Když jste kapelu zakládali, fungovali jste chvíli pod názvem Fear of Flying. V textu písně E.S.T. pak ale zpíváte: „I always hoped that I'd learn how to fly“. Která z těch dvou částí je tedy white lie (milosrdná lež)?
Charles Cave (dále Ch): Dobrá hříčka takhle na úvod, to cením (smích). Je vtipné, že když jsme ještě hráli pod jménem Fear of Flying, bylo nám asi čtrnáct nebo patnáct a žádný takový strach jsme neměli. A teď ho cítím víc než kdy dřív.

S každým letem se logicky o něco zvyšuje pravděpodobnost, že se stanu součástí letecké katastrofy. Když jsme letěli sem do Česka, tak bylo zrovna dost ošklivo a byl jsem trochu zabořený v sedačce. Takže ten název bychom si paradoxně měli vzít spíš teď.

Harry McVeigh (dále H): Třeba se přejmenujeme zpátky.

Takže promotéři můžou nechat přetisknout plakáty a příští rok si ke kapelnímu 15. výročí darujete staronové jméno?
H: (smích) Promotéři by měli asi velkou radost, byl by to hodně dramatický PR krok.

Tu zmíněnou píseň najdeme na vašem úplně prvním albu To Lose My Life, o kterém teď fanoušci říkají, že se jako jediné podobá nejnovější desce As I Try Not To Fall Apart. Vrátili se White Lies zpátky na začátek?
Ch: Myslím, že ne, i když chápu to srovnání. Na našem prvním albu je ale slyšet o dost mladší kapela. Už jen Harryho hlas zní úplně jinak a aranže písní i skladatelské postupy jsou úplně jinde. A jakkoliv mám naše první album rád, tak je dobře, že jsme se do tohoto bodu nevrátili.

Bylo by divné, kdyby se teď parta třicátníků chovala na sedmnáct. V mnoha ohledech jsme se posunuli, máme lepší představu o tom, jak se skládá dobrá píseň a co všechno je k tomu potřeba. Tím se vůbec nechci zříct našich starších věcí. Akorát už nepotřebujeme věčně ujišťovat, jestli je to dobré, nebo ne.

Takže už se vám nestává, že byste vydali něco, s čím byste posléze nebyli úplně spokojení? K vašemu druhém albu Ritual jste totiž v minulosti měli třeba dost výhrad a mluvili jste o něm hodně rezervovaně.
H: Samozřejmě se to děje pořád. Někdy je to třeba i jen otázka nálady. Vzbudím se a nějaká píseň se mi znelíbí. Dám tomu čas. A zase se mi líbí. Je to všechno otázka toho, v jaké životní fázi nebo náladě zrovna jste.

Druhé album je moje nejmíň oblíbené, to máte pravdu, ale ani trochu nelituju toho, že jsme ho nahráli a jak jsme ho nahráli. Je to jedinečný obraz toho, jací jsme tehdy byli. Vím, že jsme tomu věřili, byli jsme sebevědomí a není chyba, že se to vydalo.

Ch: Naprosto souhlasím.

H: Navíc v hudbě je mimořádně platné to rčení, že všechno špatné je pro něco dobré. Když člověk zjistí, jak nechce, aby to znělo, je to vlastně skvělé. Nám to v další tvorbě hodně pomohlo.

Deska Ritual zároveň byla, pokud se nemýlím, poslední, na které s vámi spolupracovali jiní hudebníci. A nemyslím tím producenty samozřejmě. Proč to tak je? Pracujete radši sami?
Ch: Myslím, že úplně ne, jsme docela otevření. I když nejsme ten typ kapely, která by se z ničeho nic zavřela do studia s někým, kdo dělá drum and bass, a vytvořila s ním společnou desku.

Většinou nám stačily ty spolupráce s producenty, nejsme úplně featová kapela. Alan Moulder míchal naše první album, produkoval druhé, míchal páté. Ed Boulder byl částečně skoro u všeho, co jsme udělali, v různých pozicích. Hodně záleželo na tom, v jaké části světa v ten moment žil (smích).

Hrálo v tom nějakou roli i to, že se na každé desce snažíte objevovat jiné zvukové kouty a s dalšími lidmi by to bylo komplikovanější?
Ch: Určitě. Celá naše kariéra se nese v duchu neustálého redefinování vlastního vkusu. Formovali jsme se songwritersky, experimentovali jsme se zvukem kytar, kláves atd. Takže kdyby nás někdo zítra zamknul do studia a řekl, že bez alba ven nevyjdeme, budeme s tím úplně v pohodě. Samozřejmě by to trvalo dlouho, ale toho procesu bychom se už nebáli.

Jak říkáte, vystřídali jste už vícero zvukových a částečně i žánrových poloh. V začátcích vás lidé hodně přirovnávali k Joy Division a žánrově řadili k postpunkovému revivalu.

Stejně jako třeba kapelu Editors, která na Metronomu vystoupila včera. Pak to byli zase U2, Radiohead, Interpol a spousta dalších kapel. Je nějaká takováto „škatulka“, ve které byste se cítili vyloženě nepříjemně?
Ch: Vůbec to neřešíme, je to stejné, jako když jíte poprvé nějaké jídlo a musíte ho nějak popsat. Přirovnávání je prostě součást celospolečenského klišé, kterým si pomáháme. Upřímně za všemi těmi změnami zvuku, kterými jsme procházeli, z velké části stojí to, že jako kapela se moc nevyžíváme v aparatuře nebo různých efektech.

Takže když děláme nějaké album, použijeme prostě to, co mají ve studiu, kde zrovna jsme. S sebou si bereme snad jen Harryho kytarový aparát, ale to je vlastně všechno. Fajnšmekři moc nejsme, vždycky se ale snažíme z té techniky, co tam je, vymáčknout maximum.

Tohle je zvlášť mezi kytarovými kapelami dost jedinečné. Já snad neznám kytaristu, který by nebyl alespoň trochu posedlý různými pedály nebo aparáty.
Ch: Zní to trapně co? (smích) Nás ale baví se přizpůsobovat a zkoušet ty nové věci. Každé album tím pádem může vznikat trochu jinak. Jedno vzniklo na notebooku u Harryho rodičů doma, odkud jsme skoro rovnou šli do osobního studia Bryana Ferryho. A obojí má své nezaměnitelné kouzlo.

Na to srovnávání jsem se ptal hlavně kvůli tomu, že jste v pár dny starém rozhovoru pro Full Moon řekli, že vaše texty občas chápou lidé špatně. Tak jestli se s hudbou trefili.
H: Asi ano, ale i kdyby ne, nic na tom nezměníme. Ať člověk udělá cokoliv, je srovnávaný. Buď kvůli zapamatování nebo hodnocení. Tak to prostě je.

Takže bez škatulek se v hudebním průmyslu fungovat nedá? Chápu to správně?
H: No asi vážně nedá. Když o vás nějaký hudební novinář napíše, že se podobáte té a té kapele, často se to ujme.

Tak to se za sebe i kolegy omlouvám.
H: (smích) Není třeba, dělá to každý, jen u vás je to z podstaty věci vidět a slyšet víc. S tím různým chápáním textů jsem spíš narážel na to, jak o nás hodně lidí často říká, že jsme v textech hodně vážní a otevíráme tam těžká témata. Což není tak úplně pravda, často se snažíme nebrat věci a hlavně sami sebe až tak moc vážně.

Třeba v písni I Don't Want To Go To Mars v jednu chvíli všichni viděli nějakou hrozně hlubokou narážku na klimatickou krizi. A přitom jsme si jen dělali legraci z nápadu létat na Mars. Často se to prostě přežene s fantazií.

Zároveň některé texty máte opravdu cíleně na vážnější témata. Na nové desce třeba v titulní písni rozebíráte téma mužského ega a duševního zdraví. To je docela velký deal.
Ch: To je pravda. Člověku musí záležet na tom, o čem jeho hudba je. Některé naše písně hrajeme už skoro patnáct let. Kdyby to nebylo o věcech, které jsou pro nás důležité, asi bychom to nevydrželi. Na druhou stranu záležet člověku může i na tom, jestli je dneska hezky. Díky tomu bych si nikdy nedovolil říct nic proti The Beach Boys.

Jak moc vás tahle dezinterpretace textů trápí? Je to, jak říkáte, podstata umění, že to každý chápe jinak. Na druhou stranu, když z toho pak člověk vyvodí závěry, na jejichž základě si udělá obrázek o celé osobnosti, může to být dost nesnesitelný tlak.
Ch: Hudbu pořád i po těch letech vnímáme jako prostředek, kterým se můžeme projevit a hlavně se tím ještě zabavit. S Harrym jsme při skládání jako děti, co buší do piana, jen s tím rozdílem, že si uvědomujeme, že to všechno děláme v práci a musí z toho něco vzejít. A většinou to naštěstí jde úplně přirozeně.

Velkou část rozhovoru jsme věnovali hudebnímu škatulkování. Na české hudební scéně je to velmi běžné. Nejspíš kvůli tomu, aby si lidé dokázali méně známé interprety nějak zařadit. Kapele Wyfe se tu kvůli barvě hlasu frontmana a reverbovaným kytarám přezdívá čeští White Lies. A mě by zajímalo, co na to řeknete, když vám je teď pustím.
Ch: Oni by se k U2 dali přirovnávat asi víc než my.

H: Je to dobré, líbí se mi. Zpěvák má dobrý hlas. Musel bych si to asi víc naposlouchat a nastudovat. Jméno mají taky dobré. Mohli by si před námi zahrát, až budeme v Česku hrát příště.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít