V úvodu vychází z několika tvrzení, která by měla popsat vývoj ekonomiky a veřejných financí. Česku loni poklesl hrubý domácí produkt (HDP) a mělo v tom ohledu osmý nejhorší výsledek v Evropě.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Konečně něco dělejte, vyzývá NKÚ

Míra inflace byla v Evropě druhá nejvyšší, a mohly za to hlavně ceny energií, které na rozdíl od většiny ostatních zemí u nás rostly i druhý rok po ruském vpádu na Ukrajinu.

Naopak nezaměstnanost byla v celé Evropě nejnižší a proti předchozím rokům se nezvýšila. V zásadě pozitivní je zpráva, že veřejný dluh byl devátý nejnižší, ovšem na druhou stranu rostl v Evropě druhým nejvyšším tempem. Zásadní potíž je v tom, že uvedená čísla k sobě nejdou.

Jak je tohle možné?

Jak je třeba možné, že stát tak prudce zvýšil výdaje, přesto nepomohl ekonomice k prosperitě nebo aspoň minimálnímu růstu? A pokud ekonomika oslabuje, tak je nepochopitelné, že nezaměstnanost zůstává v zásadě na nule.

Jde považovat neobvykle vysokou inflaci za důsledek toho, že stát uměle drží vysokou zaměstnanost? Proč ale pak zaměstnanci zůstávají v práci, která je čím dál hůř placena?

Člověk by samozřejmě mohl spekulovat o tom, jaké příčiny se skrývají za každým paradoxem. Může za tím být populismus vládních stran, zájmy všemocných energetických firem, strach lidu vyvolaný strašením médií, že se na nás řítí jedna za druhou hrozné pohromy.

Jenže srozumitelné vysvětlení současných ekonomických poměrů se takovými spekulacemi stejně nezíská. „Proč ten mladík na ulici nosí zelené vlasy,“ to opravdu nedává smysl.

Sám prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala se jako úředník věrný svému úřadu nedopouští takřka žádného hodnocení. Ve svém úvodním slově jenom glosuje fakt, že energetická krize dopadla na Čechy obzvlášť tíživě, také z toho důvodu jsou vyhlídky tuzemského průmyslu tak mizerné, navíc z mohutného zadlužování už svítí červená kontrolka.

Přesto jde NKÚ poděkovat za snahu vytvořit aktuální obraz doby, ve které žijeme. Minimálně z toho důvodu, abychom si uvědomili, že tomu obrazu nerozumíme. Tím nás nutí k tomu, abychom zaujali nějaký v zásadě osobní postoj.

Proč se tak chováme?

Zřejmě nás něco vykolejilo, stejně jako šerifa z filmu Tahle země není pro starý. Možná to byla pandemie covidu, obava z války nebo šok z rostoucích cen. V důsledku vykolejení jsme přepnuli na úsporný modus.

Ze setrvačnosti pracujeme, smířili jsme se s nízkými platy a věříme, že celou tu zábavu, která paradoxně stojí hodně peněz, za nás zaplatí vnuci. Stárnoucí šerif může odejít do důchodu, otázka ale je, jestli se celá společnost může chovat jako šerif po 50 letech služby?

Ekonomická data představená NKÚ nedávají sama o sobě žádný smysl, vyzývají však k tomu, aby si člověk vybral.

Buď aby rezignoval, protože světu není možné rozumět, anebo aby změnil svůj život, pokusil se dosáhnout nějakého užitečného cíle a pak už nechal ekonomy, ať výsledky zanesou do svých úvah.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít