Američani rádi skáčou před kameru, říká Martin Řezníček, jeden z autorů Velkého knižního čtvrtku
Patnáct knih, které vyjdou za jeden den. To je Velký knižní čtvrtek. Je mezi nimi i titul Martina Reinera – Krvavý Bronx. Díky novinovým ústřižkům z 19. století přibližuje události v brněnské vyloučené lokalitě. Novinku vydává i bývalý zpravodaj České televize v USA Martin Řezníček. Kniha Rozpojené státy přibližuje čtenářům politický, ale i běžný život v Americe.
Vaše nová kniha se jmenuje Rozpojené státy. Proč zrovna rozpojené?
Když jsem jezdil dřív do USA, než jsem se tam v roce 2012 odstěhoval jako zpravodaj České televize, tak jsem nikdy nevnímal tu hloubku rozpojenosti a rozdělenosti tak intenzivně. Ta země je v mnoha ohledech fascinující, svojí barvitostí, historií. Zároveň je to ale země, kterou trápí a v některých případech až dusí, rozpojenost. Například v názorech na vzdělání, historii, na roli menšin, na ekonomickou sílu. Jsou to všechno věci, které se velmi těžko spojují dohromady. Snažil jsem se v té knížce podívat na to, proč jsou Spojené státy rozpojené, a dospěl jsem k závěru, že zvolení Donalda Trumpa nebylo příčinou této rozpolcenosti.
MARTIN ŘEZNÍČEK
Český novinář a reportér, v letech 2012 až 2017 působil jako zahraniční zpravodaj České televize v USA. Od června 2018 moderuje hlavní zpravodajskou relaci České televize Události.
Jako zpravodaj jste byl v USA pět let, a to ještě v době, kdy Donald Trump nebyl prezidentem. Je ta kniha i o něm?
Já jsem nechtěl psát knihu o Donaldu Trumpovi, takže jsem napsal knihu o Donaldu Trumpovi. Není to ale samozřejmě úplně tak. Podstatná část se zabývá tím, proč se skutečně stal uchazečem o nominaci ve straně, zabývá se jeho zvolením, primárkami. Je to ale jenom část té knihy. Začínám takovou lehkou úvahou, kdy se dívám na věci, které nemají s tou rozpojeností tolik společného a to jsou zajímavé příběhy českých kořenů v USA. A věnuji se také různým fenoménům od hospodářství, od toho, jak člověk působí jako novinář v USA a ty neuvěřitelné historické příběhy – například příběh člověka, který pracoval pro zpravodajskou službu NSA.
V jedné kapitole vaší knihy narážíte i na odvážné tweetování Donalda Trumpa. Myslíte si, že se v tomto změnil jako prezident?
Myslím si, že ne. On napsal knihu Umění dohody o 80. letech a svém působení na Manhattanu. Když si ji člověk přečte, tak zjistí, že to je stále ten stejný Donald Trump. Ano, možná se mění frekvence a intenzita těch tweetů. Komunikaci s veřejností postavil právě na tomto přímém nástroji.
Jak těžké je prosadit se ve Spojených státech jako novinář z České republiky?
Záleží, jaké člověk má ambice. Pokud by chtěl dělat novinařinu na stejné úrovni jako ti z respektovaných velkých médií, tak to nejde, protože si nikdy nenajde ten velice intimní vztah ke zdrojům. Trvá to. Pokud má ambici přinášet co nejbarvitější pohled na už tak barvitou zemi na základě příběhů běžných lidí, tak to jde. Američani rádi skáčou před kameru, rádi mluví do médií a není to jenom ve chvíli, kdy je zasáhne hurikán. Oni to mají mnohdy i jako součást terapie. Zpravodajové by na místě měli být několik let, protože minimálně jeden rok trvá, než si najdete nějaké kontakty. Ale všechno je to o důvěře.
Slyší Američané na to, že jste novinář z Czech television? Opět narážím na jeden váš příběh, kdy se snažíte vysvětlit, že jste z Česka, a nikoliv z média, které se jmenuje Check.
Je to složité, ale zároveň jsem dost často říkal, že jsem z Evropy. Když jsme natáčeli o hurikánu, bavil jsem se s policisty, tak jim to dost často stačilo. Nezajímalo je, z jakého jsme státu. Pokud někdo měl nějakou znalost o České republice, tak jsem toho samozřejmě využil, bavil jsem se s nimi o tom. Když se člověk podívá na slepou mapu USA, tak Čech taky neví, kde je Nebraska. Nikdy jsem neměl ten pocit, že by Česká televize ve Spojených státech byla něco víc než jiná média.
Velký knižní čtvrtek představí 15 novinek formou online streamu na facebooku
Číst článek
Je to pět let Martina Řezníčka ve Spojených státech anebo je to pět let zpravodaje Martina Řezníčka ve Spojených státech?
Není to žádný odpad toho, co se nevešlo do reportáží. Jsou to možná některá témata na větší ploše, rozebrání důležitých a zajímavých fenoménů. Jsou to moje poznámky k některým věcem. Přemýšlel jsem, jak hodně má být kniha osobní – a právě osobní pohled jí přidává další šťávu. Zdaleka to ale není přepis reportáží.
Kdy jste nad knihou začal přemýšlet?
To je skvělá otázka. Úplně původně jsem chtěl napsat jenom pár příběhů. Když jsem se ale vrátil zpět do Česka, tak mě lidé zastavovali na ulici a ptali se, jak bylo v Americe. A já jsem nikdy nechtěl odpovědět jednou větou. A pak už mě ta otázka začínala i trochu štvát. Přirovnám bych to k prstu v sádře, každý se vás ptá, co jste dělal.
