Novináři přistupují k sociálním sítím různě. Pro některé jde o způsob, jak dostat ke čtenářům svou práci, navíc vyžadovaný šéfredaktory, jiní vidí své profily na facebooku a twitteru jako kanál k neformální komunikaci s volnějšími pravidly, než jaká platí v médiích.

Na to, jak novináři se sociálními sítěmi nakládají, se rozhodli podívat i vědci. Lingvisté z Ústavu pro jazyk český zkoumali twitterové účty patnáctky českých novinářů, mezi nimi Dariny Vymětalíkové z ČT, Martina Veselovského z DVTV, Erika Taberyho z Respektu nebo Marie Bastlové z Českého rozhlasu.

A došli k tomu, že i přes upozornění typu Názory jsou mé vlastní, ne redakční se novináři propojení soukromého a veřejného vyhnou jen těžko. A ne vždy je výsledek šťastný.

Novinářův Pitomio

Příkladem, který jazykovědci uváděli, je tweet Vojtěcha Gibiše, bývalého novináře Lidových novin. Ten na svém twitteru nejednou označil šéfa SPD Tomia Okamuru přezdívkou Pitomio.

Od jednoho ze svých sledujících se za to dočkal kritiky: „Pokud ho jako novinář takto veřejně označujete, zbytečně mu jen nahráváte vodu na mlýnek. Lidé pak nebudou vážně brát nic, co o něm napíšete,“ odpověděl Gibišovi uživatel Jan Jurák. Na to novinář reagoval větou, po které pak jazykovědci pojmenovali přednášku o svém zkoumání: „S dovolením si na svém soukromém twitteru budu dál psát, co chci.“

Právě to je ale v situaci, kdy čtenáři vnímají novináře především jako reprezentanty „svých“ médií, poměrně složité. Dilema, jak se na sítích chovat, se týká novinářů víc než jiných profesí, snad s výjimkou politiků, a v Česku i v zahraničí se na ně pravidelně naráží už mnoho let.

‚Arogantní bába‘

Už před téměř deseti lety na ně doplatil známý videoglosátor Jindřich Šídlo, který během svého novinářského působení v ČT na svém facebookovém profilu označil čínskou velvyslankyni za „arogantní bábu“. Stížností se pak muselo zabývat a zaměstnance usměrnit vedení televizního zpravodajství.

Se sociálními sítěmi máme od té doby nesrovnatelně větší zkušenosti, přesto se v otázce přípustnosti příspěvků na sítích mění máloco. Soukromá vyjádření novinářů považují za veřejná kromě čtenářů i sami jejich kolegové.

Stalo se to v případě Apoleny Rychlíkové z Alarmu, jejíž soukromý status použila v rozhovoru DVTV, i Marka Švehly z časopisu Respekt, jehož facebookový názor na obědy dětem zdarma převrátil redaktor Deníku Referendum do stanoviska celého Respektu.

Právě na stránkách Respektu proběhla před čtyřmi lety mezi novináři debata o tom, jak a co na sociální sítě psát. Už tehdy byl přístup redakčních matadorů velmi opatrný. Od té doby se navíc hodně změnilo: novináři, zejména veřejnoprávní, se na sítích stali terčem útoků ze všech možných stran, a nemůžou si dovolit ještě větší ztrátu důvěry.

Jak se ale pak vyhnout tomu, aby se profily na sítích staly pouhou informační vývěskou s odkazy na zpravodajské články? To se už teď ostatně řadě kolegů stalo. Odpověď se v době, kdy člověka definuje především jeho zaměstnání, hledá těžko. Při kličkování mezi nutností pravidelné autocenzury a naivním spoléháním na pochopení publika, že názory nevyjadřují stanovisko, se vlastně nelze divit těm, kteří na sítích pro jistotu nechtějí být vůbec. Z pohledu médií i jejich zaměstnanců jde o nejjednodušší řešení.

Michal Zlatkovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít