Barešová: Když vás srdce vede uměleckým směrem, těžko se tomu odolává. Krize jsou součástí herectví
„Prvních 12 let herecké kariéry mi nedocházelo, že to je kariéra,“ usmívá se herečka Národního divadla a nositelka Ceny Thálie Denisa Barešová, známá také ze seriálu Kukačky, minisérie Podezření nebo z filmu Krajina ve stínu. „Krize jsem zažila hned po škole. Budou přicházet a odcházet pořád, je to součástí uměleckého a hereckého života,“ poznamenává.
Dismanův rozhlasový dětský soubor slaví letos 90 let od svého založení. Taky jste si jím prošla. Když se řekne Dismaňák, co se vám jako první vybaví?
Vybaví se mi velká část mého dětství a raného dospívání. A hlavně, což asi zní hrozně, zájezdy do Terezína, kde jsme hráli Brundibára. Těch zájezdů jsme opravdu jezdili hodně a byla to moje nejoblíbenější část celého Dismaňáku.
Textové okno je hrozný zážitek, čas najednou ubíhá úplně jinou rychlostí. Co trvá pět vteřin, vám připadá jako dvě a půl minuty, líčí herečka Denisa Barešová
Proč?
Protože se tam utužovalo přátelství, byly to zážitky. Jízdy autobusem na zadních sedadlech… Potom mám v paměti ještě setkávání s posledními přeživšími koncentračních táborů, kteří když mohli, vždycky přijeli.
Spousta lidí si myslí, že Dismaňák je nástroj na výrobu budoucích herců, i když jeho zakladatel to tak původně nemyslel. Čím vás Dismanův rozhlasový dětský soubor vybavil?
Určitě v první řadě disciplínou, být vždy připravena na práci, která mě čeká. Být všude včas – to se mi snad daří.
Naučil mě určitě poslouchat ostatní, fungovat ve skupině, dát dohromady nějakou věc a neupřednostňovat svoje zájmy. Myslím si, že to bylo to, co jsem si z toho vzala.
Divadelní kritici rozdali své ceny. Inscenací roku je Wernisch, ocenění získalo i Divadlo Petra Bezruče
Číst článek
Velká nostalgie
Proč má již renomovaná herečka Národního divadla zapotřebí zahrát si třetí berušku v rozhlasových Broučcích? Je to nostalgie k rozhlasu?
Je to velká nostalgie. Hlavně mi to nepřišlo jako potřeba, spíš jako samozřejmost. Když se vytvoří rozhlasová hra k oslavě výročí 90 let Dismanova rozhlasového dětského souboru, je to pro mě primárně čest, že mě oslovili, takže to je samozřejmost.
Skočím do Národního divadla, kam jste se také dostala díky tomu, že jste byla u Dismana. V 11 letech, to je docela brzo. Jaké to bylo, když jste prošla konkurzem, vzali vás a stála jste vedle Vlasty Chramostové na jevišti?
Nejdřív jsem musela zjistit, kdo to je Vlasta Chramostová, protože jsem to v 11 letech nevěděla. Ale byla jsem rychle obeznámena.
Možná jsem to neměla pojmenované, ale cítila jsem, že chci být herečkou – nebo to aspoň zkusit. Bylo mi obrovsky příjemné to, že jsem mezi dospělými lidmi, že jsem v jiném světě, který ještě neznám a který poznávám, že se lidi chovají trošku jinak než lidi, které znám. Že jsem pořád v zakouřeném prostředí. Tehdy se ještě kouřilo hodně, v Národním skoro všude. (směje se)
Poprvé v životě jsem se koukala na to, jak se doopravdy zkouší profesionální divadlo, že to je úplně jiné než v dětském souboru. A taky mě na tom bavilo to, že jsem hodně chyběla ve škole, protože jsem chodila na dopolední zkoušky.
3:48
Národní divadlo představuje Paní Bovaryovou. ‚Jako my všichni chce od života něco víc,‘ popisuje režisér
Číst článek
A pak představení… Myslím si, že jsem si uvědomovala, že to je velké, ale stres na mě naštěstí tolik nedopadal, protože jsem to měla moc ráda. Byla jsem tam šťastná, hrozně mě to bavilo, strašně jsem se tam vždycky těšila.
Dvacet let na jevišti
Bavili jsme se o tom, že v 11 letech už jste si zahrála v Národním divadle, teď jste ve stálém angažmá. Uvědomila jsem si, že máte ve svých 29 letech za sebou už 20 let herecké práce.
(směje se) No, máte pravdu.
Říkám si, že s tím musely přijít i nehody, krize a nejistoty, které herci normálně zažívají mezi 40. a 50. rokem. Měla jste to?
Prvních 12 let herecké kariéry mi naštěstí nedocházelo, že to je kariéra. A přála jsem si jenom, aby to kariéra byla, abych se herečkou doopravdy stala. Což znamenalo dostat se na DAMU, vystudovat ji a potom dělat divadlo a film.
Krize jsem zažila hned po škole, řekla bych. A budou přicházet a odcházet pořád, je to součástí uměleckého a hereckého života.
Ale to, že budou přicházet a odcházet pořád, vám musel někdo říct.
Spíš mi říkali, ať to nedělám. (směje se)
Nepotřebuji dostat Nobelovu cenu. Chci zůstat u toho, co mě baví, vysvětluje mladý herec a spisovatel
Číst článek
A kdo vám říkal, ať to neděláte?
Pamatuji si, že v Národním divadle jsme všichni jako děti, protože nás v Babičce bylo víc dětí, říkali: „My bychom chtěli být herci, herečkami!“
Možná to byla Sabina Králová, která říkala: „Prosím vás, vyberte si nějaké normální zaměstnání. Nebudete mít peníze, nebudete mít čas na rodinu. Dělejte něco jiného.“ To pro nás nic neznamenalo. Samozřejmě jsme chtěli hrát, takže jsme si to vybrali. Hlavně když vás srdce vede uměleckým směrem, těžko se tomu odolává.
Nicméně měla pravdu. Jakkoli herci Národního divadla mají asi nejlepší plat mezi všemi divadly, stále je to na úrovni, která není úplně důstojná.
Nedůstojnost je to přesné, správné slovo, které společně s herci dost často skloňujeme.
Co Denisu Barešovou rozhodí na jevišti? Jakou roli si zahraje v novém filmu Beaty Parkanové? A kde hledá vnitřní klid? Poslechněte si celý rozhovor výše.
