Bavorský pohled na Šumavu. Německý fotograf Klaus Ditté vydal knihu Opuštěné zázraky
Téměř čtyřicet let fotografuje Klaus Ditté (65) Šumavu a Bavorský les. Poprvé českou stranu hranice neviděl, ale slyšel, a to když stál před rokem 1989 u drátů a poslouchal pro něj nesrozumitelný jazyk československých pohraničníků vzdálených jen několik desítek metrů. Od té doby jezdí na Šumavu pravidelně a přes objektiv porovnává, jak se mění. Společně s českým spisovatelem Martinem Sichingerem o Šumavě vydal svoji první knihu Opuštěné zázraky.
„Jako mladého člověka mě zajímala hranice. Když jsem byl voják v bundeswehru, vzal jsem malý vojenský stan, mimochodem nejhorší stan v mém životě, a utábořil se blízko drátů. Poslouchal jsem zvuky studené války, což bylo neuvěřitelně zajímavé. Štěkání psů, hlasy, kterým jsem nerozuměl. Viděl jsem ceduli Pozor,“ to slovo řekne Klaus čistě česky a zase přechází do angličtiny.
Německý fotograf Klaud Ditté s českým spisovatelem Martinem Sichingerem o Šumavě vydal svoji první knihu Opuštěné zázraky
„Nevěděl jsem, co to znamená, ale tušil jsem, že bych asi neměl pokračovat. Až později jsem pochopil, že jsem byl v národním parku, kde bylo táboření zakázané. Ale byla zima, hodně sněhu, myslím, že jsem tehdy byl v lese úplně sám. To mě tak nadchlo, že jsem hranici začal zkoumat znovu a znovu,“ dodává fotograf, který rozhodně nevypadá na to, že by se chystal do penze.
Klaus Ditté pochází ze Stuttgartu u francouzské hranice, před patnácti lety se ale přestěhoval do Pasova, aby to měl na Šumavu blíž. Takže autem půl hodiny.
„Dřív jsem fotografoval i Prahu, krátce po pádu železné opony to bylo město divoké, šedé, zvláštní. Líbilo se mi, nikdy z toho ovšem nevznikl projekt. Šumava mě ale fascinuje. Zajímají mě za prvé stopy historie a destrukce staveb, a potom místa, kde je příroda naprosto nedotčená. Například oblast Poledníku nebo Prášil.“
Kůrovec na Šumavě už nestraší, experiment skončil. Divočina je realitou, říká ředitel národního parku
Číst článek
Ditté vzpomíná, jak byla česká strana Šumavy dlouhou dobu divočejší, liduprázdnější. „Mohl jsem jít sedm hodin a nikoho nepotkat. To bylo na bavorské straně téměř nemožné. Co je ale mimořádně zajímavé, tak když překročíte hranici, změní se rostliny, atmosféra, duch místa. Například lišejníky jsou na Šumavě dvakrát větší, barevnější, rozmanitější než v Bavorsku.“
Zatímco pro Klause Dittého je to první kniha z českého území, spisovatel Martin Sichinger (57) jich vydal čtrnáct. Do té společné se pustil především kvůli tomu, že je o Šumavě. Do knihy psal texty, ovšem fotografie nepopisoval.
„K fotografiím jsme nepřiřadili žádné lokace. Jistě je pár lidé, kteří opravdu Šumavu znají, a kdyby to opravdu detailně zkoumali, tak místa poznají. Ale od začátku nám bylo jasné, že tu knížku bereme jako spíš takový abstraktní záběr na tu krajinu, na její proměny, než abychom chtěli uvádět, odkud snímky jsou.“
Martin Sichinger většinu svých knih situoval na Šumavu, především do Vimperka, kde hledá příběhy. V této knize přichází s novým pojmem „šepsismus“.
„Je to nový umělecký styl, který shrnuje zážitky, pocity a myšlenky jednoho Bavora, který dlouhodobě putuje po Šumavě. A tím Bavorem je samozřejmě Klaus. On vidí věci, který my tady u nás nevidíme,“ říká autor s úsměvem.
Vlků v Česku přibývá, mají tu dostatek potravy. Na Šumavě patří do jejich jídelníčku i bobři
Číst článek
„Třeba to, jak Češi po roce 1989 začali s omezenými prostředky opravovat rozpadající se domy po odsunutých Němcích. Klaus to vnímal jako akt hrdinství. Zatímco v Německu by dům buď dokonale zrekonstruovali, nebo zbourali, Češi šli metodou provizorií,“ vysvětluje s nadšením Sichinger.
„To byl český přístup, který už skončil. Teď už je to profesionálnější, máme prostředky, máme supermarkety. Takže to období jsme se snažili zachytit v jedné kapitole.“
Martin Sichinger je sice spisovatel, ale živí se jako učitel angličtiny a češtiny. Klaus Ditté je profesionální fotograf. Knihu vydali bez dotací.
„Máme ale crowdfundovou kampaň na Doniu. Nechtěli jsme žádná omezení, je to zcela svobodná práce. Chtěli jsme udělat něco poetického, jiného než existující historické nebo biologické knihy o Šumavě, zachytit ducha toho místa.“
Klaus Ditté se domnívá, že Šumava je divočejší než Bavorský les, naopak podle něj je Bavorský les víc chráněný. V každém případě Šumava ho fascinuje víc a pro podobné nadšence je kniha určená.
„Pro všechny, kdo se zajímají o tuto pohraniční oblast. Pro mě je naprosto unikátní i ve světovém měřítku. Tolik rozmanitosti historie, přírody, starého a nového. Vidíte zánik padesátých let, socialismus sedmdesátých a osmdesátých let, někdy velmi jemně a ironicky. V Bavorsku už nic takového nenajdete.“
Kniha Opuštěné zázraky je psaná z půlky česky, z půlky německy a oba autoři plánují vydat další, kde si ale vymění role. Napříště to bude pohled Čecha na změny v Bavorském lese.
