Záznam vysílání neexistuje. Ani záznamy pamětníků nejsou dobové, první technik Radiožurnálu Jan Velík vzpomínal o téměř padesát let později: „Byl to evropský rekord, protože do té doby si žádná rozhlasová společnost netroufla na přímý přenos z jeviště divadla. My jsme si troufli na to, že jsme vysílali celou operu s jedním mikrofonem.“

Přímý přenos obnášel řadu technických komplikací a dlouhou přípravu. Nakonec ale v přenosovém studiu seděl jediný člověk – technik Karel Koníček. „Tady u té zdi přímo pod nápovědní budkou, která je asi ve výši patnácti metrů nad námi, jsem měl lavičku, na té stál pětilampový zesilovač a vedle telefonní přístroj na dorozumívání,“ popisoval. 

Jediný originál, který se z přímého přenosu zachoval, je papír, tedy divadelní vývěska, kterou schraňuje archiv Národního divadla a jeho vedoucí Josefína Panenková. Na ceduli je rukou připsáno „první rádiový přenos“.

„Jestli to je opravdu z roku 1925, nebo později, je sporné,“ vysvětlila. „Řekla bych, že je to psané perem s násadkou. Dnes bychom takovou informaci přitiskli, aby i diváci věděli, že je čeká záznam nebo přímý přenos.“

O přímém přenosu nevědělo nejenom obecenstvo, ale ani lidé u krystalek a rádiových přijímačů. Programový ředitel Radiojournalu Miloš Čtrnáctý to posluchačům neoznámil. „Skutečně celý večer se telefon netrhl, nestačili jsme v kanceláři odpovídat a přijímat gratulace. I mnohé černé posluchače obrátil ten večer na víru. Pod dojmem přenosu prohlašovali, že stanou se posluchači řádnými, to jest platícími,“ líčil později reakce lidí.  

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít