Zahraniční noviny o eskalaci blízkovýchodního násilí
Zahraniční tisk dnes píše o eskalaci násilí na Blízkém východě, průběhu operace NATO v Makedonii a odvysílaném telefonickém interview Slobodana Miloševiče z haagského vězení.
Britské konzervativní Timesy k situaci na Blízkém východě poznamenávají:
Izraelci a Palestinci jsou de facto ve válce. Ze smlouvy uzavřené v Oslo už nezbylo nic. Obě strany teď pravidelně porušují ducha, literu i politický záměr toho, co bylo kdysi v Norsku podepsáno. Incidenty o víkendu a na přelomu týdne...by měly svět a hlavně Spojené státy vyburcovat z poklidu: eskalace blízkovýchodního konfliktu se zdá nevyhnutelná. Pokud se Arafat a Perez setkají - a svět stále doufá, že se tak stane - pak je tu ještě slabá naděje, že se dialog obnoví.Všichni však si musí být vědomi, že Arafatovy možnosti dodržet, co slíbil, jsou omezené. A nebude-li izraelská veřejnost přesvědčena o tom, že jí rozhovory zajistí víc bezpečnosti, pak tlak dále poroste - ne však směrem k dalším mírovým rozhovorům, nýbrž směrem ke tvrdším vojenským zásahům.
Moskevská Izvěstija se domnívají, že po krvavém víkendu jsou jakékoli rozhovory mezi Izraelci a Palestinci zhola nemožné - včetně chystaného setkání Šimona Pereze s Jásirem Arafatem. Podle listu teď o tom nemůže být řeč. Na myšlenku postupného snižování násilí můžeme zapomenout. Na Blízkém východě se vytvořila podivná tradice: čím víc se tam mluví o míru, tím častěji se střílí. Palestinské povstání dříve nebo později skončí - ovšem až kontrahenti dosáhnou svých cílů. Zatím mají obě strany dostatek důvodů k boji.
"Řekni, kde ty zbraně jsou...", začíná parafrází textu známé protiválečné písně svou poznámku k Makedonii rakouská Die Presse - a dále uvádí:
Pokaždé, když na politické scéně začnou hrátky s čísly, je nutná skepse. Jde přitom o bagatelizování, zastírání anebo o čistou propagandu. Stejně jako teď v Makedonii: Povstalci z albánské UČK chtějí jednou odevzdat dva tisíce, pak zase tři tisíce kusů zbraní, NATO chce posbírat 3500, vláda ve Skopji by jich ráda viděla pohromadě 60-100.000, a mluví se i tom, že zbraní je v oběhu asi jeden milion.
Tato hra - v Makedonii i v jiných krizových oblastech - je založena na dvou věcech: především na nestoudné chvástavosti. UČK předstírá, že nemá víc než 2500 kusů zbraní. NATO chce sebrat o tisíc víc - a přitom všichni vědí, že čísla nemohou souhlasit. Zadruhé se přitom pomíjí, že mezinárodní obchod se zbraněmi i po odevzdání jakéhokoli počtu pušek a granátů v případě potřeby opět pokvete. Sběrnou akcí NATO se tedy tento balkánský problém v žádném případě nevyřeší.
K telefonickému interview jugoslávského ex-prezidenta Miloševiče pro americkou televizi z vězeňské cely v Haagu poznamenal nezávislý nizozemský Algemeen Dagblad:
Tím Slobodan Miloševič překročil hranice přípustnosti. Varování osob zodpovědných z pověření OSN za dohled nad válečnými zločinci zřejmě nestačilo. Miloševičovi je nutno vzít příležitost, aby své pomstychtivé ideje mohl bez zábran šířit po světě. On a jeho nenávistná manželka chtějí využít zbytků jejich obávaného vražedného režimu, aby zachránili, co se dá. Čím více možností k šíření svých scestných názorů dostanou, tím více podkopávají legitimitu tribunálu. Na to může být jen jedna odpověď: Miloševič smí mluvit, až nastane čas. Zatím je však třeba člověku, který napáchal tolik zla, důrazně zavřít ústa.
Britský The Independent žádá na nadcházejícím říjnovém setkání Commonwealthu v Brisbane ostré odsouzení režimu zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho.
Jak bývá u diktátorů obvyklé, je pro ně mezinárodní prestiž důležitá. Důležité ovšem také je, aby politikové zemí britského společenství národů - tj. nejen Tony Blair a politikové z ostatních převážně "bílých států" - pozvedli hlas proti tyranovi, za nějž se všichni Afričané stydí, černí stejně jako bílí. Na minulé schůzce Commonwealthu v jihoafrickém Durbanu se o vraždách, mučení a vykonstruovaných obviněních proti politickým odpůrcům v Zimbabwe nikdo ani slovem nezmínil. To už se nesmí stát.
