Politika do punk-rocku patří. S Rage Against the Machine už si nás nepletou, říkají Rise Against
Kvůli celokapelnímu vegetariánství a abstinenci se o nich mluvilo jako o černých ovcích rockové scény. Díky hitům jako Savior, The Black Market nebo Help Is On The Way si ale získali respekt hudebníků a milionů fanoušků po celém světě. Teď se Rise Against po čtyřech letech vrací do Prahy s novým albem Nowhere Generation, které představí 8. června na Prague Summer Festivalu. Nejen o tom mluvil v rozhovoru kytarista Zach Blair.
Když jsem v rámci přípravy zadal jméno vaší kapely do googlu, jako první mi v nabídce vyjela otázka: Jsou Rise Against a Rage Against the Machine stejná kapela? Mezi lidmi se o tom na internetu žertuje často. Stalo se to někdy i přímo vám, že si vás spletli?
(smích) Teď už se nám to děje míň. Asi díky tomu, že už hrajeme dlouho a hodně lidí o nás prostě slyšelo. Ale ano, dělo se to. Občas jsme se někde dočetli o Rise Against the Machine nebo Rage Against, tak jsme se tomu zasmáli, ale nijak víc jsme to neprožívali. Rage Against the Machine si taky v průběhu jejich kariéry často dávali pauzy. Teď mají sice znovu „reunion“ fázi, ale většinu času nehráli. Takže si to ani pořadatelé festivalů nebo nějakých jiných akcí moc nemohli splést.
Poslechněte si rozhovor s kytaristou Rise Against před jejich pražským koncertem
V Česku jste vystupovali už několikrát – naposledy v ruce 2018, když jste ve Foru Karlín představovali album Wolves. Vždycky jste ale vystupovali v halách a teď poprvé vystoupíte venku. Kapely své venkovní a vnitřní sety často záměrně hodně odlišují. Plánujete to taky, nebo se fanoušci můžou těšit na to, na co jsou z předchozích let zvyklí?
Můžou se těšit na hodně podobný zážitek. Bude to asi dost stejné, akorát prostě bez střechy. (smích) Já osobně mám rád všechny koncerty stejně. Ať už hrajeme venku, ve velké hale, nebo v malém klubu. Všechno má něco do sebe. Venku je to takové hodně uvolněné, v klubu to zase působí hodně blízce a intenzivně. Ale show se snažíme dělat vždycky stejnou, takže asi nikdo nijak výrazně překvapený nebude.
Na pražském koncertě s vámi mimo jiné vystoupí také česká kapela John Wolfhooker, slyšeli jste už něco od nich?
Ano. Když se náš pražský koncert domlouval, tak jsme si pár věcí pustili. My si sami většinou nevybíráme, kdo s námi bude hrát, takže díky tomu vždycky poznáme spoustu zajímavých místních kapel. Samozřejmě to nemáme úplně naposlouchané, na to nebyl čas, ale to, co jsme slyšeli, bylo fakt dobré. Myslím, že by to mohlo naživo společně fungovat.
Ptám se kvůli tomu, že v několika recenzích, které jsem našel, připodobňovali jejich začátky právě k Rise Against, tak jestli jste s tím příměrem spokojení.
Jasně, je to vždycky potěšující. Zvlášť když ty kapely hrají dobře. (smích) Ne vážně je skvělé vědět, že ten čas, který trávíme psaním písní, nahráváním, koncertováním, s tím spojeným cestováním, není zbytečně strávený a lidi sledují to, co děláme.
Představovat tu tentokrát budete album Nowhere Generation. O které generaci v názvu mluvíte? Ani na základě textů jednotlivých písní se mi to nepodařilo rozklíčovat.
Každý si v tom může najít to, co chce. Myslím, že takhle to Tim, který u nás píše texty, zamýšlel. Ale nejvíc je to asi mířené na současnou mladou generaci, na tu nastupující. Mladí lidé se budou muset v budoucnu vypořádat s obrovským množstvím problémů. Už teď to můžeme pozorovat – války, klimatická změna, dezinformace nebo ztráta kontroly nad internetovým prostředím obecně. Třeba právě klimatickou změnu vnímám jako velký problém, který naše současná generace hází na ramena mladších. A ti se s tím budou jednou muset nějak vypořádat.
Když ještě zůstaneme u textů – často se v nich věnujete společenským nebo politickým tématům. Některým lidem to vyhovuje, jiní si ale třeba myslí, že by se umění s politikou kombinovat nemělo. Jak to tedy vidíte vy z pozice člena kapely, který texty nepíše?
Podle mě šla hudba s politikou vždycky alespoň částečně ruku v ruce – i historicky. Já osobně to tak taky vždycky vnímal. Všechny punkové kapely, které jsem poslouchal nebo na kterých jsem vyrůstal, nějakým způsobem pracovaly s politickými tématy. Člověk by měl prostě dělat hudbu tak, jak považuje za správné. A když tomu pak někdo další věnuje pozornost a líbí se mu to, tak je to příjemný bonus.
Setkáváte se kvůli politickým tématům třeba i s kritikou fanoušků nebo právě díky tomu vaše publikum tvoří lidi na stejné vlně?
Většinou se to neděje, že by nám za to někdo vyloženě nadával nebo si stěžoval. Jestli to někomu vadí, tak ať nás prostě neposlouchá. A samozřejmě že jsou fanoušci, kteří nás poslouchají jen kvůli hudbě a texty třeba vůbec neřeší nebo s nimi nesouhlasí. I to je v úplně v pořádku. Ale většinou to vyplyne nějak přirozeně. Z podstaty moc nepřitahujeme třeba voliče Donalda Trumpa.
Ptám se proto, že váš frontman Tim v jednom rozhovoru mluvil o fanouškovi, který se na základě vaší hudby rozhodl přestěhovat do Chicaga a tam se stát právníkem se zaměřením na lidská práva a případy policejní brutality. Tak jestli to byl ojedinělý případ nebo je víc podobných lidí.
(smích) Ano, občas se to takhle stane. Jsme samozřejmě rádi, když naše hudba někoho inspiruje. Zároveň to je jen hezký vedlejší efekt, rozhodně to není náš záměr.
Slyšel jsem, že jedna z vašich nejslavnějších písní Savior, která má na Spotify už téměř půl miliardy přehrání, málem vůbec nevyšla. Proč?
Vůbec jsme nečekali, že se z toho stane takový hit. Není to tak, že by Tim tu píseň neměl rád nebo mu přišla špatná. Jen se nám nezdálo, že by mohla až tak vyčnívat. Občas se to tak stane. Plánujete desku, zkoušíte odhadnout, co lidi chytí nejvíc, a pak to stejně dopadne úplně jinak.
Na YouTube jsem narazil na záznam vašeho koncertu z roku 2000 – tedy rok po vzniku Rise Against ještě pod starým názvem Transistor Revolt. Hráli jste v chicagském sále Metro, váš frontman měl dlouhé vlasy, vy jste v kapele ještě vůbec nebyl, těch rozdílů je tam opravdu hodně. Zůstalo vůbec něco stejné?
To je dobrá otázka, nad tím jsem se vlastně nezamýšlel. Tehdy jsme prostě byli všichni ještě děti. Ať už v tom roce 2000, nebo o sedm let později, když jsem do kapely přišel já. Během té doby se prostě odehrály životy. Jsme dospělí, většina z nás má děti, dospěla i kapela a hudbou se teď všichni živíme. Jo, asi se změnilo úplně všechno.
Váš punk-rockový kolega Tom DeLonge v písni Rite of Spring zpívá o tom, že kdyby měl druhý pokus na život, nezměnil by nic, protože se dobrými i špatnými zážitky formoval. Máte to tak i vy, případně i Rise Against?
Ano, pod to, co Tom říká, bych se asi dost podepsal. Stala se samozřejmě spousta horších věcí, ale to, co zažíváme s Rise Against, z daleka překonalo naše nejodvážnější sny. Chtěli jsme prostě jen hrát punk-rock a stalo se z toho tohle.
