V herectví neznáme prohru. Měřítkem úspěchu není vyprodané představení, říká principál Novák
Už 16. září uvede režisér Rosťa Novák s Cirkem La Putyka představení St.art, které je osobnější, než by se na první pohled mohlo zdát. O kostýmy se totiž stará manželka Kristýna a v hlavní roli se představí jejich dvacetiletý syn a nadějný oštěpař Matyáš. „Doplním, že představení dělám dohromady s bráchou a hudbu skládá náš nejstarší syn Kryštof. Je to tedy ještě širší rodinné zapojení,“ směje se Novák v pořadu Host Lucie Výborné na Radiožurnálu.
Váš syn se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že na zkoušce na představení je velmi těžké rozlišit mezi vztahem táta-syn a režisér-herec. Jak to máte vy?
S touto rolí jsem se setkal poprvé v trošku opačném gardu před 15 lety, kdy jsem režíroval představení, kde hrál můj táta. To bylo představení Up End Down.
I kdyby se to líbilo jednomu divákovi, tak to smysl dává, popisuje herec a režisér Rostislav Novák
Uvidím to ještě někdy?
Jo, hrajeme to v prosinci. Řekli jsme si: „Budeme to hrát do té doby, dokud táta bude moct.“ A táta s tím představením žije 15 let. Byl tam moment, kdy jsem po něm potřeboval nějakou emoci a on říkal: „Rosťíku, já nemůžu. Já to nedokážu. Chceš po mně něco, co já asi neumím.“ Říkám: „Tati, musíš to udělat. Prosím, teď je zkouška, pojďme to udělat.“
Najednou táta odešel, ještě v La Fabrice, já jsem vyšel na ten dvorek a tam jsem ho viděl sedícího u stromu a plakal. Tam jsem zjistil – i teď je to těžké – že je to tak krásné pracovat s rodinou, ale tak těžké...
A že si musím dokázat v hlavě odstřihnout, že je to můj táta, ale že v ten moment je to jeden z členů týmu a já přebírám veškerou zodpovědnost za to, jak to představení dopadne.
‚Sportovní mindset je jiný‘
Nové představení s Cirkem La Putyka se jmenuje St.art, propojuje svět sportu a umění. Je plné emocí a obrazů, alespoň to jsem si o tom přečetla. Ale dostanu se opravdu do těla, do srdce a do hlavy atletů?
Strašně mi pomohli a pomáhají všichni lidé, které jsme do procesu přizvali. Zkoušíme po 16 letech tak, jak si myslím, že by se mělo normálně zkoušet představení.
Na mezigenerační spory nehraju. Nadávání mladší generaci mi přijde nesoudné, míní Matásek
Číst článek
Byla tam dlouhá cesta k tomu, aby se herci a herečky potkali se sportovci. Zažili profesionální atletický trénink s Honzou Velebou, zažili kordistický trénink s Jirkou Beranem, džudistický trénink se Zikou, setkání s Vávrou Hradilkem, Evou Adamczykovou, freedivingový trénink, zažili profesionální zátěžové testy v laboratoři u Karolíny Velebové.
Měli možnost sami si vyzkoušet, co to je být sportovcem. Ale Matyáš tam přináší ten sportovní mindset, který je absolutně jiný od nás. Herci se ptali, co to je prohra. My nevíme, co je prohra.
Pardon, a když sehrajete představení a nikdo netleská, to není prohra?
Ti lidi zatleskají třeba druhý den. Jsou představení, kdy jeden den lidi tleskají po každé scéně, jsou představení, kdy nikdy nezatleskají a zatleskají na konci. Smysl dává hrát i pro jednoho diváka. Pro mě není měřítkem úspěchu to, jestli je představení vyprodané, nebo ne. I kdyby se to líbilo jednomu divákovi, tak to smysl dává.
Váš syn neumí prohrávat. Někde jsem četla, že nesnáší prohru i v Člověče, nezlob se.
V tom jsme na tom podobně. Pořád se v něčem předháníme – v hodu kamenem, v jízdě na kole, v hodu kokosem na pláži, v čemkoli. Už jenom slovně: „Stejně bych tě předběh.“ „Hmm, tak to už bys nedal.“ Jakmile je příležitost si zaběhnout rovinku s ním...
Samozřejmě, já už na to nemám. Já to vím. Říkal jsem – kde ještě bych tě možná překonal, tak to je v kreativitě. Akorát že ta je neměřitelná.
31:29
Venkovní štace Shakespearovi sluší, říká Špalek z divadla Kašpar. Inscenace uzpůsobuje i hradu Kašperk
Číst článek
Není to ale tak, že děti mají nakonec pozřít a předčít své rodiče? V tom nejlepším slova smyslu.
Samozřejmě. Když se podívá člověk do antického Řecka, tak abys mohl pokračovat, měl jsi pokořit svého tátu. A já jsem hrdý na to, že s ním prohrávám.
A s tou prohrou to má tedy jak? Někde totiž řekl, že prohra je něco, s čím se nikdy nenaučí pracovat.
Když jsme se nedávno bavili, tak říkal: „Mě motivuje se dostávat na dno.“ Ve sportovní kariéře si prožil už docela dost. Ví, co to je stát na stupni vítězů na 1. místě, ale ví, co to je vracet se po vážném zranění, ví, co to je znovu se učit chodit.
Říká: „Mě pořád udržují sny, vize, cíle a to, že vidím, že se dokážu posouvat.“ On má tohle ale od narození. Ve velmi raném dětství, asi v 7. nebo 8. měsíci, začal chodit.
Svoboda jako hlavní téma
Máte za sebou rovněž návštěvu EXPO v Ósace, kde jste koncem července vystoupili spolu s Českou filharmonií v rámci Českého národního dne. Jaké to bylo?
Krásné.
Co jste předvedli Japoncům?
Udělali jsme unikátní projekt pro Český národní den. Bylo docela dramatické to zrealizovat tak, jak jsem to před rokem prezentoval na tiskové konferenci. Zapojilo se do toho několik složek, pomohla nám dokonce i Kancelář pana prezidenta, která nám část věcí dopravila přímo do Ósaky.
Český pavilon na Expo zaznamenal obrovský úspěch, navštívilo ho deset tisíc lidí za den, hodnotí komisař
Číst článek
Byla to taková kompilace. Nejel jsem tam jenom za nás a za Českou filharmonii, ale chtěl jsem ukázat to hlavní téma, to je svoboda, kterou tady pociťujeme. A já ji pociťuju extrémně právě v momentě, když vyjíždím po světě a uvědomuju si, jak dobře se tady v Čechách máme. Chtěl jsem tam ukázat tu širokost, bohatost, pestrost.
Byl to pro mě zajímavý moment. Samozřejmě hrát v Japonsku v semi-open prostoru, což znamená, že zadní a boční stěna byly otevřené ven, kde byla vlhkost 95 procent a teplota okolo 40 stupňů, to byla velká challenge.
Když vás poslouchám, tak si říkám, že abyste předvedl nejlepší výkon, tak potřebujete challenge, drama... Je to tím, že jste herec, nebo tím, že vydáte to nejlepší, když stojíte na pomyslné hraně?
V posledních letech jsem se naučil ještě víc adaptovat a moje osobní nátura i diagnóza ADHD mi v tomhle hrozně pomáhá – nevzdávat se. Don’t give up je něco, co mě v životě motivuje. Asi stejně jako Matyáše.
V extrémních podmínkách hledám pozitiva. I když se v tvorbě člověk dostane na hranu, tak najít novou cestu, klid v sobě a pokračovat dál... Z konfliktu a otázek vznikají často nejzajímavější projekty.
Jakým způsobem Cirk La Putyka ztvárňovali téma svobody v japonské Ósace? Jak pracují umělci se svou psychikou? A jak vnímal v dětství herectví v rodinném klanu? Poslechněte si celý rozhovor.
