Moje osobní bilancování probíhalo v době silvestrovských, historicky rekordních téměř 20 stupňů, ze kterých mě ale lehce mrazilo. Vzpomněla jsem si na amerického autora Billa McKibbena, který říká, že už nežijeme na Zemi, tak jak jsme ji znávali. Naše prostředí pro život už jsme totiž svými zásahy změnili natolik, že nyní žijeme na zcela nové planetě, která se chová nevypočitatelně a není k nám už zdaleka tak příznivá, jak byla ta původní.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rubriku Prolomit vlny o předsevzetích, které nám alespoň trochu pomohou zvládat klimatickou změnu

Abychom skutečně tento přechod mohli pochopit a prožít, McKibben navrhuje, abychom planetě začali také říkat jinak – Zeemě, Eearth.

Na život na této naší nové planetě se musíme postupně adaptovat, zároveň ale stále můžeme zabránit tomu, aby se propadla do ještě většího chaosu. Nebo zvýšit šance na to, že se někdy koncem tohoto bouřlivého století opět stabilizuje.

Při přemýšlení o tom, zda dělám pro tento cíl dost, jsem se dostala k notorickým věcem. V pražském činžáku se nám dlouhodobě nedaří třídit bioodpad (byť máme vermikompostér) a zásobujeme bioodpadem sourozence s kompostéry. Minulý rok jsem si nekoupila snad jedinou věc na sebe a poctivě vyměňovala a dědila.

Občasné cesty autem nebo lety na těžko dostupná místa si zatím neodpustím, mohla bych ale začít uvažovat jinak o tom, kam a proč vlastně potřebuju jezdit. Maso doma jíme, ale jen takové, které bereme ze zvířat z pastvin od známého zemědělce z Orlických hor. Babičce dušené hovězí bůhvíodkud ale neodmítnu, mrzelo by ji to.

Vinu nesou skuteční viníci

Určitě to znáte sami – navigace džunglí osobních rozhodnutí a jejich dopadů na přírodu i vztahy není žádná sranda. Výsledkem by ale rozhodně neměl být neustálý pocit nedostatečnosti, nebo viny, jak se nám občas snaží vnutit přes greenwashing korporace. Vinu musíme umět připsat skutečným viníkům, velkým znečišťovatelům a těm, kdo brání potřebným změnám.

Právě cesty autem, letadlem a konzumace masa a dalších potravin z průmyslového zemědělství jsou osobní rozhodnutí s největšími dopady na změnu klimatu.

Zároveň ale cítím, že tyhle dopady jsou vždy omezené. Jejich efekt určují širší systémy, například jaký energetický mix napájí vlak, kterým cestuju, nebo co se děje s odpady, které se mi podaří vytřídit. Je potřeba jít dál a hlouběji.

Možná jste slyšeli o ledovci. Ne tom, co se u Jižního pólu pomalu hroutí a zvedá hladinu moří. Ale o nástroji, který ukazuje, jak to, co každodenně děláme, dlouhodobější trendy a zdánlivě věčné společenské struktury (jako třeba energetika nebo pracovní trh) zrcadlí naše mentální modely. Tedy přesvědčení a hodnoty, které jsou ukryté hluboko pod hladinou našeho běžného vědomí.

Jít ke kořenům problémů znamená jít do nich. Jak by mohly vypadat mentální návyky, které mohou zachránit svět?

Bez laciného ‚svéhoštěstístrojvůdcování‘

Nenechme se zredukovat na spotřebitele.

Největší síla není v našich individuálních konzumních rozhodnutích, ale v naší schopnosti propojit se s dalšími lidmi (ať už na univerzitě nebo v místě, kde bydlím), dát energii do složitosti sblížení se se světy jiných lidí a společně usilovat o skutečně velké posuny – například energeticky nenáročné a cenově dostupné veřejné bydlení, demokratizaci energetiky nebo úplné opuštění používání pesticidů v zemědělství.

Přijměme strach z cesty do neznáma a nenuťme lidem představu, že změna je příležitost.

Ohromné změny, kterými už nyní procházíme, jsou příležitostí jen pro ty nejrychlejší, nejadaptabilnější, ty, co jsou schopni jít do velkého rizika. To všechno jsou ale zároveň privilegia dobrého zázemí, které spousta lidí nemá.

Zdržme se proto v hovorech doma i v hospodě laciného „svéhoštěstístrojvůdcování“, které nám zabraňuje propojit se s lidmi mimo naše bubliny a vyvolává v nich jen vztek a hledání destruktivních vysvětlení toho, proč svět není spravedlivý. Bavme se spolu o systémových tlacích na nerovnost a odvažme se pojmenovat nespravedlnost.

A na konec: Zkusme aspoň na chvíli zbavit se neustálé sebeoptimalizace. Náš ekonomický systém nám vštěpuje neustálý pocit nedostatečnosti, potřeby zvyšovat svou efektivitu v práci i ve vztazích, vylepšit se pro pracovní trh nebo se lépe prezentovat.

Z tohoto imperativu dokonalého já (a novoroční předsevzetí mohou v určité podobě být přesně takovým nástrojem) vyrůstá také snaha soutěžit a poměřovat se. Kdy jste naposledy něco dělali bez účelu a viděli hodnotu svou a ostatních tak, jak je, v tomto momentu?

Všechno dobré do nového roku!

Autorka je ředitelkou Hnutí DUHA

Anna Kárníková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít