásady. Nemohla jsem sdělovat svou lokaci, musela jsem opustit Kyjev na několik týdnů. Volaly mi hlavně moje zdroje a ambasády, abych Kyjev opustila.
Obdržela jsem tisíce a tisíce žádostí, protože jsem Nieman Fellow Harvardské univerzity. Mám spoustu spolužáků ze zahraničí. Psali mi, ať odjedu, že můžu bydlet s nimi v Německu nebo ve Švýcarsku, ale stejně jsem zůstala.
Teď hodně cestuji, hlavně na konference, kde můžu mluvit o našich zkušenostech s válkou a o válečné žurnalistice. Myslím, že je to velmi důležité.
Někteří zaměstnanci Ukrajinské Pravdy prý začali žádat o to, abyste jejich texty zveřejňovala anonymně. Kolik novinářů u vás s profesí skončilo?
Ano, mnohé příběhy zveřejňujeme anonymně, protože příbuzní některých novinářů pořád žijí na okupovaných územích, takže by mohli být v nebezpečí. S prací skončili dva. Odjeli ze země, protože mají malé děti a chtějí se o ně postarat.
To je pochopitelné, vždycky si musíte vybrat to, co je pro vás nejdůležitější. Další dva kolegové se přidali k armádě, jeden z nich teprve před dvěma měsíci. Byl kameraman, teď pracuje s drony.
Vy i další novináři jste obdrželi několik výhrůžek smrtí, často čelíte kritice. Zabývají se ukrajinské autority bezpečností novinářů?
Podporu cítím od čtenářů a mých kolegů. Ukrajinská vláda má teď až moc starostí na to, aby se starala o novináře. To je ale v pořádku.
Před několika měsíci jste v rozhovoru řekla, že konečně můžete normálně spát, protože nemáte žádné noční můry. Platí to pořád?
Bohužel ne. Minulý týden jsem spala opravdu dobře, i když jsem v pondělí slyšela raketový útok. Volala mi matka a ptala se, jestli jsem v bojovém úkrytu, že už byly tři exploze. Řekla jsem jí, že pořád spím.
V pátek jsem ale z Ukrajiny odjela a teď mám noční můry každou noc. Myslím na náš dům, na náš byt, na rodinu. Své pocity hodně držím v sobě.
Lidé čtou i horoskopy
Na začátku války byl dosah vašeho média čtyři až šest milionů čtenářů denně, teď je to přibližně dva miliony. Ztratili čtenáři o téma války zájem?
Samozřejmě, jsou unavení a Telegram změnil způsob, jakým lidé zpravodajství konzumují. Posílá se jim upozornění přímo do zpráv, takže když chtějí číst o explozích, nemusí kvůli tomu číst Ukrajinskou Pravdu. Během klíčových momentů, například při raketových útocích 10. října, jsme byli čtvrtá nejčtenější webová stránka v zemi.
Snažíte se témata, která pokrýváte, diverzifikovat?
Měníme to, píšeme o politice, interních problémech, děláme i investigaci o korupci. Ale válka je stále hlavní téma, protože je to prostě válka. Spousta lidských životů záleží na obdržení informací. Ale je pravda, že se lidé snaží soustředit i na jiné oblasti – čtou například horoskopy. Někteří lidé zprávy nečtou vůbec.
Jak funguje spolupráce s vládou a armádou a jak zvládáte určitou míru cenzury, kterou po vás vyžadují?
Některá nařízení dodržovat musíme, například během raketových útoků nesmíme publikovat fotky z místa, protože útočníci můžou změnit směr nebo jej můžou opravit. Takže je to hlavně o tom, abychom zachránili lidské životy. Většinou musíme počkat tři až šest hodin před tím, než fotky zveřejníme.
Ruský soud odebral licenci opozičnímu deníku Novaja Gazeta. Ten přerušil činnost už v březnu
Číst článek
Na začátku září se armáda rozhodla znepřístupnit frontovou linii pro všechny novináře po celý týden. Spousta lidí nechápalo proč, potom ale nastala obranná ofenziva a byla úspěšná, protože jsme zpět získali spoustu teritorií v Charkovské oblasti. Takže to bylo nezbytné.
Některým nařízením rozumím, ale některé nám zbytečně ztěžují práci. Například nadřízené orgány nerozumí způsobu, jakým lidé konzumují zprávy, opravdovým cílům žurnalistiky. Publikovali jsme text serveru The Washington Post, který jsme přepsali. Byl o tom, že ukrajinští vojáci používali repliky HIMARS, které Rusové ničili namísto těch opravdových. Přišla velká vlna kritiky, proč jsme to publikovali. Snažila jsem se vysvětlit, že už to stejně zveřejnil server s publikem, které čítá přes 600 milionů lidí, takže proč bychom to nemohli zveřejnit i my, co by se změnilo. Nechtějí, abychom o nich referovali kriticky.
Také jsme psali o ukrajinské ombudsmance, která poukázala na případy sexuálního násilí po tom, co jsme osvobodili mnoho okupovaných území od ruské armády. Něco nám na tom ale nesedělo a zjistili jsme, že část informací je vymyšlená. Napsali jsme o tom, abychom těmto případům předcházeli.
Záležitost existence
Jsou vládní představitelé ochotni s novináři spolupracovat, dávat rozhovory?Poslední rozhovor s prezidentem Zelenským se uskutečnil v dubnu, samozřejmě nemáme přístup ke všem autoritám, ale když je kontaktujeme, většinou v tom není problém. Uvědomují si důležitost naší práce a vědí, že jsme jedno z nejpopulárnějších médií.
Když chtějí, aby se jejich vyjádření dostalo k velkému množství lidí, sami nás poprosí, abychom jej zveřejnili.
„Nemáme na výběr, ale dalo nám to hodně síly, abychom mohli pokračovat.“
Na summitu magazínu Time jste prohlásila, že když pokrýváte válku jako novinář, se smrtí a smutkem se setkáváte každý den a komunikovat pravdu je čím dál těžší. Kde berete sílu dál pokračovat v tom, co děláte?
Myslím, že je to proto, že tato válka se vede o samotnou existenci naší země. Když vypukla, poprosila jsem své kolegy, aby pracovali, jak moc jen můžou, protože jestli Ukrajina tuto válku prohraje, bude to znamenat, že jsme prohráli i my.
Nebude žádná Ukrajinská Pravda, nebude vláda, nebude vůbec nic. Pro nás je to záležitost existence. Nemáme na výběr, ale dalo nám to hodně síly, abychom mohli pokračovat.
Vyrostla jste na Krymu, který je od roku 2014 okupovaný Ruskem. Jak moc věříte, že se Ukrajině podaří získat toto území zpět? Jste optimistická?
Jsem. V roce 2015 jsem řekla a řeknu to znovu v tomto rozhovoru, že Krymem to začalo a Krymem to skončí.
