Píšu proto, aby si čtenář z mých slov mohl postavit svůj vlastní svět, říká autor Letnic Miroslav Hlaučo
Rybník, po kterém se dá přejít suchou nohou, lámání kamenů hvízdáním, rozmlouvání s anděly a se sochami svatých... Přesně takový je svět vesnice svatého Jiří, ve kterém se odehrává román Letnice spisovatele Miroslava Hlauča. „Je to román o naději a tiché radosti,“ říká v pořadu Host Lucie Výborné autor. Jak moc je svatý Jiří podobný vesnici, z níž Hlaučo sám přišel do velkého světa? A kolik tajemství si nechal sám pro sebe?
Vesnice Svatý Jiří, ve které se Letnice odehrávají, je místo, kde se dějí zázraky. Čas se tam zastavil. Píše se rok 1903 a věci se začínají dávat do pohybu. Při čtení knížky mě napadalo, jak asi vypadá ta slovenská vesnice na okraji země, ze které Miroslav Hlaučo odešel. Jaké to tam bylo?
Je to vesnice v podhůří západních Tater v Roháčích. Nemá atributy města, i když v roce 1270 je měla. Žijí tam obyčejní lidé, kteří jsou zaměstnáni každodenním životem, a přitom to má svého kulturního ducha. Každý se tam tak trošku zná, což mě do jisté míry i trochu vadilo, protože rád bývám anonymní.
Všichni v sobě máme světy, ve kterých jsme vyrůstali a které jsme opustili. Občas je dobré se k nim vrátit a nebát se toho, že už zmizely, ony tam někde pořád jsou, věří spisovatel Miroslav Hlaučo
Úžasné ale je, že když tam někdo něco potřebuje, tak mu ten druhý pomůže. Nebo když se něco stane, tak se ti lidé sejdou a něco udělají. Za vesnicí pak končí silnice a začínají hory. A na druhé straně vesnice pramení říčka, která pro mne byla v dětství vším. Byla to Amazonka, Orinoko nebo Nil, podle toho, co jsem zrovna četl nebo na co jsem se díval v televizi.
Vy v Letnicích přicházíte s tématem konfrontace starého světa s přicházejícím novým světem. Proč mám pocit, že v dnešní době, které říkáme moderní, nám stále méně záleží na něčem, čemu se říká tradice, a stále více se z toho, čemu říkáme tradice, stává účelové klišé?
Podle mě tradice souvisí se znalostí historie. My si ale z historie vždycky vyzobáváme jenom něco. Za něco se stydíme, tak to necháme stranou a nemluvíme o tom. Opravdová tradice ve smyslu skutečně poznat to, odkud jsme vzešli, nám chybí.
Pokaždé když se vracím a jedu po dálnici a na horizontu se objeví ty mé známé hory, v tu chvíli mě to vrátí do všech svých dob, ve kterých jsem žil předtím, než jsem odtamtud odešel. Nežiji ale v nějaké nostalgii. Už 35 let žiju v Praze a nemám pocit vykořeněnosti nebo cizosti. Spíše je to o tom, že si to neseme s sebou, že si necháme svoji paměť otevřenou natolik, aby nám sahala až k dětství a k tomu, z čeho pocházíme, a možná až před to.
Slovenská vesnice
Vrátím se ke své původní otázce, jak moc se vaše slovenská vesnice podobá Svatému Jiří?
Jenom částečně. Nepsal jsem to jako konkrétní obraz konkrétní vesnice, chtěl jsem, aby si každý čtenář mohl představit tu svou vesnici anebo to své městečko a dotvořit si to podle sebe. Myslím si, že to má ráda většina čtenářů. Představa je totiž na umění to nejsilnější.
1:46
Výtvarník Petr Sís získal Seifertovu cenu. ‚Znamená pro mě hodně. V cizině jste se slovy sám,‘ stýská si
Číst článek
Umění není o tom, že se dívám na nějaký obraz nebo že čtu nějakou knížku, ale to, že si je pustím do sebe a nechám je otevírat různá dvířka, která v sobě mám.
Vy jste tu krajinu zalidnil postavami, které tak laskavě vedete, těmi letnicemi. Jste opravdu jako obecně milý. A já jsem si říkala, je to vaše povaha anebo je to jenom dobře zvolený styl, který se prostě k těm letnicím hodí.
Já si myslím, že to musí být vždycky trošičku součást povahy. Styl si sice můžete zvolit, ale kdyby nebyl vaší součástí, bude to umělohmotný styl.
Dan Brown mi nedávno řekl, že psaní je matematika...
Pro Dana Browna určitě. Knížky, které mám rád já, jsou spíše hrou. Jsou radostí toho, kdo je píše proto, aby mohly být radostí toho, kdo je čte. Je to sdělení toho, kdo to píše, ale ne nějak vykalkulované, ale takové, které se chce dostat trošičku dál za ta slova.
Už staří Řekové věděli, že slova sice něco označují, ale samy o sobě nikdy nejsou podstatou. Podstatu z nich tvoří struktura. To, že z nich napíšeme báseň nebo pospojujeme několik vět, které nám dají možnost nahlédnout i trošičku za ten objekt, který slova popisují.
Pokračování
Vy už jste napsal pokračování Letnic, ale my si ho asi nikdy nepřečteme podle toho, co jste nedávno někde řekl...
Já jsem si ho napsal tak jako cvičně. Dělalo mi to radost, protože rád postavy rozvíjím. Mám to takhle od dětství. Pocházím z analogové doby, kdy byl v televizi jeden film a pak týden nic. Mezitím jsem si vytvořil na třicet variant a dalších dvacet dílů všech možných postav, které se ve filmu vyskytovaly. Jednu jsem si pak vybral, a tou jsem žil.
5:47
Kosmas není jen Přemysl a Libuše, popisoval i politickou situaci, říká autor nového překladu kroniky
Číst článek
Možná ale i toto pokračování ještě přepíšu, protože si myslím, že by měla být vyprávěna z pohledu jiné postavy. Co ale napíšu určitě, až budu v důchodu, budou dějiny Svatého Jiří od 9. století až do 23. století.
To mi připomíná Tolkienovy Dějiny Středozemě. Takže vznikne něco jako Hlaučova říše někde ve Svatém Jiří?
Ano, ale ten princip bude trošičku jiný. Svatý Jiří funguje jako ztracená vesnice, kde lidé nevědí nic o okolním světě a svět neví o nich. Dějiny tu neprobíhají. O dějinách se lidé dozvídají jenom díky vypravování uprchlíků, kteří sem ze světa utíkají.
Budou to uprchlíci před Svatoplukem, před třicetiletou válkou, podobně jako byl v Letnicích Odysseus nebo hospodský, který utekl před 50 lety z jižních zemí.
Proč je podle Miroslava Hlauča tak důležité tajemství? A jak bude vypadat sci-fi, které napsal? Poslechněte si celý rozhovor!
