Stojí za to ocitovat Hrabův čtyřbodový scénář, který naservíroval veřejnosti jako předkrm chystaného zákona:

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Leschtina: Zákaz bezdomovectví v Čechách? Populismus jak vyšitý

Bod první – zákaz žití na ulici. Bod druhý – donucení opuštění veřejného prostoru za současné nabídky sociální pomoci. Bod třetí – nerespektování zákona bude znamenat okamžitý trest. V ideálním případě veřejné práce a nepomůže-li to, bude muset následovat nutné odnětí svobody. A konečně čtvrtý bod – nutné posílení jak finanční tak personální pomoci.

S výjimkou bodu posledního, jako bychom četli úderný návod na vymýcení živlů, kteří si řečeno slovy pana Hraby „vybrali bezdomovectví jako svůj životní styl“. Přitom jestli vůbec lze někoho takového nalézt mezi lidmi bez domova, tak jde o vskutku unikátní úkaz.

Ve značné části případů je ztráta bydlení vyústěním ryze osobních příběhů, plných tragédií a zmaru, v nichž nelze zjistit, kdo si za to může a kdo ne. Na ulici končí fyzicky či psychicky postižení lidé, včetně alkoholiků, toxikomanů. Ale také nezaměstnaní či nezaměstnatelní. Nebo v důsledku rozvodu, zadlužení, exekucí a dalších životních pohrom a karambolů, kterým těžko můžeme porozumět, natož je soudit.

Samozřejmě, bezdomovectví přináší bezpečnostní problémy. V této skupině lidí, propadlých na společenské dno je kriminalita vyšší než v běžné populaci. Vždy ale musí být postihováni a zavíráni za konkrétní kriminální činy. Nikoliv však za to, že žijí na ulici. Ani za to, že odmítnou ulici opustit a přijmout nabídku sociální pomoci, jak navrhuje senátor Hraba.

Nehorázný výron populismu

Problém totiž netkví v tom, že by bezdomovci hromadně odmítali útočiště v azylových domech. Ale v nedostatečně kapacitě azylových domů, v nichž je podle Daniela Hůleho z Člověka v tísni zhruba sedm tisíc lůžek. Zatímco v Česku je bez domova osmnáct tisíc lidí. Navíc doba, po kterou mohou v azylovém domě být, je většinou jeden rok.

Stát totiž selhává i v tom následném kroku. Ve výstavbě skutečně cenově dostupných sociálních bytů, do nichž by mohli lidé z bezdomovectví odcházet. Pokud se už postaví nové sociální bydlení v městech a obcích, pak především pro místní, ať už pro živořící rodiny s dětmi, seniory v nouzi, nebo invalidy. Bezprizorní bezdomovci a bezdomovkyně zůstávají těmi posledními v řadě.

Dál tedy vězíme v problémech, kdy stát není schopen vytvářet v zemi takové podmínky, aby co nejméně lidí skončilo na ulici. A když už, aby se co nejrychleji vrátili k důstojnému životu.

Jestliže ale v přetrvávajícím selhávání státu navrhuje senátor Hraba uchýlit se k represím, pak jde o nehorázný výron populismu. O to nehoráznější, že přichází od zákonodárce blízkého vládě. Té vládě, která slíbila v programovém prohlášení, že se „zaměří na problém nadužívání trestní represe“.

Autor je publicista

Jiří Leschtina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít