Do rozhlasové Noční linky volají Evě (Barbora Bočková) posluchači, kteří se dostali do nepříjemné životní situace. Co trápí Radka (Karel Roden), nechce postarší ajťák – toho času pobývající ve Spojených státech – dopředu prozradit. Pouze studentce psychologie slíbí, že když mu věnuje celou dvouhodinovou stopáž svého pořadu, dostane do živého vysílání exkluzivitu, o jaké se jí ani nesnilo.

Muž má jedinou podmínku: chce, aby Eva zajistila, že jeho odhalení uslyší i jistá mladá žena jménem Eliška (Denisa Barešová). Moderátorka i přes námitky svého editora s netradičním požadavkem souhlasí.

Schyluje se k nočnímu vysílání. Eva předává Eliščině matce (Vilma Cibulková) ze svého pět tisíc korun, aby se u dcery přimluvila. Radek mezitím přilétá zpátky do Prahy. Od bratra (Pavel Lagner) si přebírá vůz s rušičkou GPS, nevysledovatelný telefon a pistoli.

Krátce před 22. hodinou se na policii obrací anonym. „Nalaďte si Radiožurnál. Co se tam teď oznámí, vás bude určitě zajímat,“ řekne, než zavěsí. Zbývají dvě hodiny do chvíle, kdy se promlčí 20 let nevyřešená vražda – a advokát Kříž (Igor Bareš) právě přišel o chuť k jídlu.

Ve stupňování napětí a výstavbě diváckých očekávání je úvodní část nového snímku Roberta Sedláčka úspěšná. Už tady se ale začínají projevovat také jeho největší slabiny: roztříštěnost vyprávění, jeho (ne)vědomá, nepadnoucí komičnost a k tomu navíc i stále se prohlubující vizuální nezajímavost.

Nejlépe to demonstruje scéna, kdy Roden zpoza volantu svého zaparkovaného auta zabředává do dlouhého monologu o atmosféře devadesátých let. Film v těchto momentech v podstatě rezignuje na přeskoky mezi reakcemi jednotlivých posluchačů. Napjatými tvářemi rozhlasáků ve studiu. Dvojicí zmatených žen u kuchyňského stolu. Kriminalisty v potemnělé kanceláři. Rozrušeným právníkem v kompozici s rozsvíceným Pražským hradem za okny.

Kamera tu příběhu nic nepřidává. Kdybyste zavřeli oči a vnímali dialogy jako rozhlasovou hru, vlastně byste o nic nepřišli. Snad až na ten Hrad.

Prostorově statická, komorní dramata nejsou zrovna vizuálně nejnápaditější disciplínou, protože se jejich děj odehrává převážně v replikách. I v takových podmínkách lze však natočit strhující kriminální příběh. Důkazem mohou být třeba telefonní thrillery typu dánského Tísňového volání nebo americké Telefonní budky.

Mnoho se dá odpustit, když máte silný scénář. Sedláčkův snímek ale po slibné první třicetiminutovce příliš brzy ztrácí dech. Rozprchává se koncentrace vyprávění ve zbytečných odbočkách – které působí jako herecké improvizace pro vyplnění stopáže, ale ve výsledku pouze snímek dál zpomalují a vedou ho do slepých uliček – a zápletka působí stále přemrštěněji.

Co na tom, že se Promlčeno odehrává v jakési paralelní realitě, kde Radiožurnál vysílá dvouhodinový lifestylový pořad pro mladší publikum, Jiří Chum nemoderuje ráno a ihned na popud rozohněných posluchačů nezasedá vedení, protože jste do živého vysílání vypustili vulgarismus, když máte v příběhu geniálního hackera, kterého by Sedláčkovi mohl závidět i Michael Bay, a šokující zvrat jak z mexické telenovely.

Ne nadarmo se film jmenuje Promlčeno, a ne třeba Rozhlasové studio. Pochopíme to ve chvíli, kdy se po nepříliš uspokojivém finále objeví v obraze informace o tom, že Česko má jednu z nejbenevolentnějších lhůt na promlčení těžkých zločinů, vraždy nevyjímaje.

Nejde se tak zbavit dojmu, že rozpoutání diskuze kolem této skutečnosti byl pravý záměr celého projektu. Fungující drama už bylo tak nějak vedlejší.

Snímek Promlčeno měl v českých kinech premiéru 28. dubna 2022.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít