Majitelé zámku v Novém Městě nad Metují se rozhodli své sídlo prodat. A nabízejí ho státu. Národní památkový ústav by rád areál převzal a zařadil ke stovce objektů a areálů, které už spravuje. Obojí je správně.

O důvodech prodeje se můžeme jen dohadovat, jisté je, že správa lesů nyní Bartoňům z Dobenína nese spíš komplikace než peníze podporující zámek. A jisté také je, že Národní památkový ústav by objekt rád převzal.

Jeho optikou je to logické a správné. Zámek není rozhodně v katastrofálním stavu a mezi ty další by zapadl. A navíc ústav v uplynulých letech o několik památek přišel – připomeňme vyrovnání s církvemi a navrácení Kroměříže či Zelené hory, ale stejně tak převod skanzenů Národnímu muzeu v přírodě. Organizační kapacitu tedy ústav zjevně má.

V soukromých rukách

Je tu ale bod dva. Ať už bude částka čtvrt miliardy korun či o něco více (anebo méně), je to výdaj ze státních peněz. A jeho zaplacení je chtě nechtě precedens. Pokud by se rozhodl Karel Schwarzenberg prodat Orlík, koupí ho stát taky?

A pokud by Lichtenštejnové – hypoteticky – vyhráli své pře o moravské majetky, bude stát vykupovat Lednici, Valtice, Bučovice či Velké Losiny? To jsou mezní situace. Máme tu ale majitele menších objektů, které kombinace kůrovce a koronaviru a ekonomické krize může hnát k podobné nabídce. Podpoří je stát také tak? Koupí třeba části národních kulturních památek, které připadly církvi?

Zákonodárci stanovili předkupní právo státu na národní kulturní památky. Uzákonili je právě proto, aby se o koupi dalo rozhodnout případ od případu. Na druhé straně je proto potřeba říci, co bude v tom opačném případě, tedy když stát takový objekt nekoupí. Majitel pak může památku prodat relativně komukoli.

A to je právě ten okamžik, který je důležitý. Objekt zůstane památkou, bude podléhat památkové ochraně. Stát sice nemůže majitele přinutit, aby areál otevřeli návštěvníkům, ale má v ruce právě památkový zákon. Jím může tlačit majitele k péči o památku tak, aby její hodnoty zůstaly zachované. A k tomu by také měl stále vylepšovat dotační politiku.

Pokud tedy jedni představitelé státu s odkazem na záchranu kulturního dědictví uvažují o koupi, dávají tím vlastně políček jiným státním úředníkům. Mohou naznačovat, že nevěří, že památkové hodnoty konkrétního celku uhlídají.

A připomeňme, že v České republice funguje řada významných památek, i když třeba ne národních kulturních, v soukromých rukách. Ať už je to zámek ve Žďáru nad Sázavou patřící rodu Kinských, rychnovský zámek a Kolowraté, stejně tak třeba mensdorfský hrad a zámek v Boskovicích. A jako výjimečný případ třeba rokokové Nové Hrady u Litomyšle, které z trosek vyzvedla rodina Kučerova.

Je potřeba si otevřeně říci, že koupě zámku v Novém Městě nad Metují je jen jedna z možností. A jako protiváhu pak dát i další varianty. Jak zámek chránit a jak jeho majitele případně podpořit v péči o památku. Nebo nabídnout vhodnou – třeba i novou – formu, jak do vlastnictví zapojit i města, kraje a dobrovolníky. I to stojí za úvahu předtím, než stát svým rozhodnutím spustí řetězovou reakci.

Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno

Miloš Šenkýř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít