Osmělil se vložit Krista v loutku. ‚Jde o to přeložit příběh, aby mu člověk rozuměl,‘ říká výtvarník
Bachovy pašije, zhudebněné vyprávění o utrpení a smrti Ježíše, zazněly o velikonočních svátcích v kostele svatých Šimona a Judy za přítomnosti velké loutky Krista. „Nejde o to udělat z pašijového příběhu velikonoční divadlo. Jde o to přeložit příběh tak, aby mu člověk rozuměl a mohl si z toho do sebe něco vzít,“ říká v pořadu Host Lucie Výborné výtvarník a divadelník Matěj Forman.
Já jsem toto pašijové oratorium Johanna Sebastiana Bacha nikdy neslyšela česky, teď na zkoušce ho slyším poprvé. Kde se vzal český překlad?
To je velké štěstí. Moje první otázka na Martina Rudovského, hudebního dramaturga FOK, a Marka Štryncla, dirigenta a vedoucího zdejšího souboru Musica Florea, byla: „Je to krásné hudebně, když to všechno slyším. Mám to ale poslouchat německy a dívat se při tom do papíru, a ne na to, co se děje? Nebo jak to mám jako německy nemluvící vnímat? Nešlo by to přeložit?“
Nechme velikonoční příběh proběhnout, jak proběhne. V živosti, nedokonalosti a lidskosti, kterou vnášejí ti, kteří jej vyprávějí poprvé, přeje si výtvarník a divadelník Matěj Forman
Reakce nebyla úplně razantní „ne“, ale rozhodně nebyla „jasně, jasně“ – byla velice zdrženlivá. Pak se ukázalo, že někdo někdy slyšel kousek nějakého sborového chorálního zpěvu, že se to pokusí najít.
Trošku jsem si říkal, že mi nakonec řeknou, že to nejde, ale ono se najednou ukázalo: „Hele, my jsme něco našli. Není to celé, je toho málo, ale možná, že se dá najít ještě víc.“
Postupně to jistý pan archivář, zřejmě velice pečlivý, trpělivý a ochotný, skutečně po různých archivech posbíral. Dostali jsme do ruky tužkou vepsaný text v překladu jistého pana Očadlíka, vypadá to dokonce, že snad z 50. let.
Člověk slyší hudbu, vnímá její hloubku a schopnost to vyjádřit, ale samozřejmě, slova to ještě posunou dál. Hlouběji, řekl bych, skoro blíž k duši.
Jak to má udělat režisér, který režíruje postavy, aby to šlo ještě o patro výš?
Zazní tam celé evangelium, zazní tam celý příběh vzatý z Bible. A jak do toho vstoupit, abych to nezačal interpretovat, ještě k tomu třeba blbě? To pro mě bylo asi nejdůležitější.
2:01
Na Škaredou středu se lidé nemají mračit, Jidáš v tento den zradil Ježíše. Dokončuje se také jarní úklid
Číst článek
A také abych nechal prostor hudbě i slovům. Není to jen evangelium, ale jsou to i chorální zpěvy. Jsou to takové reflexe, meditace, které se nad příběhem různě vynořují hudebně a v chorálních zpěvech.
Moje snaha většinou končí tam, kde mi dojde nějaký hezký nápad anebo kde to nejde podtrhnout, ilustrovat, aby to bylo ještě zřetelnější. Když je řeč o odpuštění a o hříšnících, slovem člověk zavnímá a nějak mu to prolítne hlavou.
A v obraze je vidět úplně jemný pohyb postavy Ježíše, jak pozvedne ze země jednoho člověka. Takhle to udělat, to už není na mně, ale na těch, kdo to dělají: aby člověk pochopil, že to je odpuštění, že o tom je tento okamžik.
Loutka Ježíše
Váš Kristus je velmi specifický. Já bych se bála svěřit tuto roli živému člověku – a vy jste to taky neudělal.
Tak to máme podobný pocit. Nebál jsem se, ale přece jen jsem se osmělil Krista vložit do loutky – také díky tomu, že jsem ve Španělsku viděl představení, které skutečně bylo inspirované středověkou liturgickou hrou, která byla hraná s velkou živou loutkou Krista.
Nebyly to pašije, ale byl to podobný příběh. Když si v té době někdo pomohl tímto symbolem, tak jsem to vzal za své.
To muselo být velmi zdařilé představení, že člověk najednou vidí, že si to může dovolit.
Na mě nejvíc zapůsobila schopnost loutky – což je samozřejmě schopnost těch, kdo loutku mají v rukou – zahrát silné okamžiky a vyjádřit něco, s čím by možná i herec měl trošku starosti.
Teď budu mluvit jako loutkář: loutka, která umí dokonale pohyb, má třeba 40 nití, každé ouško a každá řasa se umí pohnout, když ji loutkář ovládá brilantně, ale do určité míry. Proč? Trošku je to nuda, není v tom nic navíc, není v tom stylizace, nikam se to neposouvá.
Zatímco nejjednodušší loutka, jako maňásek, musí přeložit výraz do nepřirozených pohybů, naše loutka, kterou dělal Jozífek Sodomka, nemá všechny možné šance se pohybovat, nemá tolik výrazových prostředků.
Má ale oči, umí trochu sklonit hlavu, rukou může pohybovat v lokti, v rameni a v zápěstí... Tělo je pevné, nemůžu ho ohýbat nahoru dolů, ale musím to vzít, jak to je. A stylizovaný pohyb s loutkou vytvářejí často i dva loutkáři, protože loutka je těžká, v životní velikosti, jeden dělá nohy, jeden dělá ruce a hlavu.
Ale co je na tom nejzajímavější: já vyprávím o tom, jak se hraje s loutkou, ale loutka stojí na jevišti a komunikuje s živým Pilátem. Piláta nám hraje sólista a Pilát komunikuje s loutkou jako s živým člověkem. Za loutkou stojí dva loutkáři, kteří musí do loutky vložit pohyb, co tam patří.
Mně se líbí, že je to takový tanec s loutkou. Ty jsi ještě loutkářku v nějakou chvíli vedl a já jsem se dívala, jak velmi něžně uchopila hlavu Ježíše a jemně mu hýbala rukou, až láskyplným způsobem.
To je přesně ono, co se snažíme udělat – ten důvod, proč bere hlavu tak, jak ji bere, o tom to je. Máme tady šest herců, loutkářů a tanečníků, máme taky deset sólistů a sboristů, kteří tam také hrají občas s maskou.
Oni tam také občas vystupují jako postavy, i když jsou často v roli sborového zpěvu, takže nepotřebují hrát svoji postavu. I od nich je potřeba, aby příchod, odchod, a to všechno něco vyjádřilo.
Tady nejde o to udělat z pašijového velikonočního příběhu divadlo. Tady jde o to přeložit příběh tak, aby mu člověk rozuměl a mohl si z toho do sebe něco vzít.
Kde naleznou Formanovy kulisy po Velikonocích druhý domov? Poslechněte si celý rozhovor z vrcholících příprav na pašijové představení ze záznamu v úvodu článku.
