Když se hraním bavíte, jste jako dítě. Zapomenete, že jste před lidmi, pochvaluje si herec Jan Vlasák
„Když myslíš jako ta figura, tak tě to promění. Mám pocit, že to zřejmě proměňuje i fyziognomii a všechno možné, co s tím souvisí. Ale důležité je myšlení persony, kterou má člověk hrát,“ myslí si Jan Vlasák, který byl hostem Lucie Výborné na Radiožurnálu. Kdo ho naučil hereckému sebevědomí? Jaké knihy nejraději načítá? A proč nikdy netoužil po kariéře v Hollywoodu?
Bídníci v původním rozsahu, 1600 stran, to je úplně šílené. Říkala jsem si, kolik vydrží hlasivky Jana Vlasáka denně…
Vydrží klidně třeba i dvě frekvence po čtyřech hodinách za sebou, ale on ten hlas je stejně unavený, a pak je to na záznamu slyšet. Takže už z tohoto důvodu nejde dělat ty frekvence delší než čtyři hodiny. Ale ty čtyři hodiny v pohodě.
Zločin a trest v režii Evalda Schorma bylo nezapomenutelné představení. Bylo to autentické tím, jak to bylo blízko, způsobem hraní. Chtěl jsem to taky umět, vzpomíná herec Jan Vlasák
Jak dlouho jste to četl?
To už přesně nevím, ale myslím, že déle než měsíc. Nemohlo to být každý den, takže tam byly přestávky, takže prakticky to byl takový měsíc a půl, dva měsíce.
Načetl jste přes stovku audioknih. To je opravdu neuvěřitelné. Je těžké chytit začátek?
Jak co. Teď jsem třeba dostal nabídku číst takovou hororovou povídku nějakého Američana, která je zařazena v nějaké souborné knize hororových povídek. Já horory nesnáším, nemám to rád.
Říká muž, který hrál v téměř kultovním snímku.
Já vím, ale prostě to nemám rád. Hrál jsem to čistě ze zvědavosti. A toto jsem si přečetl, a když jsem to dočítal, říkal jsem: „Ježíšmarjá, já se bojím. To je odporné, to číst nebudu.“ Pak jsem si to přečetl znovu a získal jsem k tomu profesionální vztah, takže jsem si to rozvrhl.
V metru se cítím jako chycené zvíře, říká herec Franz Rogowski. Ve filmu Ptáče je zvláštní bytostí
Číst článek
To je zvláštní, že říkáte, že horory nemáte rád. Teď začíná Svět knihy, kde budete hostem s tvůrci audioknih Stephena Kinga.
Právě Stephen King je autorem jedné z těch povídek.
No právě. A teď jsem si říkala: když to nemá rád, proč tam jde?
Mě to zase na druhou stranu profesně zajímá, protože jsem zvědavý, co ze mě vypadne, až to začnu číst.
Musí se to číst jinak, než se čtou třeba Bídníci. Vždycky to nechávám na inspiraci. Přečtu si to, nasaji do sebe nějaký ten materiál a pak čekám, co při frekvenci, když to začne, ze mě začne padat. A podle toho to přizpůsobuji.
Důležité je myslet
Letos je to 20 let, co jste natočil Americký hostel, kde jste si zahrál sadistického byznysmena, který řezal, vrtal a jinak mučil lidi. Jak udělám jako herec zlé oči? Sedím tady s mužem, který má laskavý pohled. A když si vybavím ten hostel a toho vašeho estébáka v Bez vědomí, tak mě opravdu objímala hrůza.
Nevím, jak se to dělá, to já neumím říct. Jenom vím, že několik vynikajících herců a režisérů mi řeklo – a vím to třeba i od Pepka Abrháma, který to někde říkal a mně se to strašně líbilo –, že důležité je myslet. Když myslíš jako ta figura, tak tě to promění.
27:23
Emoce jsou hybatelem příběhů. Trocha kýče je dobrá věc, říká divadelní režisér Zielinski
Číst článek
Mám pocit, že to zřejmě proměňuje i fyziognomii a všechno možné, co s tím souvisí, ale důležité je myšlení té persony, kterou má člověk hrát.
Jste rád, že jste neodešel do Hollywoodu? Protože před 20 lety jste byl v Americe všude na plakátech…
Já to vím. A dostal jsem i nabídky od toho kluka, co to režíroval. Říkal: „Pojď, já tě vezmu s sebou a budeš točit tam.“ Ale už jsem si říkal, že jsem na to starý. A taky jsem navíc srab, nemám k tomuto odvahu. Lidi jako Forman jsou lidi do světa. Já toto v sobě nemám.
Čte se vám líp, když je to ich-forma, nebo když je ten hlas jakoby vypravěčský?
To vám řeknu, že v ich-formě jsem našel zalíbení, protože když je to nějaký vyhraněný charakter, tak vám skýtá možnosti si s tím hrát.
Ale dělal jsem i knihy, kde to bylo vyprávěné a bylo tam více postav. Třeba Nekonečný příběh, nádherná kniha pro děti i pro dospělé, úžasná. Tam máte takovou možnost různých figurek, to mě taky bavilo.
Buďte jako děti
Řekl jste: „Jan Kačer mě naučil sebevědomí tím, jak změnil moji práci.“ Co se pak najednou stane, když to člověk pochopí, když to tam docvakne? Zjednoduší se to?
Najednou je to větší zábava. Zapomenete na ty nepříjemné pitomosti – že jste před lidmi, že uděláte chybu, takové hlouposti… A bavíte se tím, co děláte.
Když se tím bavíte, jste jako dítě. A je to přesně to, co říká i Stanislavský – buďte jako děti, hrajte si, hrajte si, hrajte si.
2:52
V moderním hávu, ale s původním jazykem. Do Národního divadla v Brně se vrací Maryša
Číst článek
Vzpomínám si na dokument, který natočil o Josefu Abrhámovi jeho syn. Jan Kačer tam v nějakém dialogu velmi naléhavě říká Josefu Abrhámovi: „Pepíku, ale vždyť ty naše životy vlastně vůbec nejsou naše.“ A baví se o herectví. Ta věta mě zaujala, pořád nad ní hloubám a snažím se to pochopit. Jsou vaše životy vaše?
Abych pravdu řekl, Honza pro mě byl člověk s velkým tajemstvím. Nikdy nikomu nedovolil, aby do toho tajemství pronikl. I v připomínkách k hercům se vyjadřoval ve zvláštních…
Metaforách?
Třeba metaforách… Ale ve formulacích, které byly vzdálené přímému, jasnému pojmenování, trefení se do černého. To nikdy nechtěl, protože tím to vlastně končí, tím končí proces hledání, poznávání. Honza to dělal těmito oklikami. Mám pocit, že tato věta je něco z tohoto druhu, ale nezamýšlel jsem se nad tím. Tak nevím.
Naše životy samozřejmě nejsou naše. Jsou Boha, když to vezmeme takto. Nikdy nám nepatřily, na chvilku je máme půjčené, na chvilku tady můžeme něco dělat v nějakých rozměrech. To si každý najde. No a potom uteče osmdesát devadesát let a jsme v háji. Takže nejsou naše, zase to odevzdáme. A v tomto smyslu to, jestli tomu dobře rozumím, asi myslel.
Proč Jan Vlasák našel zalíbení v literatuře faktu? Jaké herecké rady poskytl Janu Svěrákovi? A o čem je představení Podivný flám? Poslechněte si celý rozhovor výše.
