Moudrost v bolesti je třeba umět poslouchat. Práce na duši je celoživotní dílo, připomíná herečka Cibulková
Festival Mezi ploty, největší kulturní projekt na podporu duševního zdraví v Evropě, zvedá témata závislostí dospívajících nebo vyhoření. Jak se v duševní rovnováze udržuje jeho patronka? „Nejsložitější věc je přijmout sám sebe a všechny temnější stránky dokázat brát za své. To vyžaduje kolikrát hodně odvahy a péče,“ říká herečka Vilma Cibulková v pořadu Host Lucie Výborné na Radiožurnálu.
Které knihy může herečka potřebovat ke své profesi? Nějaké herecké biografie? Já si pod tím neumím nic představit.
To ne, to se vracíme k péči o duši. Jsou tam knihy Krishnamurtiho, najdeme tam gestalt terapii a spoustu dalších. Dnes navíc není problém zajít do knihkupectví a rozšiřovat si obzor tímto směrem.
Herectví se člověk naučit nemůže, je to celoživotní pouť. Patří k němu i studium duše, říká Vilma Cibulková
Vnímám to spíš jako porovnávání, protože si myslím, že moje cesta je už dávno, dávno někde určená. Takže si vyšlapávám svou pěšinku toho, co mě zajímá. Když mluvím o rovnováze, tak právě o dohledávání toho, jak pečovat o svoji rovnováhu.
Já myslím, že to děláme všichni, že rovnováha je to nejsložitější.
Nejsložitější věc je samozřejmě přijmout sám sebe a všechny temnější stránky, jak se říká stíny, dokázat brát za své. To vyžaduje kolikrát hodně odvahy a péče. Teď se zase obloukem vracím k tomu, že každá bolest nebo každé onemocnění v sobě skrývá obrovskou moudrost. Abychom té moudrosti mohli naslouchat nebo se ji naučili z nemoci vyhmátnout, je také důležité vědět, jak se poslouchat.
Povídání s filozofem
Kolikrát jste si v životě řekla o odbornou pomoc?
Nevím, jestli se to dá spočítat, protože už několik let pravidelně chodím na tzv. sezení.
Terapie?
Takové povídání se svým filozofem – protože psychologové samozřejmě studují filozofii, tak já ráda svému guru říkám „filozofe“. Velmi mi to pomáhá. Když už si myslím, že už jsem po všech letech zhruba celistvá a dokážu se nahlížet, dokážu své problémy vycítit a načíst, vždy mě něco překvapí.
Nedávno, kdy jsme naťukli téma, jak si stále myslím, jak si dokážu zorganizovat a naplánovat své kroky dopředu, aniž bych si uvědomila, že mi je vlastně plánují z velké části všichni ostatní.
Česko s Ukrajinou uzavřelo dohodu o lékařské pomoci. Projekt se zaměří na veřejné duševní zdraví
Číst článek
Že by Vilma Cibulková neuměla říkat ne?
Já se umím vymezit dost často, ale jak to ke mně přichází – já jsem natolik otevřený člověk, že si vůbec neuvědomuji, že zároveň s tím říkám: „pocem.“ Takže kdybych byla jeden z vašich nejbližších lidí, koho byste si asi vybrala, kdybyste potřebovala pomoc, jako první?
Cibulková!
No jistě. To když si uvědomíte, v tu ránu vám naskáče mírně husí kůže a říkáš si: děvče, musíš se nad tím hlouběji zamýšlet.
‚Pocem!‘
Já to tak mám. Vždy to třeba dva měsíce udržím – a pak jsem v tom zpátky.
Přesně, to je ono. To je jako s jakoukoliv léčbou, když požádáte o pomoc. Já jsem utekla od tématu: myslím, že dvakrát nebo třikrát jsem si požádala o pomoc v zásadních věcech, po několika desetiletích. Ťukala jsem na dveře, vždy se mi jí dostalo.
Všem posluchačům můžu odpřisáhnout, že vždy dojde k remisi: samozřejmě se vám udělá velmi dobře, ale nastává čas práce.
Víme to všichni, že věnovat se duši, to je celoživotní dílo: jak si tu remisi přetavit v trvalý stav, nebo alespoň nejtrvalejší, kdy jsme spokojeni. Když se mě někdo zeptá, co považuji za štěstí, já štěstí nevnímám v okamžicích.
Dokážu být šťastná, dokážu se smát, dokážu neustále přijímat teplo i světlo, které nám život dává. Ale vlastně vděčím životu právě za bolesti, protože si kolikrát říkám, že spatřuji štěstí v tom, umět z bolesti tahat moudrost. Právě to jsou krásné okamžiky.
Miliony traumatizovaných. Ukrajina je laboratoř nových přístupů v léčbě duševních nemocí
Číst článek
Mohli bychom jít ještě hlouběji: když je bolest tak velká, že tam člověk štěstí v první chvíli nenalezne atd. Ale já jsem se chtěla zastavit u jiného slova, toho „pocem.“ Já jsem vás už párkrát slyšela slovo „pocem“ použít v souvislosti s kumštem, v souvislosti s hraním a uměním, tak bych chtěla, abyste mi vysvětlila nebo dokázala tlumočit, co to znamená.
Já nevím, jestli to dokážu vysvětlit. Ono to je kouzelné slovíčko, „pocem“. Už je to v samotné podstatě. Je na mně, jestli dokážu vyzářit ze sebe tolik. Nemyslím jenom aktivní energii, ale vnitřní energii, aby stála za pozornost: byť bych u toho mlčela, ale stála bych za pozornost a měla co říct.
„Pocem“ nejde samo o sobě, není to jen, že mám na sobě krásný kostým. Ano, kostým má „pocem“, už sám o sobě za mě udělá polovinu. Ale náplň, co se v tom kostýmu skrývá, tomu říkám „pocem“. Asi je to síla osobnosti, řekněme. Ale spíš kladu důraz na to, že asi bych byla ráda, kdybych měla co dát „pocem“.
Kdo a s jakými tématy se představí na letošním festivalu Mezi ploty? A jakým hereckým rolím se Vilma Cibulková momentálně věnuje? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.
