U dámy na věku nesejde. A je pravda, že stejně tak docela nevíme, kdy se Pipi narodila.

Astrid Lindgrenová o ní začala vyprávět své nemocné dceři Karin asi v roce 1941, a teprve o pár let později, když si zlomila kotník, začala Pipiny příběhy sepisovat a sama ilustrovat. Nejdříve pro svou dceru, ale později se rozhodla knihu vydat.

Přehrát

00:00 / 00:00

Blahopřání Pipi k narozeninám

Příznačně ji odmítlo velké nakladatelství, přijala ji až malá firma, kterou úspěch příběhů o Pipi nakonec zachránil od krachu – stalo se tak v listopadu roku 1945.

Jenže ve Švédsku se Pipiny narozeniny – letos sedmdesáté páté – slaví už 21. května. To je den, kdy autorka předala domácí verzi knížky své dceři Karin. Pihovaté holčičce s velkými botami, která unese koně a bydlí s opičákem Panem Nilsonem ve Vile Vilekule, je ale samozřejmě pořád devět let.

Uličnice s rodokmenem

Pipi je sirotek. Víme, že maminka jí zemřela, když byla ještě v kolébce, a tatínek byl lodní kapitán a zmizel kdesi na moři. Pipi přesto věřila, že se neutopil, ale stal se černošským králem a jednou se pro ni vrátí.

Literární vědci jsou trochu jiného názoru. Vědí, že Pipi si vymyslela mladá švédská maminka, a v jejím rodokmenu zahlédli i Alenku v říši divů a praštěnou logiku jejích průpovídek. Nebo Petra Pana, který také odmítal dospět. Nebo Pipina jen o málo staršího současníka, amerického Supermana – vždyť i ona má obrovskou sílu, ale používá ji jen, když musí, a jen proti těm, kdo si to zaslouží.

Převzato z Plusu

Já sám si z dětství vybavuji, že mě nejvíce zaujala ztřeštěnost a nevypočitatelnost příběhu, a také určitá melancholie (do češtiny knihu přeložila Jana Fürstová). Mnohem později, během pobytu ve Švédsku, jsem získal dojem, že ta knížka je také o Švédsku a švédství.

Protihráči praštěné holčičky jsou často veřejné autority, třeba policisté nebo učitelka, kteří se ji pokoušejí zkrotit, ale nakonec musejí rezignovat. To bylo od Lindgrenové vlastně trochu nešvédské – úřady mají v této zemi důvěru, obvykle oprávněnou, protože fungují dobře a otevřeně. A ostatně ani ti policisté nejsou zlí, spíš nechápou Pipinu touhu po svobodě, vnější i vnitřní.

Jinými protihráči jsou ti, kterých se jiní bojí – třeba zlí kluci, dospělí násilníci nebo divoká zvířata. Všem dá Pipi za vyučenou, důrazně, ale vlastně velmi neagresivně. Tak samo sebe chápe Švédsko, země, která byla velmocí už velmi dávno. Pipi je také ekonomicky nezávislá, žije z lodního kufru plného zlaťáků. Snad je to předobraz velkorysého sociálního státu? Štědrá je ovšem i sama Pipi.

Radost z třeštění

Pipinými spoluhráči jsou chlapec a dívka od vedle, Tomy a Anika. Jsou uvedeni jako děti příkladně hodné, vždy poslouchají maminku a nikdy nezlobí. Teprve Pipi jim ukáže, že existuje něco jako radost z třeštění. Té se ale Anika a Tomy oddávají jen velmi kontrolovaně.

Karin Lindgrenová, první posluchačka příběhů o Pipi, později vzpomínala, že měla problém se s divokou holčičkou identifikovat a spíše se cítila být Anikou. Doboví kritici knížku označovali za škodlivou a její hlavní hrdinku za duševně narušenou.

Není divu. Pipi a její schopnost dělat si, co chce, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí, je dokonalým protipólem toho, k čemu jsou děti ve Švédsku vychovávány – ke kooperaci, soucitu, solidaritě, ale také konformitě a dodržování pravidel. Bláznivá Pipi je tím, čím by si mnozí Švédové vskrytu přáli být, ale v běžném životě jsou spíš velkými Tomíky a Anikami – přinejmenším od pondělí do pátku.

Náročná svoboda

Žít ve společnosti, jako je ta švédská, je krásné – a těžké –, protože se tam politická svoboda udržuje pomocí dobrovolné disciplíny a také silného společenského tlaku. I proto jsou všechny ty vzývané „skandinávské modely“ a „švédské socialismy“ v podstatě nepřenosné.

Mnohé z toho se projevilo v posledních týdnech ve švédském přístupu k boji s koronavirem. Tamní vláda a hlavní hygienik se rozhodli, že nezavřou lidi doma, ale dají jim přesné instrukce, co mají a nemají dělat – s důvěrou, že Švédové to pochopí. Stejně jako Švédové zase věřili, že jejich úřady vědí, co dělají. I to je něco, co dokážou ve Švédsku nebo na Tchaj-wanu, ale ledaskde jinde nikoli.

Pipi je příběhem o svobodě, o dětství, o obrazotvornosti, a také o naději, že věci nakonec mohou dopadnout dobře. Jednoho dne přijela pro Pipilotu Citrónii Cimprlínu Mucholapku Dlouhou punčochu loď Hopetosa, kterou pro ni z Tichomoří poslal její tatínek, král Efraim I., panovník ostrova Kure kure dutů. Takže Pipi se dočkala a my s ní.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít