Když v Rodinném příteli odtáhli nacisté mužské představitele do lágrů a ženy nechaly v milé společnosti doktora Jiřího Erbena (Ondřej Sokol), bylo z toho drama s významnou romantickou zápletkou. Teď, když jsou muži zpátky doma a hrozbu představují komunisté, slibuje druhá část semibiografického vypravování scenáristy Petra Jarchovského drama s prvky komedie.

Ve skutečnosti to znamená, že zatímco v jedné scéně bude Klára Melíšková v roli Bedřišky ztrápeně vynášet uhlí do schodů, v jiné si bude celá rodina vychutnávat radostné společné chvilky při hašení vánočního stromku.

Přečtěte si recenzi na první díl Zahradnictví s podtitulem Rodinný přítel

Dezertér, jehož jméno se ještě před uvedením do kin vyskytovalo na užším seznamu snímků, ze kterých členové filmové a televizní akademie vybírali českého zástupce na Oscary, ale jinak moc pobavení neplodí.

Nadále sledujeme strasti malé Danušky (Anežka Rouhová), jejíž otec (Martin Finger) se nijak netají s tím, že preferuje cizího syna, a ona si tak vnitřní prázdnotu po otcovské lásce vynahrazuje představami zemřelé postavy z prvního dílu. Ústřednější roli však tentokrát dostává holič Otto (Jiří Macháček) se svou „chotinkou“ Elou (Gabriela Míčová), jejichž kadeřnický salon Valentino nejdříve změní název na Lenin a po incidentu s příslušníky ruského vojenského velitelství a švýcarským extrapřilnavým lepidlem úplně zanikne.

Jarchovského rodinná kronika už ze svého žánru naráží na podobný problém jako nedávný Svěrákův snímek Po strništi bos. Ve snaze co nejbarvitěji vyjádřit vztahy mezi svými předky a s tím i všechny křivdy, kterých se na nich doba dopustila, zapomíná, že by měl film mít v hlavním plánu především nějaký děj.

Bez toho se totiž z dvouhodinového díla stává taková návštěva u vzdáleného příbuzného, který si s vámi na gauč sedne s tlustým rodinným albem a trvá na tom, že si ho s vámi celé projde. Tu takhle tatínek stavěl do okna oltář americkému prezidentovi, tu zase strýc nechal z růží udělat kvetoucí portrét Stalinovi. Vy dokola slyšíte sadu jmen, ale žádný vztah si k nim utvořit nedokážete. A rozhodně si pak sedánek s pratetou nespletete s nejlepším filmovým zážitkem posledního půlroku.

Problémem Jarchovského příběhu nicméně není pouze jeho nedostatek, ale i celkem špatná soudržnost. Zatímco se totiž po velkou část snímku drží realistického vyprávění z pohledu nezávislého pozorovatele, v závěru nechá události shrnout voiceover jedné z postav. Doplní to ještě navíc o zvláštní snovou sekvenci, která poprvé za film dokáže rozesmát publikum, jen ne v tom dobrém smyslu.

Je to docela škoda – a to nejen proto, že už jsme Zahradnictví věnovali čtyři hodiny a nejméně další dvě nás čekají v půlce listopadu. Snímek Jana Hřebejka totiž má své světlé momenty. Záběry, které nemají daleko k estetické dokonalosti. Obsazení, po kterém by se v jiném filmu utloukli. A když už nic jiného, je opravdu zábavné sledovat Martina Fingera, jak se z něj postupně stává Jiří Kodet.

Nakonec ale převáží negativa. Jako třeba to, že Rusky jsou vykresleny jako karikaturní mužatky se srostlým obočím nebo že ačkoli ženské postavy figurují ve většině scén, často se v nich jen dramaticky omdlévají.

Zatímco Pelíšky bude hláškovat ještě několik generací po nás, na trilogii, která se navzdory svému názvu opravdu jen výjimečně odehrává v rodinném zahradnictví, diváci velmi brzy, a rádi, zapomenou.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít