Goldflam: Příběh o chcíplé rybě a hovínku? Pohádky si nemusí brát servítky, dětem se nepodbízejme
Čtyři režiséři, jeden film. Celovečerní loutková adaptace knihy o nepotřebných věcech a lidech s názvem Pohádky po babičce se už představila na festivalech v Berlíně, v Annecy, ve Zlíně i v Karlových Varech. „Inspiroval mě můj táta se svou sbírkou nepotřebných starých hadrů. A pak jsem zjistil, že jsou i nepotřební lidi. Nebo se tak někteří cítí,“ říká autor knižní předlohy Arnošt Goldflam.
Film vznikl na motivy knížky Pohádky o nepotřebných věcech a lidech, kterou napsal, když po svém tátovi našel krabici od bot s nápisem „staré nepotřebné hadry“ s kousky látek.
V čem spočívá kouzlo pohádek? Poslechněte si celý rozhovor s Arnoštem Goldflamem
„Myslel jsem si, že tam bude mít poklady, třeba zlaté hodinky, že tak chtěl obalamutit zloděje. Ale to nebyl ten případ. On byl takový schovávač,“ vzpomíná Goldflam a dodává, že svůj příběh mají v knize různé běžné předměty, nejen ty z tátovy krabice: „Mám tam pohádku o chcíplé rybě. Nebo o hovínku, co se nakonec stane princeznou.“
Příběhy si přitom vymýšlel od dětství. Sám sobě každý večer v posteli před spaním vyprávěl příběhy, aby se mu lépe usínalo. Goldflam přiznává, že na pohádkách má rád hlavně to, že dětem zprostředkovávají i negativní události jako zcela běžné.
„Pohádky si neberou žádné servítky. Umírají tam nestvůry i lidi a děti si zvyknou, že to patří k životu,“ domnívá se. „Teď se hodně točí kýčovité pohádky. Dětem se ale není třeba podbízet. Nejsou hloupé a snesou hodně, ba dokonce víc než někteří starší lidi.“
Kromě věcí se film věnuje i lidem, kteří se cítí zbyteční. Často to jsou senioři, kteří se cítí osamělí, pocity marnosti ovšem zažívají i mladí lidé, kteří svůj cíl teprve hledají. V souvislosti s tím se snímek věnuje i otázkám mezigeneračních vztahů, stárnutí, odcházení.
„Já jsem myslel, že se dožiji málo let jako moje maminka. Neměl jsem ještě maturitu, když umřela. Ale pak jsme měli ty děti, dceru jsem měl v šedesáti, a tak jsem si říkal, že bych ještě trošičku popožil – rád byl tady byl do pětaosmdesáti, kdy už budou soběstační,“ doufá Goldflam.
„Vždycky jsem si říkal, že musím svou potřebnost na světě nějak dokázat, tak jsem chtěl být umělcem. Ale to se mění a člověk neví, co ho ještě potká.“
Nevzdávat se
Uměleckou tvorbu i osobní život Arnošta Goldflama poznamenalo trauma druhé světové války. Narodil se do židovské rodiny, jeho otec bojoval na frontě, máma se sestrou se skrývaly v bytě polské rodiny a další část rodiny zahynula v koncentračním táboře.
Zalíbilo se mi vyřizování účtů s někým, kdo už na mě nemůže, říká Goldflam k příběhu Hitlera u Kašperku
Číst článek
Přestože on sám se narodil až po skončení konfliktu, válka jej formovala a ovlivňuje doposud.
„Mluvilo se o válce a já jsem si říkal, na ni musím být připravený, kdyby přišla. Tak jsem si třeba vymýšlel, jak ze starých kýblů sestrojit ponorku,“ přibližuje. „Mám stále úzkostné sny, ale mně to nevadí, je to inspirativní. Třeba se mi zdá, že stojím na nějakém apelplacu v koncentráku a že mě vyvolávají, abych předstoupil.“
O to ostražitěji sleduje nárůst nenávistných projevů a antisemitských komentářů v západních zemích po teroristickém útoku Hamásu ze 7. října 2023.
„Naplňuje mě to nejistotou, ale nevzdávám se. Proto neustále něco dělám a pracuji, abych přišel na jiné myšlenky,“ uzavírá Goldflam.
Líbí se sám sobě v loutkové podobě, ve které je ztělesněn ve filmu? A co je Goldflamova nemoc? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.
