Řeč je samozřejmě o takřka synchronizovaném odchodu maršála Koněva a nástupu Panny Marie. Naposledy byl takový ruch asi po roce 1989, kdy jsme přišli o řadu Leninů, Gottwaldů, sem tam i nějakého horníka či taviče, Fučíka a jeden růžový tank. Kdyby byl Koněv odstraněn tehdy, asi by se v jádru jednalo o jiný čin než v roce 2020.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Maršál Koněv patří na Staroměstské náměstí

Léta, která od té doby uplynula, už byla pomníkově klidnější. Odstraňovalo se jen pozvolna, a když se vztyčovalo, byly to často spíše pobavené komentáře k dějinám, v Praze třeba jezdecká socha Jaroslava Haška na Žižkově (od Karla Nepraše), metronom na Letné na místě někdejšího Stalina (od Vratislava Nováka), nebo svatý Václav sedící na obráceném chcíplém koni od Davida Černého.

Lov na dějiny

Teď, po třiceti letech, se vrátila sezona lovu na vlastní dějiny, týká se to Koněva i Mariánského sloupu. Oba tak rozdílné objekty mají nejméně tři věci společné. Za prvé odstranění i vztyčení jsou výsledkem tlaku jedné relativně malé skupiny, která věděla, kdy co zmáčknout, a nakonec prosadila svou. Většina lidí asi zůstala lhostejná, jako vždy, ale není málo těch, kdo se mohou cítit zaskočeni, ukřivděni nebo obelstěni.

Za druhé jde vlastně o pokus výrazným činem zviditelnit, případně zneviditelnit nějakou část našich dějin. Jistě, úplné shody na výkladu minulosti nedosáhneme, ale místo abychom si věci vyříkávali, snažíme se najít nějakou zkratku, něco jako „hubněte bez námahy“. Kde skončíme? Pražská Koněvova ulice se kříží s ulicí Jana Želivského. Což byl, mimochodem, náboženský fanatik a terorista. Tak kdy ji přejmenujeme? Co třeba na Koniášovu?

A v neposlední řadě, zmizení Koněva a zjevení Panny Marie jsou evidentně předehrou, anebo spouštěčem něčeho většího. Už jsem zaznamenal spekulace o přejmenování pražské Koněvovy ulice na třídu Marie Terezie, padly návrhy na památník Ferdinandu V., Franzi Josefovi, dokonce i Karlu I.

Už před časem se na Smetanovo nábřeží vrátil císař František I., odstraněný v roce 1918, podobně jako Mariánský sloup. Objevila se i úvaha o návratu malostranského pomníku maršálka Radeckého. Pokud tedy skutečně nastává doba přepomníkování Prahy, nebo vůbec Čech a Moravy, má pozoruhodně restaurační nádech. Co to znamená, nevím.

Ostatně v Praze 6, kde přišli o Koněva, chystají ještě letos sochu Marie Terezie. Císařovna sice neproslula zvláštní náklonností k českým zemím, ale čas tyto rány asi zhojil. Teoreticky by mohla být vybavena vysvětlující tabulkou, upozorňující na její drobné charakterové vady. Tak jak tomu původně bylo i u Koněva.

Nejdůležitější socha

Pro Koněva je ale pozdě, už zmizel, jaksi podle pravidla „není pomník, není problém“. Socha z roku 1980 skutečně byla spíš rekvizitou pravidelného podrobovacího rituálu, a nikoli výrazem autentického vděku, ale možná v tom byla i jeho cena pro dnešek – ten pomník jsme si tady vztyčili my.

Převzato z Plusu

Koněv byl výbornou připomínkou našich – evidentně nezpracovaných – selhání. Totéž se dá říci o řadě míst na Staroměstském náměstí, jako je Týnský chrám, který si opakovaně zabavovali katolíci s protestanty, hned naproti místo popravy českých pánů, mezi nimi vztyčovaný, bouraný a pak opět vztyčovaný sloup, a konec konců i Staroměstská radnice, kam byl vylákán a pak fyzicky odstraněn zmíněný fanatik Želivský, a to svými umírněnými oponenty.

Když už tedy ten Koněv v Praze 6 není a bylo by trapné ho tam zase vracet, co kdyby ho někdo také přesunul na Staroměstské náměstí. Každý, kdo by šel kolem, by si vzpomněl, jaké všechny pitomosti, zbabělosti a zbrklosti jsme v minulosti udělali. Nakonec by z něj mohla být nejdůležitější a nejužitečnější socha v Praze.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít