Macron, Putin i džihádisté. Africký „pás převratů” roste, nově kvůli vzpouře bratrance

Svržený Gabonský prezident Ali Bongo Ondimba na videu zveřejněném na sociálních sítích vyzývá všechny své spojence a přátele, aby se ozvali proti puči v Gabonu, aby udělali rozruch. Je prý v domácím vězení, neví, kde jsou jeho syn a manželka, tak co se to v Gabonu přesně stalo? Všechno začalo 26. srpna...
Kdy proběhly prezidentské volby, které byly zmanipulované, jak je v Gabonu tradicí, jelikož v případě gabonského politického systému nemůžeme hovořit o demokratickém vládnutí. Volby jsou vždycky zmanipulovány tak, aby se u vlády udržel klan Bongů, nejdřív to byl otec dosavadního prezidenta, teď je to Ali Bongo. Po posledních volbách došlo, jak je takovou tradicí, k protestům opozice, k nějakému násilí, jenže tentokrát zasáhla armáda, která se rozhodla prezidenta svrhnout a nastolit prý přechodný model vládnutí, který by měl vést k další změně vlády směrem k civilní vládě, což je tedy ta oficiální pozice. Jestli se tomu dá věřit, je jiná věc, jelikož to do určité míry vypadá i jako nějaké vyřizování si problémů v rámci vládnoucího klanu. Jelikož generál, který se dostal k moci, se samozřejmě podílel na výkonu moci už předtím. Je to, tuším, bratranec svrženého prezidenta, tudíž to napojení je poměrně jasné. Takže je brzy na to spekulovat, jestli armádě opravdu šlo o nějakou demokracii, nebo jenom využila okna příležitosti.

Nedávné puče v Gabonu a Nigeru

Abych šel po lince událostí od 26. srpna, kdy byly volby, tak chápu správně, že krátce po volbách a zveřejnění výsledků, v nichž měl potřetí obhájit mandát Ali Bongo, zasáhla armáda? Jeho otec vládnul někdy od roku 1967, takže tento klan se držel u moci velmi dlouho.
Nejdříve došlo k protestům a nějakému násilí, byly nějaké oběti na životech a po pár dnech zasáhla armáda a uvěznila Ali Bonga v domácím vězení. 

Co se týče férovosti voleb, říkal jste, že se vlastně nedivíte protestům, protože volby byly zfalšované. Můžeme to tak říct?
Ano, tam jsou falšovány pravidelně. Tentokrát to bylo uděláno trošku méně okatě, ale třeba před minulými volbami Ali Bongo oficiálně vyhrál asi o pět tisíc hlasů s tím, že většina provincií hlasovala pro opozičního kandidáta a on čirou náhodou získal v provincii, odkud pochází, 95 procent hlasů s devětadevadesátiprocentní volební účastí, což úplně neukazuje na to, že by volby byly férové. 

To jsou podobná čísla, která jsme u nás znali v dobách minulého režimu.
Mně to hrozně připomíná situaci v Rusku, kdy Vladimir Putin v Čečensku dostává přes 100 procent hlasů, tak toto je něco podobného. 

Někde jsem se dokonce i dočetl, že lístky se jménem prezidentova protivníka ve volbách, profesora, učitele, nebyly v některých volebních místnostech ani k dostání. 
To je takový oblíbený trik, že ztížíte volby protikandidáta, ztížíte možnost volit v oblastech, kde je větší podpora opozice, naopak se snažíte co nejvíc zvýšit volební účast v oblastech, které budou hlasovat pro vládního kandidáta, což je jeden z triků, a potom, když to nevychází, tak se nějaké lístky prostě ztratí. 

Generál, který armádu v tuto chvíli vede, vystoupil v televizi, kde oznámil, že došlo k vojenskému puči. Zmiňoval jste, že je tam i nějaká rodinná přízeň, o koho přesně tedy jde? 
Jestli se nepletu, je to bývalý člen nebo dokonce velitel prezidentské gardy, vysoce postavený člověk v armádě, bratranec svrženého prezidenta, který na režimu samozřejmě velmi profitoval. Gabon je sice z pohledu jeho obyvatel relativně chudá země, chudoba se tam šíří masivně, ale stát jako takový, respektive vládnoucí elita má přístup k velkému množství zdrojů, jelikož Gabon má velké naleziště ropy. Tudíž elity, které se podílely na moci, jsou v podstatě multimilionáři, což se týkalo i generála, který teď převzal moc. Je tam velká nerovnost v distribuci zdrojů a do určité míry to vypadá i na nějaké vyřizování si účtů po této ekonomické linii, což ve státech, které byly v současnosti zasaženy převraty, je poměrně běžné.

Jsem rád, že to říkáte. Totiž Gabon, který leží na rovníku v subsaharské Africe, není jediná země v regionu, kde se odehrál vojenský převrat. To stejné se stalo v Nigeru, takže letošní léto je v Africe taková sezóna pučů, jak to nazval i server Al Jazeera. V západoafrickém Nigeru došlo k něčemu podobnému, sesazen tam byl zvolený, prozápadně orientovaný prezident Mohamed Bazoum. Obvinili ho, že je loutkou Francie, moci se chopila armáda a Bazouma uvěznila. Ten scénář je vlastně totožný, ne?
Není. 

Jak to? 
Je to poměrně odlišné, a to z toho důvodu, že převrat v Nigeru nenásledoval hned po volbách. Ty proběhly už před dvěma lety, došlo už tehdy k nějakému pokusu o puč, ale byl neúspěšný. Navíc volby v případě Nigeru, relativně k tomu, v jakém části světa se konaly, probíhaly férově. Byla široká shoda na tom, že to byl jeden z mála států, který byl schopen demokratické tranzice.

Jen pro upřesnění, Niger leží severněji od Gabonu, v oblasti Sahelu.
Přesně tak. Prezident Nigeru byl zvolen legitimně, relativně demokraticky, svobodně a jeho podpora mezi obyvateli v době voleb byla evidentně docela vysoká. K převratu došlo primárně z toho důvodu, že se Bazoum snažil reformovat ozbrojené složky, bezpečnostní aparát, v rámci kterého chtěl i odvolat velitele prezidentské gardy, který v návaznosti na to vyvolal puč. Tudíž na rozdíl od Gabonu, kde se armáda může aspoň zaštitovat tím, že vystoupila proti neférovým výsledkům voleb, tak v Nigeru něco takového nepřipadá v úvahu, je to jednoznačně pouze snaha udržet se u moci. 

Což je možná i důvod, proč se proti převratu v Nigeru ozvaly i okolní státy z uskupení ECOWAS.
Záleží, které. Státy, ve kterých puč proběhl v nedávné době také, což jsou Mali, Burkina Faso a Guinea, se postavily za pučisty, a ECOWAS, což je zbytek toho západoafrického společenství, které už jmenované tři státy předtím vyloučilo nebo jim pozdrželo členství, se vyjádřil proti puči s tím, že by měly být schváleny nějaké plány na vojenskou akci. Ale i když jeden čas byla vojenská akce asi docela pravděpodobná, tak v tuto chvíli to nevypadá, že tam armády okolních zemí chtějí zasáhnout. Pokud k tomu dojde, tak to bude velmi zajímavý posun, jelikož takovouto masivní operaci jsme u společenství ECOWAS dlouho neviděli.

Převraty v bývalých francouzských koloniích

Když se na to celé podíváme z trošku širšího pohledu, tak najdeme jedno jednoznačné pojítko, totiž bavíme se ve většině o bývalých francouzských koloniích, o frankofonních státech v Africe, kde za poslední tři roky došlo k sedmi, osmi, devíti vojenským převratům.
Jediná výjimka bude Súdán, který francouzskou kolonií nebyl, jinak to tak je. Jestli je to francouzskou koloniální minulostí, je sporné, není na to jednoznačná odpověď. Hodně se poukazuje na to, že Francie měla ve své koloniální správě přímější vliv na administrativu, snažila se více přetvořit státní zřízení, zatímco třeba Britové měli více nepřímý přístup, který je některými autory spojován s tím, že si ty společnosti dokázaly vyvinout nějaký funkčnější model státní správy, který více odpovídal místním tradicím. Je pak také pravda, že Francie více intervenovala v těch státech i po ukončení koloniální správy, což zase úplně nevede k nějaké stabilizaci těch režimů. Když se podíváme na entity v Africe, které jsou nějakým způsobem stabilní, kde dochází třeba k výměně vlád na demokratickém principu, tak z francouzských kolonií do toho bude spadat akorát Senegal, jinak jsou to většinou bývalé britské kolonie, včetně neuznaného Somalilandu. Na toto se poukazuje. Francie dlouhodobě udržovala u moci sobě nakloněné autoritářské režimy, což se v dalších státech Afriky už nedělo po ukončení studené války, kdy probíhal souboj mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Tím pádem se u moci udržují právě autoritáři, není možnost změnit vládu nějakým jiným způsobem než podobným převratem, a tudíž by ve francouzských koloniích z tohoto důvodu mělo častěji docházet k převratům. 

Navíc spousta obyvatel frankofonních států doteď viní Francii z nějakého zasahování do dění v těch zemích. Připomeňme, že ve většině se platí západoafrickým frankem, který je navázaný přímo na euro. Niger je země, kde se ve velkém těží uran, který se pak dováží do Evropy, do Francie, která je závislá na energii z jádra, takže uran potřebuje a přeprodává ho dál, takže z toho má i zisky. Všechny tyto obavy pak krystalizují v to, že vidíte v Nigeru na ulicích lidi s přeškrtnutými vlajkami Francie. Chápete tu nevoli jako zásadní právě v tom, proč třeba v Nigeru, když se o něm bavíme, to propuklo ve velké protesty?
Ano, tam je tento sentiment dlouhodobě přítomný. Je to spojeno i s tím, že Francie svojí zahraniční politikou udržovala autoritářské režimy u moci, je tam ta ekonomická stránka, kterou jste zmiňoval. To všechno se propojí, a té antifrancouzské noty jsou pak schopni využít externí aktéři, kteří podpoří nějakou pučistickou vládu, v případě Nigeru nebo Sahelu obecně to je spíš Rusko. Potom dochází k nabalení dalších věcí na ten antifrancouzský sentiment, což vede i k tomu, že se ty junty nebo část demonstrujících přihlásí jakoby k ruské straně. Není to tak, že by nutně podporovaly ruskou politiku, dost často si ani neuvědomí, co ruská politika je, jelikož Rusko nebylo v těch zemích přítomno, ale je to viděno spíš jako symbol. Není to podpora genocidy Putina na Ukrajině, ale podpora toho, že Rusko se jasně staví proti Francii, oni mají Francouzů plné zuby, tudíž mají tu druhou volbu. 

Kromě přeškrtnutých francouzských vlajek se na demonstracích občas objeví i ruské vlajky. Otevírají podle vás vojenské puče prostor pro Rusko, jak se více angažovat právě v zemích Sahelu nebo v subsaharské, centrální a západní Africe? Víme o tom, že v Africe je velmi aktivní Wagnerova skupina...
Je to něco, co Rusku rozhodně pomáhá udržet si nějaký vliv na kontinentu. Primárně je to spojeno právě s nestabilními částmi Sahelu. V Mali asi Wagnerovci budou nějakým způsobem přetransformováni po smrti Prigožina a Utkina v jinou formaci, ale nedá se očekávat, že by se ruští žoldáci stáhli. V Mali jsou přímo přítomní, Burkina Faso vyjednává o jejich přístupu, nigerská junta také začala nějakým způsobem s Ruskem komunikovat, tudíž tam se to okno příležitosti otevírá, ale v jiných státech to tak nutně není. Třeba Guinea, která je také antifrancouzsky naladěná už od roku 1959, kdy jako první z afrických států vyhlásila nezávislost na Francii, je dlouhodobě protifrancouzská, ale ruský vliv tam není až tak silný. Co se týká Gabonu, tak tam vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by junta měla být nakloněna právě Rusku. Někteří autoři, kteří se střední Afrikou dlouhodobě zabývají, upozorňují na to, že ten puč může být i v zájmu Francie, jelikož velení, které přebírá moc, není protifrancouzsky naladěno a mohlo by se stát nějakou pojistkou francouzského působení v Gabonu. Pro Francii je to klíčová země, jelikož má v Gabonu i svoji vojenskou základnu a tak podobně. 

Ale v Gabonu je to trošku pitoreskní situace, protože Gabon loni vstoupil do Commonwealthu.
Gabon se snaží nějakým způsobem diverzifikovat svoji diplomatickou podporu a rozšířit možnost svého fungování na mezinárodní scéně. 

Pardon, ale toto je historické tnutí do živého, když jako bývalá francouzská kolonie vstoupíte do britského Commonwealthu...
Oba dva projekty, jak bývalá Françafrique, tak Commonwealth, se snaží rozšiřovat i o státy jiné než bývalé kolonie, protože šedesát let po zahájení procesu dekolonizace vypadá opravdu hloupě, když máte projekt postavený na koloniální minulosti. Tudíž Commonwealth se snaží rozšiřovat jinam a také Macron nedávno hovořil velmi otevřeně o tom, že se snaží o nějaký restart vztahů s Afrikou tak, aby nebyl postaven na koloniální minulosti, takže i v tomto kontextu je to rozhodnutí poměrně logické. Francie a Velká Británie si v tuto chvíli na kontinentu úplně nekonkurují, tudíž to není až takový problém. Pokud by se Gabon třeba přihlásil k BRICS, tak to by byla asi větší zpráva. 

Externí síly a zájmy v Africe

Je toto pro Macrona nějaký impuls k tomu, aby přehodnotil strategii restartu vztahů?
To je velmi složitá otázka. Celý přístup Francie k Africe by potřeboval značenou restrukturalizaci, protože vidíme, že to dlouhodobě nefunguje a ty protifrancouzské sentimenty jsou hodně silné. Dokonce se spekuluje o tom, že by Francie měla trochu z Afriky ustoupit a přenechat pozici jiným státům Evropské unie, které nemají tuto zátěž, které by byly lépe schopny vycházet jak s občanskou společností, tak s elitami. Hovoří se o tom, že by se na těchto vztazích mohly víc podílet například státy východní části Evropské unie nebo ze severu. Východ má i tu výhodu, že má jakousi zkušenost s ruským kolonialismem, tudíž má svoje zkušenosti, které může předávat, ale teď je to zase otázka nějakého francouzského ega, které úplně neumožňuje těm politikům stáhnout se.

Zásadnější problém možná je, že některé z bývalých francouzských kolonií, ve kterých byly francouzské zahraniční vojenské jednotky, museli tito vojáci opustit, což může otevřít prostor dalšímu externímu aktérovi, který může využívat potenciálu vojenských pučů, a totiž džihádistům. Oblast Sahelu je teď asi tou nejméně stabilní na světě, ne? 
Přesně tak. Vyhnání francouzských, ale obecně evropských nebo západních vojsk, situaci prokazatelně zhoršilo. Vidíme na číslech, která se týkají třeba úmrtí civilního obyvatelstva nebo i předpokládané kontroly nad územím ze strany jak skupin napojených na Al-Káidu, tak na Islámský stát, že situace například v Mali se masivně zhoršuje, že ruští žoldnéři nejsou schopni zajistit stabilnější bezpečnost na širším území. Mluví se o nárůstu úmrtí civilního obyvatelstva ve stovkách procent od doby, co se Evropané stáhli. To samé vidíme v Burkině Faso po stažení západních vojáků. Schopnost tamní armády nějakým způsobem reagovat na tyto skupiny se velmi snižuje. Je obava, že se totéž stane v Nigeru, a to byl jeden z hlavních důvodů, proč nigerijský prezident tolik tlačil na vojenský zásah ECOWAS. Něco podobného můžeme sledovat i ve Středoafrické republice, což je asi stát nejvíce napojený na Rusko. Vláda je v podstatě stoprocentně závislá na přítomnosti žoldnéřů a v roce 2022 dle dat OSN došlo během jednoho roku k úmrtí asi pěti procent obyvatel země, což je dvakrát víc než v dalším nejhorším případě.

Zmínili jsme Gabon, Niger, Súdán, Burkinu Faso, Guineu, ještě jsme nezmínili Čad, kde také došlo k jakémusi převratu v posledních třech letech. Celému tomu regionu se přezdívá „Coup Belt“, tedy něco jako pás převratů. Máme pro to v politické geografii v Česku nějaký překlad?
Pás převratů je asi nejbližší. 

Pojďme se nakonec vrátit ke státům, v nichž puče proběhly teď v létě, totiž Niger a Gabon. Gabon teď o víkendu opět otevřel své hranice. Armáda si je patrně vědoma, že nesmí narušit vztahy s okolními státy ani s mezinárodním společenstvím. Na druhou stranu s dalšími volbami prý nebude pospíchat, asi se u moci chce nějakým způsobem udržet déle. Znamená to konec snah o nějaké demokratické zřízení v zemi, nebo se o tom nedalo mluvit ani předtím, ani do budoucna? 
O tom se nedalo mluvit. Armáda úplně nevypadá, že chce ve státě měnit něco zásadního, co fungovalo, protože oni nespěchají s volbami, nechtějí vyhnat francouzská vojska, nic takového. Vypadá to, že jde jenom o nějaký spor uvnitř elity, kdy v podstatě přeruší vládu toho klanu a nezničí státní zřízení, které pro elity v Gabonu fungovalo poměrně efektivně. Oni získávali mezinárodní legitimitu tím, že stát byl stabilní, nedocházelo tam k žádnému konfliktu, což v tomto regionu není až tak časté. Gabon dodával ropu, což je vždycky bonus, byl prozápadně orientovaný, takže měl podporu Francie, také se velmi angažoval v otázce ochrany přírody, kdy dostával peníze za to, že území Gabonu dokázalo pohlcovat víc oxidu uhličitého, než stát produkoval. Dobře se tam starali o pralesy, o populace slonů a podobně, čímž stát získával pěkné PR, aniž by se musel nějak politicky liberalizovat. 

A Niger? Kdyby hypoteticky přestal vyvážet uran, může to zasáhnout i Evropu? 
Do nějaké míry asi ano, ale nebyl bych si úplně jistý, jak moc je Francie závislá na jednom dodavateli, protože sami museli nejlépe vědět, že by to bylo obrovské riziko. 

Myslím ale, že to je největší dodavatel...
Určitě, ale myslím si, že Francie má kapacity na to obstarat si uran jinde.

Takže budoucnost Nigeru je v tuto chvíli nejistá.
Nejistá. 

Stále tam hrozí, že dojde k nějakému vojenskému zásahu okolních států?
Určitě. Čím déle s tím otálejí, tím menší je pravděpodobně, že to uspěje, to vždycky tak bývá, ale nedá se to samozřejmě vyloučit, jelikož opozice ze strany EKOWAS už je poměrně silná. Oni sami vidí, že se jim hroutí jejich vlastní uskupení, a potřebují vyslat nějakou zprávu, aby ukázali, že toto se nedělá. Jestli jsou toho schopni, je druhá věc, protože v nedávné době úspěšný zásah ECOWAS probíhal v Gambii, taky proti pokusu o puč, ale Gambie je svou rozlohou naprosto nesrovnatelná s Nigerem, navíc je to státeček, který je celý obklopen Senegalem, tudíž šlo v podstatě o zásah senegalské armády do státu, kde jsou zvyklí zasahovat často. 

To jsme úplně v nejzápadnějším cípu Afriky. 
Přesně tak. Ale Niger je obrovský stát a má schopnou armádu, vojenská operace by musela být masivnější a je otázka, jestli by to bylo vůbec možné.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z Reuters, youtubových kanálů AFP, Al Jazeera English, Élysée, The Commonwealth a Guardian News.