Albert Čuba z ostravského Divadla Mír: V koronakrizi nás podrželi diváci, díky nim jsme to zvládli

Albert Čuba je zakladatelem a producentem ostravského divadla Mír, pojďme ho na úvod představit. Co vlastně hrajete, jaký máte repertoár, kdo jsou herci?
Divadlo mír se zaměřuje především na komediální žánr, a pokud hrajeme něco vážnějšího, jsou to skutečně výjimky, za dobu existence se to stalo v podstatě jen jednou. Snažíme se diváka bavit, rozesmát, to je naším hlavním cílem.

Spolupracujeme hlavně a především s herci, kteří jsou v Ostravě na volné noze. Není jich tam mnoho, ale v divadle Mír tvoří jádro hereckého týmu.

Ocitli jste se ve velmi závažné situaci 10. března letošního roku, kdy byla divadla státem uzavřena. Vaše divadlo je v podstatě úplně na volné noze, jak to v tu chvíli vypadalo, čemu jste čelili? Řešení, které jste pak zvolili, se v českém prostředí ukázalo být docela unikátní.
Když jsem se to dozvěděl, jsem byl zrovna v Národním divadle Moravskoslezském, kde jsem hostoval jako herec v připravovaném představení Lakomec, měli jsme asi týden do premiéry. V tu chvíli mě tedy málem omylo, musím říct. Vnitřně jsem na to ale nějak připravený byl. Mám pocit, že den nebo dva předtím zavřela divadla na Slovensku, takže bylo velmi pravděpodobné, že to dojde i k nám. Šok trval asi pět minut, ale prakticky záhy jsem začal přemýšlet, jak z toho ven. Bylo mi jasné jediné: musíme zajistit finanční příjem, nějaký finanční tok.

Vaše divadlo je stoprocentně závislé na příjmu ze vstupenek?
Řekl bych, že je to z 90 %, 5 % tvoří tržby z baru za kávy a vínečka a nějakých 5 %, když se nám podaří dosáhnout na nějaký grant, který vypisuje například město Ostrava nebo kraj.

To znamená, že v momentě uzavření divadel jste opravdu čelili docela životními přelomu.
Přesně tak, to byl velký problém, zaprvé jsme totiž museli vracet vstupné, i když jsme nějakou dobu čekali, že se třeba budou dělat nějaká náhradní představení, ale nakonec jsme se rozhodli veškeré vstupné vrátit. Bylo to přes milion korun, pro malé soukromé divadlo opravdu velká částka, a nebylo to dobré. Navíc tu byly veškeré výdaje, které v rámci divadla máme na zaměstnance. Pravda, nemáme jich mnoho, ale musí se platit úvěr. Takové byly v tu chvíli naše náklady samozřejmě a nebylo to úplně ideální.

Dá se jen pro orientaci popsat, v čem je ta situace odlišná pro soukromé a státem zřizované divadlo?
Páteř českého divadla je u nás tvořena příspěvkovými organizacemi měst. Jsou to všechna divadla, která posluchači znají – od východu na západ: Opava, Ostrava, Zlín, Hradec Králové, Pardubice, Plzeň, můžu tu vyjmenovat všechna větší města, která mají divadelní dům často i s vícesouborovým divadlem. Tak vypadá páteř českého divadla, v naprosté většině případů se jedná příspěvkové organizace daných měst. Město jim tedy každý rok posílá příspěvek – u menších měst a menších divadel se to pohybuje řekněme od 40 do 50 milionů korun ročně. U velkých divadel typu Národní divadlo Moravskoslezské v Ostravě se to pohybuje řekněme kolem 200 milionů korun a více. Pak tu je třeba brněnské nebo pražské Národní divadlo, které už je ale zase zřizované ministerstvem kultury. Tato divadla byla v té situaci, samozřejmě přišla o tržby ze vstupného – to ovšem v jejich rozpočtu tvoří třeba 20 %, zbytek je příspěvek zřizovatele. U soukromého divadla je to přesně naopak, žádný takový příspěvek nemáme a závislost na vstupném je třeba na úrovni 90 %.

Vy jste se tedy 10. března ocitli před rozhodnutím, co za takové situace dál. Vydali jste se cestou on-line působení. Jak rychle jste se v Míru stihli přeorientovat na on-line diváky, co všechno jste podnikli?
Trvalo to asi čtyřiadvacet hodin, měli jsme ale určitou výhodu v tom, že jsme natáčeli skeče a grotesky Tří tygrů.

Měli jsme vybavení a vlastně jediné, co jsme museli zařídit z technického ranku, bylo zajištění odchozí rychlosti internetu, tzv. upload. Ten se musel navýšit na takovou rychlost, abychom mohli to on-line posílat ven.

Během 24 hodin jsme to zorganizovali. Další výhodou bylo, že jsme měli právě Tři tygry, takže jsme nebyli zatíženi autorskými právy – v takovém případě klasické divadlo získává práva pouze k živému uvádění, nelze to nikam streamovat nebo umísťovat jako video na internet. Měli jsme tedy dvě výhody, ale vnitřně i technicky jsme byli připraveni, takže stačilo skutečně 24 hodin a vysílali jsme.

Za obsah, který vytváříte, jste v listopadu s kolegy z party Tři tygři dostali i ocenění Křišťálová lupa. Podle toho, co říkáte, jste na on-line obsah byli vlastně nastartováni už pár let. Co tedy stojí za letošním úspěchem – mohla vám nakonec paradoxně pomoct právě koronakrize?
Zní to divně, ale asi ano. Dá se asi říct, že nebýt koronakrize, divadlo Mír a Tři tygři by asi nebyli tak známí, jako jsou teď. I když osobně věřím, že bychom se na tu úroveň dostali, trvalo by to ale asi trošku déle, to nepopírám. Kdybych si ale měl vybrat, rozhodně bych si přál, aby žádná koronakrize nepřišla, to za to zase nestojí. Na druhou stranu je ale pravda, že Tři tygři existují už 5 let.

Pravidelně jednou za měsíc jsme hráli pro živé publikum, kde jsme improvizovali, ty zkušenosti jsme vlastně jen zúročili.

Nezačínali jsme od nuly, což je podle mne velmi důležité. Bylo na čem stavět, měli jsme už nějaký základní okruh fanoušků a diváků, celá ta situace to opravdu jen akcelerovala. Fakt, že jsme nezačínali od nuly, mělo velký vliv na to, kde Divadlo Mír a Tři tygři jsou.

Zároveň jste ale museli přispěchat s řadou technologických kreativních řešení třeba v otázce vybírání vstupného – to jste nazvali jako tzv. vkukné. Kolik se vám podařilo získat peněz? Pokryje to vaše působení?
Není to tajemství, zveřejnili jsme to už v březnu, tehdy se nám během prvního měsíce touto cestou podařilo získat plus minus 690 000 korun, potom to v čase klesalo. Je to velká částka, věřím, že to je možná jedna z nejvyšších, které se v podobném ohledu podařilo v dané situaci nashromáždit.

V tu chvíli to pokrylo náklady, které se samozřejmě nevyrovnaly příjmům ze vstupného, ale odpadly zase náklady na realizaci představení. Na to, co jsme v tu dobu a v tu chvíli dělali, nám prostředky stačily. Byli jsme schopni utáhnout úvěry, zaměstnance, vyplácet herce, kteří najednou nemohli hrát pro živé publikum. Rozhodli jsme se jít cestou vkukného – vybrali jsme nejjednodušší možnou cestu, tedy QR kód. Ten usnadnil vyplnění čísla účtu našeho divadla přímo v bankovní aplikaci, nechtěli jsme totiž jít přes prostředníka, přes nějakou třetí stranu, kde by peníze protékaly. Připadalo nám to zbytečně složité, když nám moderní technologie nabízejí takováto zjednodušení.

Nakolik je to pro vás jako pro divadelníka a tvůrce zlom v tom, že musíte přemýšlet také o jiných věcech – jako producent se samozřejmě produkčním otázkám věnujete, ale tohle vypadá jako další úroveň. Bylo náročné zorientovat se a vymyslet třeba ty nejlepší a nejefektivnější on-line prostředky, které budou fungovat právě pro vás?
Musím upřímně říct – a ne že bych se chtěl chválit – ale vlastně to nebylo to nijak těžké a složité. Jsem, jak se říká, široce rozkročen a třeba někdy od roku 2009 jsem měl malou firmičku na audiovizuální tvorbu, víceméně jsem se tedy orientoval. Asi se nedá říct, že to je nějaký obecný fakt, kolegové z jiných divadel jsou na tom nejspíš jinak, ale pro mne to bylo jednodušší, protože jsem měl orientaci v těch technologiích i v tom, jak ty věci zorganizovat. Kombinace toho všeho velmi pomohla.

Ukazuje se podle vás, že práce divadel obecně se v tuto chvíli – teď odhlédněme od koronakrize – ubírá právě tímto směrem a je zkrátka potřeba orientovat se v novodobých přístupech k divákovi, respektive sledujícímu?
Myslím si, že to tak je. Kdybychom se o tom bavili třeba v lednu tohoto roku, kolegové z jiných divadel by nad tím nejspíš vrtěli hlavou, ale i oni už dnes asi uznávají, že taková nějaká cesta je na místě. Divadlo je vizuální umění a video je koneckonců jen další cesta, jak odvyprávět divadelní příběh. My tomu říkáme odsun od klasického dřevěného jeviště na jeviště digitální. Jsou to jen jiné výrazové prostředky, jak vyprávět příběh. Určitě je tu tedy i pro divadla možnost vydat se touto cestou a rozkročit se také do on-line prostoru.

Je v tom on-line prostoru něco, co vám osobně chybí, co naopak máte v tom 3D běžném rozměru?
Ano, určitě kontakt s divákem, ten je klíčový, nepřenositelný. Já tím samozřejmě nechci říct, že divadlo by mělo přestat hrát pro živé publikum a mělo by se přeorientovat na filmové studio. Všem nám chybí živý kontakt s publikem a věřím, že i publiku chybí živý kontakt s herci.

Je to úplně jiný typ zážitku než video, je to nepřenositelný zážitek. Neříkám, že je horší nebo lepší. Zkrátka je to jiný typ zážitku než živá návštěva v divadle. Mně osobně už ten osobní kontakt velmi chybí.

Jste tak trochu průkopníci, spustili jste vlastní videoplatformu Mír Play, která funguje podobně jako třeba Netflix nebo HBO GO. Zároveň ale fungujete v prostředí, kde existují tyto velké platformy, které nabízejí podobný obsah. Není to pro vás příliš velká konkurence?
To je otázka, kterou si velmi často kladu, a ukáže to čas. Osobně si myslím, že ne, protože je to jiná forma nabídky. Naše videotéka Mír Play je určena pro fanoušky a diváky divadla Mír, kteří chtějí vidět konkrétní herce v nějakých konkrétních projektech. Znají nás jako komiky, komedianty a třeba právě je bude zajímat, jak se Štěpán Kozub nebo Robin Ferro zhostí nějaké vážnější role, než je jen legrace a komedie. Máme celkem jasně daný okruh diváků, nemůžeme konkurovat Netflixu nebo HBO a podobným platformám. Divák, který si kupuje předplatné zrovna na Mír Play, tohle všechno samozřejmě ví. Kupuje si ale trochu jinou službu, jiný produkt, samozřejmě ho to stojí míň. Předpokládám, že neočekává, že tam budeme každý týden chrlit dva filmy a čtyři seriály, protože je poučen, že to není v našich silách, Chce něco jiného. Když bude chtít vysokorozpočtový seriál, podívá se na Netflix nebo HBO GO, a pokud bude chtít vidět naše herce, najde je na Mír Play.

V Česku vznikla už také služba Dramox, která divadlům nabízí prostor právě k prezentaci svých výher, proč jste nešli touto cestou?
Je to znovu něco trochu jiného. Dramox je určen především pro záznamy divadelních představení a je to vlastně to, o čem jsem mluvil před chvílí. Máme tu nějaké divadelní představení, spíše tedy divadelní text, a rozhodujeme se, jakým způsobem ho budeme divákům prezentovat a interpretovat. Pokud se rozhodneme, to bude pro živé publikum a všechno tomu přizpůsobíme, funguje to tak, že do hlediště pak postavíme kamery. To, co bylo tvořeno pro živé publikum na jevišti s jevištními technologiemi, tak v uvozovkách jen nasnímáme, divácký zážitek se posouvá úplně někam jinam. Na Mír Play se soustředíme na to, že vezmeme divadelní text a už od začátku ho budeme připravovat pro objektivy kamer. To znamená, že i ty vyprávěcí a výrazové prostředky budou přímo přizpůsobeny tomu, že je bude sledovat divák na obrazovce, nikoliv v hledišti. Stejně tak se tam spíše budeme soustřeďovat na filmy a seriály klasického ražení a záznam klasického divadelního představení bude jen drobný doplněk tohoto Mír Play. Proto jsme nešli na Dramox, je to zkrátka trochu jiný typ služby než třeba právě Mír Play.

Zmiňoval jste, že už vám chybí živé představení s diváky v hledišti, se kterými máte s nimi živý kontakt. Když tedy v tuto chvíli chodíte vy naopak za diváky domů prostřednictvím obrazovek počítačů, tabletů a mobilních telefonů, nebojíte se, že už to tak zůstane a diváci se už nebudou chtít vracet do divadla?
Nebojím. Strach není dobrý pocit, člověka svazuje. I z ohlasů, které se k nám dostanou pomocí sociálních sítí, obecně platí, že lidé spíš už sami touží po tom jít do divadla. Často nám píšou: až se otevřou divadla, přijedeme z Chebu, abychom vás mohli vidět naživo. Nebojím se ztráty živých diváků. Až se ta situace vyvrbí a uklidní a divadla se otevřou, diváci se podle mne vrátí, ale nevím, kolik jich bude, jestli to bude do všech divadel ve stejném počtu, to už ukáže ten čas. Strach ale nemám.

Myslíte si, že se změní složení publika – podle těch reakcí, které k vám přicházejí v on-line světě?
To je možná pravda. Když se teď situace na chvíli uvolnila, často k nám přicházeli lidé, kteří nám říkali anebo psali, že jsou v divadle po deseti nebo patnácti letech. Nebo že naposledy byli v divadle na střední škole. Daří se nám tedy dostávat do klasického divadla i diváka, který to třeba nepovažuje za úplně běžnou formu trávení volného času. Určitá popularita samozřejmě asi přinese i lehkou proměnu části publika, minimálně tím, že diváci budou jezdit třeba z větší dálky, aby nás mohli vidět.

Dá se podle vás říct, že jste v Ostravě našli recept na to, jak může soukromé divadlo přežít relativně dlouhou dobu – měsíce – bez platících diváků? Je to dlouhodobě udržitelné?
Bojím se to takhle říct, protože... a to jsem přitom mluvil o tom, že nemám strach, že. Spíš mě k tomu ale vede to, že nejsem si úplně jist, jestli je to, co se nám povedlo v Ostravě v rámci divadla Mír, nějaký obecný recept.

Jestli je to replikovatelné jinde?
Přesně tak. Do značné míry si totiž myslím, že je to také způsobeno konstelací lidí a osobností, které se kolem našeho divadla pohybují. Nemyslím tím jen herce, ti jsou tak nějak samozřejmí, ale i lidi, kteří tzv. nejsou vidět, drží ten tým pohromadě. Programují celý systém, starají se o propagaci atd. Je jich hodně a organizují to celé. Podařilo se, že se v jednu chvíli na jednom místě setkali výborní lidé, a to je asi neopakovatelné.

Je to tedy jen otázka setkání dobrých lidí na dobrém místě a ve správnou chvíli, nebo je to i dobrý podnikatelský plán za tím? Schopnost rychle a opravdu pružně reagovat? Řekl jste, že to celé bylo rozhodnutí 24 hodin a evidentně jste schopni tomu přizpůsobit i svoji vlastní produkci?
To ano, ale je tady druhá strana mince. Ryze soukromých divadel v Česku moc není. V Ostravě je jedno – je tam sice divadlo Petra Bezruče, rovněž s.r.o. ale pracuje na základě dlouholetého grantu, který vysoutěžilo. V Brně je jedno soukromé divadlo, pokud se nepletu, možná tam jsou dvě. V Praze jich je x, ale rozhodně ne desítky. S tím podle mě také souvisí to, co jsme zmiňovali na začátku. Páteř českého divadla tvoří příspěvkové organizace, kde funguje poměrně složitá byrokratická nebo rozhodovací struktura. Když chce člověk dělat něco, co není běžné v rámci toho divadla nebo jeho divadelního provozu, dlouho trvá, než se to dostane do nějaké fáze realizace. Je tam x lidí, kteří to musí schválit, musí se na to najít peníze, které jsou zablokované v rámci nějakého rozpočtu. Jedná se o poměrně složitý rozhodovací proces. U soukromých divadel je to všechno samozřejmě mnohem rychlejší.

Pro kolik takových soukromých divadel je tedy v Česku prostor, aby mohla fungovat tak úspěšně, jako jste to teď dokázali vy?
To je druhá otázka. Ale to už je na jinou a mnohem složitější debatu o tom, jak funguje divadelní trh v České republice. Je velmi zvláštní, abych použil vhodné slovo. Zvláštní. Rozhodně na něj nelze aplikovat klasické podnikatelské poučky, není to klasické podnikatelské prostředí.

Liší se to nějak dramaticky od okolních zemí?
Asi čím více na západ, tím více se to tomu klasickému podnikatelskému prostředí blíží. Tady je ta situace zvláštní. I když se o tom třeba nemluví, nebo se dokonce říká pravý opak, tak podpora kultury v České republice je enormní. Můžeme být hrdí na to, jakou má kultura obecně – a teď se nebavím jen o divadlech, ale obecně – finanční i lidskou podporu, to je velmi silné. Ale je tady i druhá strana mince. Ta podpora je tak masivní, že pakliže přijde subjekt, nějaký člověk nebo firma, která si řekne: chtěl bych v tom oboru soukromě podnikat a nechci být závislý na grantech a dotacích, tak téměř nemá šanci. Ono to bez toho téměř nejde, protože kdybyste chtěli získat úvěr na to, že si zrekonstruujete divadlo, tak přijdete do banky, budete chtít úvěr, banka po vás bude chtít nějaký rozbor konkurence a zjistí, že v tom daném městě je konkurence, která získává v součtu třeba 350 milionů korun podpory. Pak se vás ta banka zeptá, jestli to získáte také. Vy řeknete ne, já nechci, chci jet sám na sebe. V tu chvíli vám řeknou – ale to vám nic nepůjčíme, protože ta konkurence je tak silná, že nemáte šanci. To je můj osobní příběh, se kterým jsem se v našich začátcích setkal x-krát. V rámci divadla Mír jsme museli rok fungovat v podstatě bez úvěru, abychom vůbec dokázali, že zvládneme konkurovat zavedenými ostravským divadlům, která jsou navíc ještě dotována, a my třeba musíme minimálně držet jejich cenu vstupenek. Nemůžeme si dovolit být o 100 % dražší, takže je to velmi zvláštní zhybridované podnikatelské prostředí.

S blížícím se koncem roku, když přemýšlíte o tom, jakými vzestupy, pády a útrapami jsme za celý rok všichni prošli – co je pro vás největší lekce nebo ponaučení? Nad čím nejvíce přemýšlíte?
Když člověk něco dělá s opravdovým nadšením a srdcem a zároveň se nesnaží být zlý, tak mě velmi potěšilo, že vám to lidé vrátí. Podpora diváků byla neuvěřitelná, oni fakt to divadlo Mír zachránili tím, že se nás pomocí toho vkukného rozhodli odměnit za to, co děláme. V tom je to opravdu úžasné. Uvědomuji si, že s prominutím „ve srabu“ nejsou jen divadla, kumulativně se to nabaluje. Obrovské problémy mají restaurace, teď určitě čekají těžké měsíce například provozovatele vleků a veškerých zařízení navázaných na lyžaře a na zimní průmysl. Je jasné, že podpora od lidí už bude spíš klesat. Ve chvíli, kdy jsou zavřená jen divadla, je jasné, že má člověk tendenci jim pomoct, ale najednou jsou ve skutečných problémech téměř všichni. Už jsme se necítili komfortně když, že jsme lidem říkali: Pomozte nám, pomozte nám, pomozte nám. Najednou to nebylo dobré. Proto jsme také vytvořili Mír Play, kde je už standardní vztah: my něco nabízíme, vy si to můžete koupit, pokud chcete. Chceme upustit od dobrovolného přispívání, uvědomujeme si totiž, že je tady více subjektů v problémech. V celé té situaci je to ale vlastně velké pohlazení, že nás lidi podrželi a že se to zkrátka dá zvládnout, pokud člověk nepropadne depresi.