Mnoho lidí tady na Letné Cirkus Escarlata potkává poprvé. Co byste o sobě řekli?
Jordi: Už jsme tady před pár lety hráli, rok vám teď úplně přesně neřeknu. Hráli jsme tu představení „LLentiles i Marabu“, které máme pořád ještě na repertoáru. Hrozně rádi na tehdejší Letní Letnou vzpomínáme, na atmosféru, na pražské publikum.

Přivezli jste sem teď představení Devoris Causa, co to je za projekt? Stojíme před vaším stanem, který je úplně maličký – ve srovnání s místními obrovskými šapitó to platí dvojnásob. Těžko si představit, co se může vejít dovnitř.
Bet: No, máte pravdu, je to vlastně malý, hodně intimní příběh. Jde tam především o určitý druh spojenectví – nejen mezi účinkujícími, ale hlavně ve vztahu nás herců a publika, které vchází do světa tohohle malého stanu. Náš příběh je určitě lepší vidět než vyprávět, zažít celou jeho náladu.

Čeští diváci možná nový cirkus vnímají hodně jako kombinaci artistů, humoru, intenzivního kontaktu s publikem. Najdeme to i u Escarlaty?
Jordi: Já nevím, protože my sami se za nový cirkus nepovažujeme a hodně se zamýšlíme i nad pojmem cirkus. Letos náš soubor slaví třicáté výročí, takže jsme docela stará parta.  Myslím, že to, jak je dneska vnímán ten takzvaný nový cirkus, trochu překračujeme. My si v nadsázce říkáme, že jsme „současný čerstvý cirkus“. To je z našeho představení určitě vidět, že máme cirkusácké kořeny, má to myslím dobrý náboj.

Ale samozřejmě si taky hrajeme s předměty – v tomhle případě všude létá zelenina. Ostatní přísady nesmějí chybět: pohyb, humor, spousta poezie. Mám pocit, že právě poezie je v našem světě nepostradatelná – nejen v umění, ale i v běžném životě. My to teď hodně vnímáme i kvůli útokům v Barceloně minulý týden. A vlastně i kvůli tomu, že ve světě se takové věci opakují dost často. Poezii vnímáme jako hodně silnou zbraň pro srdce nás lidí. I díky ní se dá trochu zklidnit, znovu třídit rozházený svět.

Bet: Mě ještě napadá přímo k tomu představení – když jsme tu na Letné před pár dny hráli, přišla za mnou jedna divačka a byla vlastně docela dojatá. Říkala mi, že ji na tom bavila nevypočitatelnost děje, že byla neustále překvapená. Vůbec nečekala, co přijde jako další scéna. Tak nevím, asi je to prostě představení, které diváky bude překvapovat od začátku až do konce.

Na jednu věc se ptám všech zahraničních hostů tady na Letní Letné – týká se to smyslu pro humor. Je pro vás nějak relevantní srovnávat reakce například ve Španělsku nebo ve Francii a tady v Česku?
Jordi: Když jsme tu odehráli premiéru Devoris Causa, tak jsme to pak probírali. Je pravda, že publikum se smálo na místech, kde jsme to třeba až tak nečekali – ve Španělsku nebo ve Francii diváci na tytéž věci moc nereagují. Rádi tyhle rozdíly pozorujeme – a s tou rozdílností oproti jiným zemím se snažíme pracovat. Je to částečně otázka temperamentu. Tady nám přišlo, že si lidé hodně spojují detaily, narážky, které jim připadají vtipné. Tu subtilitu je třeba trochu hledat, mít otevřené oči, pak to není těžké najít. Mně osobně se to strašně líbilo, protože vy vtahujete do hry diváky, oni vtahují do svojí hry vás. A vždycky, když je tam tahle interakce, roste s tím i celé představení.

Bet: Já jsem měla hodně podobný pocit. Publikum bylo už na naší pražské premiéře otevřené, zároveň velmi pozorné. A ten čas, který tu s lidmi můžeme sdílet, je opravdu moc příjemný.  

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít