Na festivalu Tanec Praha teď představíte hned několik projektů. Co o nich prozradíte?
První projekt se jmenuje Fractus 5, což je takový kvintet pro pět tanečníků a čtyři muzikanty z celého světa. Jsou to performeři, se kterými už nějakou dobu spolupracuji. A hrozně se na ta představení těším, je to moje srdeční záležitost. Každý je z jiného koutu světa, což mě zároveň nutí přemýšlet: jak se cítím já sám a kdo vlastně jsem.

Pak je tady váš úplně první „český" projekt...
Přesně tak. Na tom pracuju s uskupením 420PEOPLE a má to docela složitou historii. S jejich uměleckým šéfem Václavem Kunešem jsem se tu potkal už někdy před sedmi lety a tehdy jsme začali řešit, jestli bychom mohli nějak spolupracovat.

Bude pro mě hodně zajímavé pozorovat zdejší tanečníky a jejich fungování s mými tanečníky ze skupiny Eastman. Obě skupiny se promíchají.

Jako základ máme hudbu, v níž je hodně inspirace východem. Skoro to připomíná arabské modlitby. Asi to bude i trochu kontroverzní. Přece jen konotace, které se u nás spojují s islámem, nejsou úplně pozitivní. Lidi se prostě bojí.

Já sám jsem napůl Belgičan, napůl Maročan, takže vím, o čem mluvím. Vyrostl jsem ale v prostředí mnohem normálnějšího islámu, než si tady třeba lidi představují. Je to celkem podobné křesťanství i ostatním náboženstvím. Tak jsem si řekl, že to by byl hezký odrazový můstek. Pak se to samozřejmě posunulo. Scénografie vypadá jako poušť. Výsledný efekt je naprosté sucho, ve kterém se tanečníci se pohybují a snaží se přežít.

Takže víte, jakou použijete hudbu. Choreografie je předpokládám taky hotová. Jak si to celé ale může představit někdo, kdo nemá zkušenosti s moderním tancem?
Společný projekt bude hodně založený na určitých rituálech. Bude na co se dívat – je v tom hodně dynamiky a akrobatických prvků. Těla tanečníků se vymršťují, zároveň ale záleží na plynulosti pohybu.

Neustále můžete sledovat jejich gestikulaci rukama, ze které toho hodně pochopíte. Těla tanečníků se proplétají, takže v některých momentech se jeden tanečník stává tím druhým. Jako by jeden druhým procházeli, je to hodně fyzický prožitek.

Na nazkoušení máte necelý týden. Může to vůbec stačit?
My umělci máme pocit, že času není nikdy dost. Ale pracuju s velkou skupinou lidí a každý den, kdy na tom budeme pracovat, se posuneme o velký krok dál. Celý proces je jedno velké dobrodružství. Ve stejný večer odtančíme ještě jedno představení, které už je hotové – Faun. Těším se na to i proto, že tam tančí právě Václav Kuneš s jednou z mých tanečnic, Nicolou Leahey. To je fakt nádhera pozorovat setkání dvou velkých tanečníků.

Myslím si, že tanec svádí lidi dohromady. Díváte se společně na jednu konkrétní věc, mluvíte o ní, začnete to cítit společně. Náš svět je myslím obecně dost málo spojený s fyzičnem jako takovým. Všechno se promýšlí, pak se to sepíše – protože co je psáno, to je dáno. Jenže ve výsledku z toho uděláme strašně málo. A prostřednictvím tance, pohybu, kde je to fyzično absolutní, může jedno tělo druhému sdělit spoustu věcí. Přirovnal bych to skoro až k fyzické modlitbě, nějaké obecné zbožnosti. Rozhodně v tom ale není žádné konkrétní náboženství.

A je v tom tedy nějaký příběh, kterému se dá porozumět? Teď se zkouším ptát jako někdo, kdo vůbec neví, jak k modernímu tanci vlastně přistupovat...
Někdy říkám, aby se lidi na moderní tanec dívali stejně, jako pozorují jiná stvoření v přírodě. Můžete se dívat na zvířata, jak se chovají, pohybují. Na ulici to funguje zrovna tak. Když si uděláte chvilku, posadíte se a koukáte na ulici, otevřete oči a vidíte lidská stvoření...

Vždyť to je taky trochu divadlo. A s tancem je to úplně totéž. Tanečníci samozřejmě mají úplně jiné fyzické schopnosti, ale lákám lidi, aby se přišli podívat na tanec, už jenom proto, že uvidí, co lidské tělo umí. Některé pohyby jsou úplně nepředstavitelné. Ať se třeba jen dívají na to, jak tanečník umí vyskočit a dopadnout, otáčet se. Je v nich ohebnost a zároveň plynulost pohybu, kterou nikde jinde neuvidíte.

Ve sportu to samozřejmě taky máte. Jenže jako fotbalista spíš běžíte za míčem než za vlastním tělem. Pro mě není důležitý čas ani příběh, ale spíš obecné téma. Je důležité vnímat strach a mluvit o něm. Můžete se vžít do člověka, který žije ve světě bez vody. Nám v životě chybí právě ta plynulost.

V představení Fractus 5 kladu velký důraz na projevy svobody – o čem můžeme mluvit a svobodně se vyjadřovat. To jsou myslím docela silná témata. Takže když přijdete a pozorujete náš tanec, díváte se na setkání lidí. Vnímat vlastní lidství, to je přece něco, co má smysl už samo o sobě. A vy tomu porozumíte celkem přirozeně, už jenom proto, že jste taky lidská bytost.

Jste slavný a pracujete doslova po celém světě. Co vás nejvíc inspiruje?
Myslím, že to je moje dětství a mládí. To, jak jsem vyrůstal, obrovsky ovlivnilo to, co dělám – a jak to dělám. Teď je mi jedenačtyřicet. Jako dítě jsem se na život z určitého úhlu pohledu. A to se nám děje všem stejně, ve všech povoláních. Ovlivňuje vás kultura, země, kde žijete, jestli jste žena nebo muž. Záleží na tom, jestli vaši rodiče mají peníze, nebo jste chudý, jestli vůbec máte rodiče. Takhle se formuje váš pohled na svět.

Mě asi nejvíc ovlivnila ta dvojí identita, že jsem napůl Belgičan, napůl Maročan. Zároveň jsem muž, mám úplně bílou kůži a vyrostl jsem v Evropě. V mojí identitě by nejspíš šlo najít celou řadu protikladů – v tom, jak se právě teď vyvíjí naše společnost. Snažím se ukázat, že ty protiklady můžeme docela snadno propojit. A věci, které nás rozdělují, jsou částečně jen výsledkem našich představ. Nejsou to reálné překážky. Právě teď bychom se měli na spoustu věcí začít dívat z jiného úhlu pohledu. Jinýma očima. Aspoň to zkusit.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít