Jak stárne mládí? Kapela blink 182 do Prahy přivezla víc než pop-punkové hity a vtipy o tvé mámě
Nazí běhali po Los Angeles, kapelní rozchody a usmiřování jsou u nich častější než u středoškolských párů, které je poslouchají, a každou ztřeštěnost z posledních třiceti let by klidně zopakovali i dnes coby padesátníci. Trio blink 182, které je jedním ze symbolů pop-punkového úspěchu, se opět dalo dohromady a tento týden se představilo i v Česku. Vystoupení pro fanoušky ale znamenalo mnohem víc, než jen možnost poslechnout si středoškolské hity.
Je začátek 90. let a z garáže v San Diegu se poprvé začnou ozývat hudební experimenty, ve kterých kytarista Tom DeLonge společně se svým starším kamarádem a baskytaristou Markem Hoppusem kombinují pop s punkem.
Do té doby téměř nespojitelnými žánry chtějí spíš bavit než edukovat nebo vyjadřovat názor, což řada punkerů nese logicky velmi nelibě.
Bývalý zpěvák punkových legend ze Sex Pistols Johnny Rotten dokonce po vydání alba Enema of State prohlásí, že jsou blink 182 tak špatní, že by měli permanentně vystupovat v pořadu Saturday Night Live.
Trojice na to tehdy zareagovala větou: „Tvoje máma je tak špatná, že by měla permanentně vystupovat v Saturday Night Live.“
A právě v této dětinské, nadužívané urážce najdeme to, na čem se úspěch „blinků“ částečně veze doteď. A znát to bylo i na koncertě v O2 aréně.
Už v metru po eskalátorech běhali fanoušci s nalepenými kníry v blonďatých parukách, které kapela používala ve videoklipu k jednomu z největších hitů First Date.
U vstupu zase jeden z fanoušků zakřičel: „Jde se na blinky, sundejte si kalhoty a bundy přece!“ S touto referencí na album Take Off Your Pants and Jacket si skutečně oblečení svlékl, prošel bránou a nikdo z fanoušků napříč generacemi se ani na okamžik netvářil překvapeně.
Kontextu neznalý návštěvník by stovky dílčích ztřeštěností mohl pochopit až poté, co na malé pódium připomínající spíš klubovou scénu přišla za zvuku Straussovy symfonické básně Tak pravil Zarathustra trojice, na které by se mohl ve školách vysvětlovat syndrom Petra Pana.
Střední škola pro všechny
Pop-punkoví padesátníci stále uprostřed písní vykřikují náhodná sprostá slova, v pauzách „vtipkují” o sexu nebo svých matkách, jako kdyby před nimi znovu stál Johnny Rotten, nástroje jim zdobí ovoce s obličeji.
Tom DeLonge si pořád příliš neláme hlavu s intonací, společně s Markem uráží publikum, kdy se jim zachce a co je nejvíc fascinující - nic z toho nevypadá ani trochu šroubovaně.
Blink 182 zkrátka pořád částí svého bytí zůstávají na střední škole, kam dokázali přenést i desítky tisíc lidí v sále. Se vším, co k této životní etapě patří. A se vším znamená skutečně se vším.
Úspěch této kapely totiž nestojí jen na jednoduchých zpěvných melodiích o prvních milostných zkušenostech, bubenických exhibicích do půl těla svlečeného Travise Barkera nebo nezřízeném disrespektu ke všemu a ke všem.
Proč jsou blink 182 pro fanoušky víc než definicí hudebního vkusu, se ukázalo, když přibližně v polovině set listu zazněly první tóny písně Stay together for the kids.
Skladba, která je psána z pohledu dospívajícího člověka v nestabilním domově, fanouškům připomněla, že s nimi „blinkové“ nebyli jen v euforických středoškolských momentech, ale že se díky jejich hudbě učili vstřebávat životní krize.
Tematika rodinného rozpadu vyniká v posledních letech v souvislosti s blink 182 ještě výrazněji než dřív.
Kapela v minulosti střídavě ukončovala a obnovovala činnost, přerušovala kontakt a chvílemi vystupovala i bez Toma DeLonga, kterého na čas nahradil Matt Skiba z Alkaline Trio. S ním dokonce blink 182 natočili dvě studiové desky a vypadalo to, že se původní sestava už dohromady nikdy nedá.
Komplikované vztahy navrch Tom s Markem často reflektovali v písních svých staronových projektů +44 nebo Angels and Airwaves. Všeobecná radost, že nakonec trio opět zůstalo pohromadě pro své děti, myšleno fanoušky, ale paradoxně vynikla až o píseň později.
Dospívání s Adam's Songem
Na řadu se totiž dostal Adam's Song. Skladba, kterou blink 182 koncem 90. let poprvé ve své tvorbě ukázali, že jejich nespoutané mládí znamená vedle divokých večírků i duševní obtíže.
Autor Mark Hoppus píseň často popisoval jako extrakt všech hraničně nepříjemných až nezvladatelných pocitů, se kterými se může mladý člověk setkat. Podle toho, co ale řekl na koncertě, potvrdil, že už nejen mladý člověk.
„Tahle píseň mi pomáhala, když mi jako mladému bylo mi zle a nevěděl jsem, kde najít chuť do života. A pomohla mi i teď, když mi před dvěma lety diagnostikovali rakovinu,” říkal, zatímco jeho dlouholetý kamarád Tom poprvé za večer klidně seděl vedle něj a ukazoval do lidí srdce ze svých prsty.
Bylo zjevné, že blink i přes všechny šílenosti, které do té doby na jevišti předváděli, udělali uvnitř sebe velký osobnostní pokrok. Dalo by se to považovat za ukázkový hollywoodský kýč, kdyby právě tento moment nepopsal tak přesně, co celý večer viselo ve vzduchu.
Dva různé kontexty Adam's Songu vysvětlily, proč jsou blink 182 tak důležití pro současné středoškoláky, i ty, kteří maturovali před třiceti lety. Lidé si díky Tomovi, Markovi a Travisovi uvědomují, kam patří a že vůbec někam patří.
Nehledě na to, jestli žijí nespoutaný bezproblémový život, jestli bojují s démony mládí nebo zažívají závažné problémy dospělosti. Je téměř jisté, že nic takového nebylo na začátku v plánu.
Sociální přesah blink 182, který můžeme v podobné, leč žánrově odlišné, verzi pozorovat u zpěvačky Billie Eilish, je ale jejich neoddiskutovatelnou předností.
O tom, že hudebně nešlo nejlepší událost české sezony, se zřejmě bavit nemusíme. Možná nešlo ani o událost dne. Až se ale na hudebních školách začne otevírat seminář Jak spojovat hudbou, je parta kluků z garáže v San Diegu, která by k tomu měla co říct.
