Cimický zneužíval svého postavení dlouhé dekády. Vybíral si ženy, které se na něj obracely s důvěrou a potřebovaly jeho odbornou pomoc. Měl je sexuálně napadat, zneužívat jejich stavu, obtěžovat a některé měl dokonce znásilnit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Některé kauzy sexuálního násilí usvědčují Česko ze systémového selhání. Obětem se tu nevěří

O tom, že se psychiatr takto chová, se podle řady výpovědí jeho někdejších kolegů a kolegyň, vědělo. Uvedla to třeba Cimického bývalá kolegyně, sexuoložka Helena Fifková, která působila v Bohnicích v letech 1989 až 1994. Dokonce proběhlo několik pokusů psychiatra mediálně usvědčit. Bez úspěchu.

Problémy se navíc vynořovaly takřka všude, kde Cimický působil. Zdá se ale, že oběti nebyly adekvátně vyslyšeny a k soudu se tak případ dostává s neuvěřitelným zpožděním desítek let, během kterých Cimický beztrestně ubližoval dalším a dalším lidem. Jeho kauza není jediná, které je v současnosti věnovaná velká mediální pozornost.

Depresivní koloběh

Šokovaně reagovala odborná i laická veřejnost na děsivý případ znásilňované dívky, kterou roky zneužíval otčím, a soudem mu byla pravomocně udělena jen podmínka. Soudní znalec v tomto případu navíc uvedl, že jednání nemělo na nezletilou naštěstí zásadní negativní dopad a je velká pravděpodobnost, že její obtíže úplně zmizí.

Jenže mladá dívka, kterou otčím dle jejích slov znásilňoval několikrát týdně a někdy i třikrát za den, vydíral ji a týral, se kvůli vyjádření znalce i výsledku líčení pokusila spáchat sebevraždu.

Přežila, ale stále se nemůže vrátit domů, protože agresivní a násilný otčím tam žije. V rozhovoru pro Seznam Zprávy znalci vzkázala, že by mu přála jedinou noc s agresorem, který jí zničil život.

Otřesné případy z posledních týdnů mají společnou jednu věc: systémovou nedůvěru k obětem sexualizovaného násilí. Ta je pro tento typ násilí typická: přeživší se setkávají s bagatelizací, zesměšňováním, s viktimizací nebo hlubokým nepochopením. Svou roli v tom hraje i skutečnost, že se často jedná o ženy, jejichž zkušenosti nejsou brány tak vážně.

Bylo to vidět takřka v každé významné kauze, kterou jsme měli v uplynulých letech možnost sledovat.

Ani média pak mnohokrát nevědí, jak se k přeživším sexualizovaného násilí stavět, jak o jejich zkušenostech psát. Často se jen fokusují na predátory a oběti přehlížejí, nebo o nich mluví s jistou mírou zpochybňování. To vše se samozřejmě odráží i do zbytku společnosti, policii, znalce, státní zástupce nebo soudce nevyjímaje.

Je přitom zjevné, že mnohé se za poslední roky zlepšilo: policie se snaží chovat citlivěji, přibývá soudců a soudkyň, kteří se starají o postavení a bezpečí obětí, média hledají cesty, jak o náročném tématu psát citlivě.

Podobné případy, jako sledujeme nyní, ale důvěru v instituce radikálně nabourávají a přispívají k atmosféře strachu, v rámci něhož oběti sexualizovaného násilí raději na polici ani nejdou a nic nenahlásí.

Tento depresivní koloběh, v jehož jádru je opakované zatěžování už tak dost zraněných lidí, přetne jediné: hluboká sebereflexe našeho vztahu k přeživším sexualizovaného násilí, která musí začít v nejvyšších patrech politiky, justice a policie.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít