Nikdo, kdo nemá klíče přímo do hlav ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho amerického hostitele Donalda Trumpa, netuší, jak nakonec dopadne jejich setkání na nejsevernější části Spojených států. Pokud ale budeme optimisty, že výsledkem pro Ukrajinu bude alespoň už mnohokrát Ruskem odložené příměří, po kterém bude následovat nějaký trvalý klid zbraní nebo dokonce mír, pak nás čeká ještě jedna válka. Naštěstí už ne vedená zbraněmi, ale slovy.

Komentář Praha 16:30 16. srpna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Válka o to, zda tento mír vykládat jako ruské vítězství a ukrajinskou, a tím i naši, porážku, nebo naopak.

Z historie víme, že i porážky, z dnešního pohledu zcela jasné, jako byla takzvaná Mnichovská dohoda ze září 1938, se mohou tvářit jako vítězství. Britský premiér Neville Chamberlain byl po svém návratu z Mnichova, oslavován davy v ulicích Londýna. Slavícími, že Mnichov odvrátil válku a přinesl dlouhodobý mír Evropě.

Velmi zajímavým příkladem je také vývoj vztahu Němců ke konci války, který se postupně mění v pocit, že vítězství spojenců nad německým nacismem bylo i jejich vítězstvím.

Naopak triumfální pocit, který měla většina Čechů po poválečném vyhnání sudetských Němců, což bylo tehdy bráno jako pojistka proti opakování Mnichova a také jako odplata za německé nacistické zločiny během okupace, má dnes hořkou pachuť.

Také proto, že úkol udělat ze Sudet kvetoucí součást Česka, se dodnes ve většině našeho pohraničí nezdařil. O morální kocovině, která se v posledních desetiletích dostavila, ani nemluvě.

Morální vítězství?

Agrese Ruska proti Ukrajině se za minulé roky stala součástí i našich českých životů. Už nešla přehlížet, jako jsme to nejen my, ale celý Západ dělali roky po ruské okupaci a anexi ukrajinského Krymu, a podobně zákeřně rozehrané ruské partii na ukrajinském Donbasu.

4:18

Kreml zakázal Rusům volat přes WhatsApp a Telegram

Číst článek

Naše tehdejší evropské mírové snahy korunované dnes už skoro zapomenutými Minskými dohodami skočily ruskou agresí, která měla vojensky pacifikovat Ukrajinu. Putinovi se tato část operace nepovedla a Ukrajinci odrazili první vlnu útoku.

A my Západ, jsme mohli začít Ukrajině pomáhat. Nestali jsme se sice součástí války, ale vynaložili jsme příliš úsilí, příliš politického a morálního kapitálu na podporu Ukrajiny, než aby vítězství či porážka Kyjeva nebyly tak trochu i naším vítězstvím, i naší porážkou.

Přes všechna ale a přes otevřenost otázky, jak to s Ukrajinou nakonec skončí, však už nyní můžeme říci, že jsme byli na té dobré straně.

Na straně svobodného ukrajinského národa, který se bránil proti agresi velkého sousedu, vůči němuž se provinil jen tím, že se mu nepodvolil. Ne vždy to bývá strana vítězná. Ale vždy to, z hlediska dějin i vlastního morálního pocitu, je ta strana správná.

Autor je evropským editorem Deníku   

Luboš Palata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít