Tenkrát se početná část členů vymezovala vůči Bohuslavu Sobotkovi, který byl viněn z neúspěchu, nyní se část ČSSD vymezuje vůči ústřednímu výboru a předsednictvu, tady orgánům navoleným ještě za Sobotky, ale čerstvě též vůči Janu Hamáčkovi a jeho spolupracovníkům. Tenkrát se pro samé personální třenice nestihla debata o reformě ČSSD, hledání a oslovování voličů, nyní je to úplně stejné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Ztracený rok v životě ČSSD

Jen jedna věc je jinak. Oranžoví se v referendu rozhodli pro roli juniorního koaličního partnera hnutí ANO. To rukou společnou a nerozdílnou prosadili předseda Hamáček s prvním místopředsedou Jiřím Zimolou, a to přesto, že dubnový sjezd udělal nad vyjednáváním s Andrejem Babišem (ANO) kříž.

Slyšeli jsme, že koaliční kabinet je jediná šance, jak na sebe mohou sociální demokraté upozornit. Přesto nedávno klesli k hrozivé pětiprocentní hranici preferencí.

Slabá důvěra v sebe samotnou

Když Jiří Zimola minulý týden složil funkci, vysvětloval to neschopností změnit politiku ČSSD. Těžko říct, co tím myslel. Do té doby se zdálo, že jeho strategií je získat pro sociální demokracii odlesk Babišovy slávy.

Převzato z Plusu

Teď by se ale nešlo divit, kdyby za pár měsíců Zimolova platforma Zachraňme ČSSD lobbovala za opuštění vlády. Výzva k její rekonstrukci už ostatně zazněla. Nadto je zřejmé, že až na prezidentu Zemanovi blízkého šéfa resortu zemědělství Miroslava Tomana ministerské funkce zastávají lidé blízcí Hamáčkovi.

Plácnout si s Babišem byl od Lidového domu risk. Ještě hůř by se ale voličům vysvětlovala náhlá změna postoje. Dokonce i nejhlasitější odpůrce holportu s ANO, plzeňský hejtman Josef Bernard, sobotnímu vydání Mf Dnes řekl: „Jsem přesvědčený, že jsme měli jít do opozice a pracovat na reformě strany. Pokud ale vláda s ANO vznikla, myslím, že by nemělo smysl ji bořit. Umím si představit, že sociální demokracie jednoznačně deklaruje, kam směřuje, vytvoří svůj odborný tým pro všechny oblasti veřejné správy a připraví se na další volební období.“

K tomu Bernard apeluje na důraznou proevropskou orientaci ČSSD a odmítnutí nacionalistických akcentů. I když pomineme, že Bernard v ČSSD teprve politicky roste, tak Hamáček v něm může mít cenného a činorodého spojence k realizování cílů, o němž kdekdo mluví, ale na němž zatím nikdo nemáknul – vyprofilovat sociální demokracii jako programově přitažlivou stranu, které střední i nižší vrstvy a obyvatelé měst i venkova uvěří, že tu je pro ně.

Témat je dost: od pracovních podmínek, přes exekuční safari, dostupnost bydlení, až po šanci dětí různého původu vystudovat, ale i užít si doplňkových školních aktivit, jako jsou kroužky či sportovní kurzy.

Problémem ČSSD je slabá důvěra v sebe samotnou. Je ostýchavá vůči voličům, paranoidní k médiím a rozhádaná uvnitř. Místo, aby do popředí vysouvala průsečíky pestrých názorových proudů, neustále nafukuje odlišnosti. Přitom za posledních skoro 30 let se potvrdila dvě pravidla: že se jí lépe daří oslovovat kriticky naladěné občany z opozičních lavic a že stoupá tehdy, kdy panuje mezi tradicionalisty a progresivisty příměří.

Dnes se spekuluje, zda jedna nebo druhá skupina nebude mít tendenci po únorovém sjezdu stranu opustit. K tomu Josef Bernard říká, že by to byla škoda – ČSSD podle něj „představuje zavedenou značku, která stále ještě má svou cenu“. Tím spíš je smutné, že uplynulý rok nevyužila k jejímu očištění a zatraktivnění.

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít