Špitálníková: Nevím, jestli Severokorejci v mé knize říkají na sto procent pravdu. A je mi to jedno
Jak se doopravdy žije v severokorejské totalitě, není snadné zjistit. Vhled nabízí spisovatelka a koreanistka Nina Špitálníková, která mluvila s uprchlíky a jejich příběhy na podzim vydá v knize Svědectví o životě v KLDR 2. Některé osudy už teď vysílá Český rozhlas Plus jako Radioknihu. „V Pchjongjangu, kde jsem studovala, všichni vědí, co udělal Kim Čong-il. Ale nikdo neví, kde tam jsou veřejné záchody,“ říká Špitálníková pro Český rozhlas Plus.
Špitálníková navštívila Severní Koreu jako studentka v letech 2011 a 2012, později začala sbírat příběhy severokorejských uprchlíků. Vydala o nich knihy (a Radioknihy) Severka nebo Svědectví o životě v KLDR 1.
Poslechněte si celý díl pořadu Osobnost Plus o životě v Severní Koreji s Ninou Špitálníkovou, koreanistkou a spisovatelkou
Před pandemií covidu-19 podle koreanistky nebylo nemožné z KLDR uprchnout, pokud měli lidé kontakty, peníze, anebo když bydleli na severu, odkud místní často jezdí do Číny nakupovat zboží pro severokorejský černý trh a mají přeshraniční cesty prozkoumané.
Na příbězích v připravované knize (a aktuální Radioknize) Svědectví o životě v KLDR 2 Špitálníková ilustruje, o jak silně patriarchální společnost jde. „Nemůžu říct, jestli mi uprchlíci říkají stoprocentní pravdy a je mi to úplně jedno. I to, jakým způsobem pracují s tou pravdou, je pro mě zajímavé,“ vysvětluje.
„I když paradoxně vzniká nová střední třída – a to jsou ženy,“ zdůrazňuje. „V Severní Koreji je povinná pracovní doba a ženy ji mají zkrácenou oproti mužům docela výrazně, je to třeba i o šest hodin denně.“
„Těch šest hodin se ženy věnují prodeji na černému trhu, takže mají peníze. A když má žena penízky, tak má najednou moc. Ještě třeba před 90 lety tam opravdu byla tradiční společnost, že žena se reálně jenom starala o domácnost, o děti a muž přinášel peníze a byl tím velkým chlapem.“
Kim Čong-un po ostudě s potopením válečné lodi zuřil. Obvinil generály i vědce
Číst článek
Na černém trhu se dá podle Špitálníkové sehnat cokoliv. „Spousta lidí si myslí, že v Severní Koreji se nedá sehnat vůbec nic. Záleží, v jaké části samozřejmě jste, ale když jste v hlavním městě Pchjongjangu, tak tam se dá sehnat úplně všechno od zahraničního jídla přes cigarety, alkohol, moderní kosmetiku i jihokorejskou kosmetiku.“
„I tajná policie i vyšší třída chce to zboží, miluje to zboží. Ani severokorejská vláda to nemůže úplně celé zavřít a postihnout. Samozřejmě jsou šťáry – ví se, že se to dělá, když se najednou někdo nehodí,“ doplňuje Špitálníková s tím, že vše změnila pandemie, která uzavřela hranice a zboží se tak do země nemohlo dostávat.
Izolace Severokorejců
Občané Severokorejské lidově demokratické republiky mají život nalinkovaný od chvíle, kdy se narodí. Místo pohádek děti poslouchají revoluční příběhy velkých vůdců z vládnoucí dynastie Kimů.
„Já miluju životopis Kim Čong-ila. Je nejlépe propracovaný, protože Kim se stal vedoucím propagandy a psal si životopis sám,“ přiznává Špitálníková. „Takže se dočtete, že uměl velmi rychle chodit. Už ve třech týdnech mluvil. Napsal tisíce knih. Kim Ir-sen zase vybojoval denně několik bitev, i když byly úplně jinde.“
V jednom z oficiálních životopisů dokonce stálo, že Kim Čong-il jako polobůh ani nemočil. „To se nakonec stáhlo, to bylo moc i na Severokorejce,“ uznává koreanistka.
‚Kolaps sebeúcty.‘ Diktátor Kim Čong-un přihlížel nehodě při spouštění nového torpédoborce na vodu
Číst článek
„V Pchjongjangu, kde jsem studovala, všichni vědí, co udělal Kim Čong-il. Ale nikdo neví, kde tam jsou veřejné záchody,“ srovnává.
Pro většinu lidí ze zahraničí je přitom nepochopitelné, že se lidé v KLDR nedozvídají o tom, jak jsou jejich životy odlišné od zbytku světa. Špitálníková ale upozorňuje na to, že krom lidí z nejvyšších kast se Severokorejci nedostávají k informacím i proto, že třeba mnohdy nemají ani elektřinu.
„Běžný Severokorejec opravdu řeší, aby měl jídlo. Když jsem v Severní Koreji studovala, tak mi po měsíci bylo úplně jedno, co se děje v zahraničí. Opravdu jsem potřebovala vědět, jestli dostanu příděl jídla, jestli se najím. A to jsem vyrůstala v demokracii a ještě jsem člověk, který se neustále zajímá,“ přibližuje Špitálníková.
„My na to koukáme, jako že je to nezajímá, ale proč by mělo? Při představě, že mi umírá dítě na hlad, že mu nemám co dát, tak by mi bylo taky jedno, co se děje v zahraničí. Řešila bych primárně, abych ho nějakým způsobem zabezpečila,“ zdůrazňuje.
Jak funguje v KLDR systém kast? Jakým nebezpečím čelí severokorejské ženy, například na vojně? Kdo nosí připínáček s podobiznou Kim Čong-una? A kdo by se mohl stát jeho nástupcem? Poslechněte si celý rozhovo v úvodu článku.
