Starožitnost má často cenu pouze materiálu. Investovat lze jen do unikátů
Snaha zhodnotit anebo alespoň zachovat ušetřené peníze přivádí Čechy také do antikvariátů a starožitností. Nákupy v běžně dostupných cenových relacích ale podle odborníků jako investice moc neposlouží.
Střední třída v Česku nemá dostatek volných peněz k investování do umění. Mnoho lidí se přesto snaží svůj majetek zhodnotit, anebo aspoň uložit peníze. Vybírají si k tomu nejčastěji nákup drahých kamenů, kovů a také starožitností.
„Neberu to jako investici,“ říká pan Bohumil o své sbírce mincí a dodává: „Je to krása a potěšení.“
A jinak svou sbírku ani pan Bohumil brát nemůže. Podle šéfredaktora časopisu Art and Antiques Jana Skřivánka nejsou dříve běžná sběratelská odvětví - jako právě mince nebo známky - vhodnou investicí, ale spíše jen koníčkem.
Lidé se také často mylně domnívají, že v rodinách po generace předávané předměty, jsou cenné něčím víc než vzpomínkami.
„To, že člověk má zlaté hodinky po dědečkovi nebo něco takového, tak o to není zas tak velký zájem. Pokud máte něco, nějaký výjimečný kus, tak ten se prodá skvěle. Pokud máte něco víceméně standardního, to může dlouho ležet na krámě a neprodá se to. Nebo se to prodá jedině, když půjdete pod cenu,“ vysvětluje Jan Skřivánek.
V loňském roce se také na trhu objevil nový pohled na šperky a hodinky, které už - kromě mimořádných kusů - nejsou posuzovány jako historické nebo umělecké artefakty. Podle Jana Skřivánka je šperk cenný pouze do té míry, kolik v sobě obsahuje drahého kovu nebo kamene.
Pro prodejce je ovšem výhodnější zboží nabídnout ve sběratelských komunitách nebo formou inzerce, než aby se spokojili s výkupní cenou materiálu.
