Letošní oslava třicetin sestává ze dvou obrovských koncertů a taky z fúze Chinaski a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Michale, vy už jste někdy se smyčci ve větší míře koketovali, nebo to je taková velká symfonická premiéra v takto obrovské sestavě?
MM: Koketovali jsme, ale v mnohem menší míře. Bylo to za covidu v Národním divadle. Hráli jsme dvě písničky s Orchestrem Národního divadla, Honza to tenkrát napsal a zjistili jsme, že to perfektně umí a že to může fungovat. Takže já se na toto hrozně těším, protože to je skvělá výzva.

Přehrát

00:00 / 00:00

Byl jsem draftován od zpěvačky, která si šla pro Zlatého slavíka, do kapely, která vypadala, že se rozpadne, a nálada v ní byla pod psa. Ta nejistota mě možná lákala, vzpomíná Jan Steinsdörfer na své začátky se skupinou Chinaski

Sešli jsme se s Honzou a snažili jsme se vymyslet, jak propojit naše popové písně se symfoňákem, a myslím si, že jsme vymysleli spoustu fórů. Těším se na to. Myslím, že by to mohlo být strašně zajímavé.

Jak to máte radši – když máte před sebou ten sice obrovský, ale přece jenom na distanc anonymní dav, nebo když jste v klubovém prostředí a fanoušek je na dosah a pohledy z očí do očí jsou na pár metrů?
MM: Všechno má něco do sebe. Miluji malé koncerty v klubech, ale zároveň když hrajeme před velkou halou a jsou tam tisíce lidí, tak mě to nakopne. Jak jsme hráli na podzim, tak jsem si to strašně užil, bylo to úplně něco jiného. A těším se na velké koncerty, ale pak se zase těším na ty malé. Líbí se mi to rozpětí, že je to vždycky pestré.

JS: Mám to úplně stejně. Ty gigakoncerty jsem vždycky bral hodně neosobně. Když člověk hrál třeba jednu dvě písničky v O2 areně, tak než si zvykl na ty lidi a na tu celou atmosféru a na ten zvuk, tak vlastně slezl z pódia. A je pravda, že ty podzimní O2 areny to ve mně hodně přepnuly a nebývale jsem si to užil.

Reggae a Puccini

Jak vyberete písně, které jsou vhodné k tomu, aby se navzájem unesly se symfonickým tělesem, a jaký je pochod přetváření písně do té obrovské aranže? Známe některé symfonické projekty, kde kapela hraje svůj part jako vždycky, jenom v některých pauzách si tam někdo „štrejchne“ na housle a nefunguje to jako homogenní tvorba.
JS: Takto přesně to dělat nechceme. Začal bych tím, co zažívá spousta aranžérů a skladatelů. Ve chvíli, kdy jsem si otevřel notační program, řekl jsem si, že to vlastně vůbec neumím. Nevěděl jsem, kde začít, a měl jsem úplně vygumováno, což s sebou nese jakýkoliv tvůrčí proces. Ale člověk si asi musí vybrat.

Snažil jsem se to uchopit tak, že ten koncert rozdělíme na třetiny, kdy jedna třetina bude víceméně jenom orchestr s Michalem a dejme tomu s akustikou, jedna třetina budou písničky, které budou s kapelou, ale budou hodně předělané, a jedna třetina budou písničky, které zní tak, jak je normálně hrajeme, ale bude k tomu přidaný orchestr, protože třeba i v originálních partech těch písniček jsou dechy nebo smyčce. Na spoustě desek tato tělesa byla, takže jsme toho jenom využili.

MM: Jenom řeknu, že když jsme se s Honzou sešli, vzali jsme si seznam asi třiceti věcí a jenom jsme házeli na stůl ty nejšílenější nápady. Říkám: „Honzo, hrál už symfoňák někdy reggae? Pojďme zahrát písničku 1970 jako reggae a bude to hrát symfoňák.“ Je to ztřeštěný nápad. Nebo: „Pojďme tuto písničku udělat, aby byla jako opera od Pucciniho!“

Prostě využít ten symfoňák nějakým jiným způsobem. Takže jsme vymýšleli takové zvláštnosti a Honza to teď zpracovává, rozepisuje to. Třeba to reggae nedopadne, ale nechtěli jsme to udělat klasicky, že kapela hraje to co vždycky, a k tomu se přilepí nahoru nějaké milosrdné smyčce, ale aby to bylo opravdu překvapivé a zajímavé.

Přemýšleli jste o hostech?
JS: Přemýšleli. Ještě nejsou úplně potvrzeni, takže bychom je asi nechtěli říkat nahlas, ale hosty zvažujeme.

MM: Třeba nás napadlo – hrál se symfoňákem už někdy někdo na banjo? Nebudu jmenovat, ale Ondra Ruml umí skvěle na banjo, takže s ním jednáme, že by s námi vystoupil. Samozřejmě chceme taky dámský hlas, takže vymýšlíme slečnu, která by s námi zpívala nějaký pěkný duet, ale to ještě nemůžu prozradit.

V plné palbě

V jedné písni zpíváte, že každá kapela se jednou propadne do historie. Ale pak zároveň Michal Malátný v textu říká, že doufá, že ta vaše to nebude. Je 30 let hodně, nebo málo? Je to v podstatě zhruba poločas Rolling Stones.
MM: Je to strašně moc. V životě jsem si neuměl představit, že budeme hrát takto dlouho, že budeme mít 12 desek. Hrozně mě na těch narozeninách, které slavíme dva roky, těší to, že to oslavujeme v nejlepší formě, že to není žádná nostalgie – „pojďte si zazpívat, pojďte se s námi sejít. Před 20 lety Tabáček, pamatujete?“

Naopak je to v plné palbě, kdy jsme podle mě v jedné z nejlepších forem. To je radost.

Mimochodem, potřebuješ mít čtecí zařízení, nebo to všechno dáváš z hlavy?
MM: Zatím ne, ani se k tomu nechystám. Vždycky když jsem viděl rockovou kapelu se stojánkem na texty, tak mi to přišlo trošku nepatřičné, že to k tomu žánru přece nejde.

Je fakt, že asi u dvou písniček jsem měl na koncertech na zemi nalepený tahák, kdybych náhodou nevěděl, ale nebylo to potřeba. A ve chvíli, kdy mi text vypadne, mi buď pomůžou kolegové z kapely, nebo je starý trik, že lidem dáte mikrofon, oni to odzpívají za vás, a vy se chytíte. (směje se)

Jak se Michal Malátný a Jan Steinsdörfer vypořádali s rolí moderátorů podcastu? Vedou své potomky k hudbě? A jaké panují vztahy mezi současnými a bývalými členy kapely? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.

Petr Král, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít