V Bruselu se opakuje scénář minulé volby předsedy Evropské komise. V roce 2014 se členské státy také nedokázaly shodnout na jednom kandidátovi. Nakonec vše muselo rozhodnout většinové hlasování. V něm prohrály Velká Británie a Maďarsko. Letošní dohady unijních členů tedy nejsou nejhorší zpráva o stavu Evropské unie.

Komentář Praha 15:00 2. července 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Před pěti lety tehdejší britský premiér vzkázal, že ostatní budou litovat, že se do čela Evropské komise dostal Jean-Claude Juncker. Historie ukázala, že ve finále to byl David Cameron, kdo litoval. Vyhlásil referendum o vystoupení své země z Evropské unie, které sám nechtěl. Na minulé události bylo důležité, že Spojené království i Maďarsko se podřídily vůli většiny a jelo se dál.

Tentokrát to ovšem vypadá, že pokud bude zase nutné hlasovat kvalifikovanou většinou, čekají unii těžké časy. Například Andrej Babiš z hnutí ANO případné prosazení většinového kandidáta předem označil za diktát, byť dosažený demokratickou volbou.

Je zajímavé, že v případě domácí politiky mluví přesně naopak. Podle něj byly volby, vyhrál, má právo vládnout a menšině, které se to nelíbí, zbývá jen jediné. Smířit se s daným stavem věcí a principem demokracie, tedy rozhodováním demokraticky vzniklé většiny.

Mluvit jedním hlasem

O problémech při dosažení shody promluvil velmi otevřeně portugalský premiér. Podle něj se všichni v zásadě shodli, s výjimkou V4 a Itálie. Těm prý jde o rozdělení Evropy. V tomto ohledu je důležitá motivace. Země Visegrádu, s výjimkou Slovenska, praktikují revanšismus. Za žaloby kvůli nedodržení migračních kvót, soudní reformu, popotahování Maďarska kvůli odklonu od liberální demokracie.

Babiš: Státy Visegrádu odmítnou Timmermanse jako nového šéfa Evropské komise i v úterý

Číst článek

Nelíbí se jim proto Frans Timmermans, který jen vykonával svou práci evropského komisaře. Opět je to nepochopení demokracie a právního státu. Kvóty byly přijaté demokratickou většinou. O jejich poplatnosti rozhodne soud, neboli instituce vlády práva, které měří každému stejně. Což je předpoklad demokracie.

V případě Itálie ale platí, že by se mohla nechat přesvědčit. Premiér Conte řekl, že jeho země nesouhlasí s předem daným balíčkem kandidátů.

Mezi řádky to znamená, že zatímco doposud měla Itálie šéfku unijní diplomacie i šéfa Evropské centrální banky, teď by měla přijít zkrátka. To se pochopitelně nelíbí zemi, která má přes 60 milionů obyvatel a je čtvrtou největší ekonomikou. Stačilo by tedy přijít se správnou motivací.

Velmi špatná zpráva přišla o významu vedení unijní diplomacie. Bulharský premiér oznámil, že jeho země post nechce. Mohlo by se prý stát, že západní Balkán bude zase ponechán před dveřmi Evropské unie a Sofie by pak sklidila hněv sousedů. Je tedy evidentní, že šéf či šéfka unijní diplomacie je spíš pro okrasu a pronášení rozhodných, avšak v konečném důsledku neúčinných prohlášení.

Pokud se Evropská unie chce ucházet o právoplatné místo ve světové politice, obstát vůči Číně, Rusku i Spojeným státům americkým, musí mluvit jedním hlasem a být akceschopná.

Lze tedy souhlasit se slovy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, podle nějž na summitu všichni hájí své národní zájmy, ale měli by také hájit zájmy celé Evropy sdružené v Evropské unii. Ta potřebuje silné politické vedení v čele všech svých institucí, včetně Evropské komise. Jinak bude starý kontinent nejen pro smích, ale také v nebezpečí. Je bohatý, jednotlivé země jsou příliš slabé a snahu vytvořit silný celek komplikuje intrikaření členských států.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít