Venkovní štace Shakespearovi sluší, říká Špalek z divadla Kašpar. Inscenace uzpůsobuje i hradu Kašperk
S divadlem Kašpar jezdí na hrad Kašperk, ale i na mnohé jiné štace. Přes léto odehraje na 80 představení. Herecký ansámbl vozí na místa, kde nikdo jiný nehraje. „Původní důvod Kašperku byl, že nejbližší parkoviště je tam 3 kilometry, takže lidi musí pěšky a je tam ticho. U open airu je dnes nejvzácnější ticho,“ říká pro Radiožurnál principál Jakub Špalek, jak divadelní turné pod širým nebem začalo. Jak inscenaci uzpůsobit otevřeným scénám?
Pojďme na Kašparův velký výlet. 76 zastávek, největší site-specific open air turné v Česku. Když jsem se koukala, kdy začínáte hrát, kdy končíte a kde všude jste, tak jsem si říkala: „On snad chce svoje herce strhat.“ Anebo jsou herci, co přes prázdniny nemůžou hrát, nešťastní?
Když jsme dělali první oficiální ročník před třemi roky, kde toho bylo míň, pětačtyřicet, padesát představení...
Žiju a nezbláznil jsem se, hlavně nedělám věci, které mě nebaví. Divadlo funguje tak, že vám vrací energii, říká Jakub Špalek z divadla Kašpar
To je málo.
... tak jsem si myslel, že na konci mě lidi proklejou. Přece jenom, to gros je červenec, srpen, kdy se skutečně hraje každý den. V podstatě doma zamáváte a měsíc jste na štacích. Přece jenom, už nám není dvacet, takže jsem si myslel, že na konci toho všeho mi řeknou: „Hele, bylo to moc pěkný, ale už opravdu ne.“
A oni naopak takřka plakali dojetím, ve dvě ráno na nějaké tvrzi po posledním představení, a děkovali za jedno z nejkrásnějších let, které prožili. Takže bylo jasné, že to nějaké obrovské kouzlo má.
Spojení místa s texty
A je to kouzlo pionýráku, je to genius loci toho místa, ve kterém hrajete, nebo co to je?
Je dobré říct, že všech těch skoro 80 představení hrajeme na místech, kde nikdo jiný nehraje. Čili tam není jeviště, není tam hlediště. Musíme si samozřejmě natahat kabely, ale to není to podstatné. Podstatné je, že představení vybíráme podle toho, jakou známe lokaci a snažíme se, aby to byla trefa do černého.
Příklad: ty chceš přijít na Rozmarné léto v Radonicích a já bych v Radonicích nic jiného než Rozmarné léto nehrál. Tím, že víme o tom rybníku a že máme Rozmarné léto, tak tam hrajeme.
Na Kašperk bych většinu našeho repertoáru netahal, ale tím, že máme tu klasiku – Život je sen, Král Lear, teď tam budeme hrát Mrzáka, uvažuje se příští rok znovu o Cyranovi – tak to můžeme dělat. Čili tam je nejkrásnější spojení místa s tím textem.
Že se Král Lear musí odehrávat na hradě, to je celkem jasné. Ale zajímá mě, kde najdete osamělou tvrz, nějakou chalupu nebo statek u cesty, kde okolo vede silnice. Říkám si: „Proboha, jak v tomto budou hrát.“
Kde se to všechno našlo? Podstatná křižovatka je Kašperk, bez Kašperku bychom si o tom nepovídali. Na Kašperk jezdíme, tuším, 25 let.
Velmi se mi chlubil už druhý pan kastelán, co už tam všechno viděl.
Když jsme hráli první sled představení na Kašperku, dopadlo to úplně hrozně. Nikdo nepřišel, pršelo, všechno bylo špatně. Hráli jsme pro pár diváků, nějakou pohádku. Pamatuji si, jak jsem legendárně stál pod stříškou z nějakého laminátu, v promoklé bundě, kouřil jsem svoje cigárko a povídám: „Nikdo nepřišel, zima jako prase, tady se mi líbí, tady zůstaneme.“
Původní důvod Kašperku byl, že nejbližší parkoviště tam je tři kilometry, takže lidi musí pěšky a je tam ticho. U open airu je dnes nejvzácnější ticho, skoro nemůžeš najít místo na open air, kde by nejezdila auta.
Na Kašperku jsme si uvědomili, že lidi, kteří jdou tři km pěšky, z toho mají nějaký svůj zážitek. Nejsou líní, zaparkují auto, teď se sbalí do zimy – vědí, že tam bude zima – sbalí si karimámy, termosky s čajem, zimní bundy v červenci a vypraví se na horu. Takže když tam potom začneš hrát, je tam 250 nadšených lidí už z toho, že tam dorazili, což je skvělé.
Herec Lábus: Tlučhořovi jsou čistá improvizace, kterou točíme doma v pokoji
Číst článek
Tam jsme hráli tři, čtyři roky, pořád se tam hrálo něco, co bylo primárně vhodný pro ten hrad. A kastelán Zdeněk Svoboda mi pořád opakoval: „Jakube, přivez mi sem Richarda III.“ Já říkám: „Zdeňku, to nejde, Richard III. je stavěný na Celetnou, která má devět metrů šířku, ty máš pět a já to tady nepostavím. Kromě jiného, nemůžu vozíčkáře v hlavní roli honit po schodech. Prostě nemůžeme hrát Richarda III. na Kašperku, zapomeň na to.“ A to se dělo tři roky, každý rok jsme tam hráli něco jiného.
Tři roky se tato situace opakovala, až mi došlo, že celou věc můžeme přearanžovat. Že já celé představení předělám, že nezůstane kámen na kameni a naaranžuji to pro hrad. Došlo mi, že to jde. Zkusili jsme to a tam se stalo to, co je pro nás podstatné: najednou jsme uzpůsobili představení místu, začalo to neskutečně dobře fungovat a začaly se tam vyloupávat věci, které se normálně nevyloupnou, kdy ty šutry kolem tvoří jeden celek.
Každou hru lze přizpůsobit prostoru
Tehdy jsme začali to, co děláme dodnes. Někam přijedeme, podívám se tam, mám půl dne čas, vezmu si papír, tužku a celé to předělám. Herci jsou natolik úžasní, že jsou to ochotní podstoupit. Říkám jim, že jsou jednotka rychlého nasazení – chudáci přijedou, já řeknu: „Toto je jinak, to je jinak, ty půjdeš tudy, toto se musí stihnout, vezmi si baterku...“
To je kouzlo toho výletu. Kouzlo výletu spočívá v tom, že každé představení vychází z prostoru a je jedinečné. To je to, co nás na tom znovu a znovu strašně baví.
Už jsem zmínila Krále Leara, což je letošní novinka Spolku Kašpar. Jestli jsem dobře četla rešerše, tak byla zvláštní i tím, že publikum se k ní dostávalo postupně. To znamená, že jsem se mohla podívat už na zkoušku, nebo vznikalo představení na etapy?
Na to rád odpovím, protože to zní bláznivě, a myslím, že už to nikdy neuděláme. Špatně se mi to vysvětlovalo i vevnitř v Kašparu.
V Huse na provázku jsme hráli na louce i v opeře. Naučili nás vnímat publikum, vzpomíná Donutil
Číst článek
Zkušenost je taková, že na venkovních štacích to tomu Shakespearovu blankversu strašně sluší. Až tam, když hrají v open airu, zjistíš, jak to máš hrát – máš to hrát dopředu, nahlas a máš vědět, co chceš říct, protože se všechno utopí v plenéru. Kašperk je toho živým důkazem, tam se skutečně blankvers hraje skoro sám.
Když jsem to věděl, tak jsem otočil pořadí, takže ještě než byla premiéra v Celetné, tak už jsme objeli tři naše nejslavnější štace. Takže jsme Leara, než se premiéroval v Celetné, hráli v jiném aranžmá v Kochánkách, v jiném aranžmá ve Vlksicích a jiném na Kašperku. Primárně se to dělalo pro Kašperk, až potom vznikala scéna.
Takže jsem zakázal, aby se cokoliv do Celetné vymýšlelo, byly jenom kostýmy. V Celetné byly veřejné zkoušky v prázdném prostoru, až potom, co jsme viděli asi deset našich představení, jsme vymýšleli tu scénu. Ta scéna je tak minimalistická, že už to víc nejde. Kdybych nezažil štace, tak už to tak ostré a jednoduché neudělám. Za mě je to krásné.
Jak vypadá fotbalová dystopie ve hře 2084? Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu výše.