Přesto mě zaskočilo, když jsem se dozvěděl o jeho předčasném skonu v nedožitých 74 letech. A to tím spíš, že vždy působil neobyčejně vitálně a mladistvě – nejen co do vzhledu, ale i přístupu k životu. O svém zdraví prostě nemluvil.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Adam Černý, mladistvý žurnalista staré školy

Vždy, když jsem ho viděl, měl nakažlivě dobrou náladu. Vše ho zajímalo, o všem hodně věděl, a obvykle také přidal anekdotu nebo i víc. Ze všeho nejvíc ho ale zajímala politika, a ta ho mimo jiné přivedla i do vysílání Českého rozhlasu.

Politika i řemeslo

Byl mimo jiné stálým hostem pořadu Jak to vidí..., který vysílá Dvojka, a častým hostem byl i na Radiožurnálu. Ale také byl pravidelným přispěvatelem Názorů a argumentů, poslední příspěvek jsme od něj vysílali 8. června pod titulkem Diplomatické šachy na Dálném východě.

Právě tento region ho zajímal, i proto, že si byl jako znalec politiky dobře vědom jeho rostoucího významu. Především byl ale vynikajícím znalcem evropské politiky, díky jazykové vybavenosti sledoval podrobně nejen dění v Británii, ale také a především v Německu a ve Francii.

Sám pocházel z novinářské rodiny, žurnalistou byl už jeho dědeček z matčiny strany, maminka Věra i otec Jaroslav.

Brázda v české novinařině

Adam Černý (*1950) stačil vystudovat tehdejší fakultu žurnalistiky, ale poté setrval mnoho normalizačních let mimo obor v dělnických povoláních. Nakonec roku 1980 nastoupil do Svobodného slova, v těch letech asi jedné z nejvíce svobodomyslných redakcí u nás.

Krátce po listopadu 1989 přešel do obnovených Lidových novin, kde vedl zahraniční rubriku. Pracoval také v České televizi, Zemských novinách a týdeníku Týden, nejdéle ale zůstal spojený s Hospodářskými novinami. Byli jsme hrdí, že se stal častým přispěvatelem Názorů a argumentů.

Věřil v poctivou publicistiku, založenou na znalosti věci, odstupu a klidném tónu, mnozí mladší kolegové ho považovali za svého neformálního učitele – a on to ani často nevěděl.

Učil je už jen tím, jak psal. I proto, že tak věřil v důležitost solidního přístupu v žurnalistice, stál mnoho let i v čele Syndikátu novinářů České republiky.

Chápal to jako službu věci. Stejně jako angažovanost v řadě jiných oblastí, například při přidělování Česko-německé novinářské ceny. Sám Adam Černý byl roku 2006 odměněn Cenou Ferdinanda Peroutky, novináře, v jehož stopách šel i on sám. Bohužel ne tak dlouho, jak bychom si přáli.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít