Jaká panuje v současnosti situace na ukrajinské kulturní scéně?
Snažíme se nalézt způsob, jakým nyní mluvit a psát o naší zkušenosti. Když vidíte fotografie z Buče, slova prostě nenalézáte. Nevíte, co byste v takové situaci měli o kultuře říkat. Ukrajinští spisovatelé a umělci se s tou zkázou snaží vypořádat, snaží se slova nalézt. Publikují na svých sociálních sítích básně, kresby, komentáře, sdílí názory. Čtenáři na to slyší, protože když nemůžete nalézt slova, potřebujete, aby se někdo vyjádřil za vás. Je to svým způsobem terapie.

Jakým způsobem bychom měli o válečné zkušenosti hovořit?
Nejsem si jistá. Myslím, že je zatím příliš brzy. Stále se nacházíme uprostřed celé té situace. Někteří zahraniční kolegové míní, že jsou ukrajinské hlasy příliš emocionální, nebo příliš zaujaté. Mluvíme zde ale o lidech, kteří sdílí svoje zkušenosti, zatímco se ukrývají v podzemí.

Potřebujeme více času, abychom nalezli ta správná slova jakými popsat Mariupol nebo Buču. Já osobně se o tom snažím přemýšlet v obecné, v teoretické rovině. Tedy do té míry, do které je teoreticky přemýšlet možné. Když se zaměříte na jednotlivé detaily a vnoříte se do příběhů přeživších, nezbývá než poslouchat. Slova prostě nenalézáte. Výpovědi očitých svědků jsou nyní silnější, než jakékoliv metafory.

Jaké ztráty utržila ukrajinská kultura? A můžeme naopak pro ni najít nějaký přínos z celé válečné situace?
Naše životy. To jsou tragické ztráty, které jsou nenahraditelné. Byla také zničena architektura a značné kulturní dědictví. Největší ztrátou je ovšem podle mého mír na Ukrajině. I když tahle válka skončí nějakou dohodou, celá idea denacifikace, která za ruskou agresí stojí - zničení ukrajinské kultury – bude stále přítomná. Ukrajinská kultura se stala něčím, co musíme bránit. Za co musíme bojovat.

Pokud můžeme vůbec hovořit o nějakém přínosu, pak je to zásadní sebe-identifikace Ukrajinců. Předtím jsme se orientovali na západ, snažili jsme se stát součástí evropských kulturních sítí. Nikdo neuvažoval nad tím, že bychom měli do takové míry bránit ukrajinskou kulturu před Ruskem.

Během posledních třiceti let nezávislosti jsme měli problém s tím, že ruská produkce knih, hudby a filmů naprosto zaplavila Ukrajinu. Zavedl se proto, například, zákon o knihtisku, podle kterého, musí určité procento prodávaných knih pocházet z Ukrajiny. Od roku 2014 je pak často součástí smlouvy, kterou musíte podepsat, abyste se mohli účastnit nějakého kulturního projektu, pasáž, že jste od roku 2014 nebyli v kontaktu s Ruskou federací. Jedná se o prohlášení bezúhonnosti.

Nyní, když jsou někteří kolegové zvaní do zahraničí, musí se ptát, jestli na programu koncertů nebo výstav nevystupují ruští umělci - nechtějí si kazit reputaci takovou spoluprací. Organizátoři jsou překvapení tak striktní pozicí. Někteří Ukrajinci předtím pochybovali, jestli je to potřeba. Teď už nikdo nepochybuje.

Mluvíme zde o vztahu mezi ukrajinskou a ruskou tvorbou. Přijde mi, že se skrze společnou historii a jazykovou blízkost často překrývá. Můžeme jmenovat nějaké umělce, kteří jsou prezentováni jako Rusové přesto, že pocházeli z Ukrajiny?
Myslím, že v ruském kánonu můžeme nalézt mnoho takových případů. Nejvíce asi v oblasti malby a vážné hudby. Každá imperiální země má zájem na tom, aby včlenila prominentní intelektuály a umělce do své metropole. Igor Stravinskij je například známý jako ruský skladatel. Jeho skladba Svěcení jara byla nicméně napsána u něj doma, v ukrajinském městě Ustyluh ve volyňském regionu a Stravinskij použil mnoho motivů z ukrajinských melodií. 

V literatuře se pak vedou poměrně živé diskuse o Nikolaji Gogolovi, protože se v jeho případě jedná také o využití jazyka. Ruština byla jazykem hlavního města, valná většina knih proto byla psaná rusky. V Gogolově případě tedy hovoříme o knihách psaných rusky, jejich tématem je ovšem život na Ukrajině. Jeho kompozice vět, větný syntax, má také kořeny v ukrajinském jazyce. Jeho poetická stylizace je ukrajinská, pouze je psaná rusky.

Otázka použitého jazyka se netýká pouze ruštiny, týká se také jazyků, kterými mluvily národnostní menšiny na západě Ukrajiny - jidiš, polština, němčina. Pro mě je například důležité zahrnout do ukrajinského kánonu a podporovat dědictví krymských Tatarů. Nemluvíme o ukrajinské národní kultuře, mluvíme o kultuře Ukrajiny. Jsme velká země, která je kulturně velmi bohatá.

Když mluvíme o fenoménu kulturní provázanosti, chtěla bych se zeptat na váš názor na cancel Russian culture. Vladimir Putin v reakci na to, že některé západní kulturní instituce ruší představení, kde vystupují ruští umělci, případně stahují ze svých repertoárů díla ruských autorů, řekl, že se Západ snaží zničit tisíc let kultury. Co si o tom myslíte?
Domnívám se, že nejprve potřebujeme dobře moderovanou veřejnou debatu uvnitř ukrajinské kulturní komunity, o čem se se ve spojitosti s cancel Russian culture vlastně bavíme. Mám za to, že většina z nás chápe, že se nejedná o přístup k ruské kultuře z etnické stránky, protože mezi sebou máme mnoho ukrajinských umělců, kteří mají ruské kořeny. Jeden z nejpopulárnějších současných ukrajinských spisovatelů Andrii Kurkov například většinu svých knih napsal v ruštině. V roce 2020 vydal první knihu ukrajinsky. 

A to, co je zřejmé uvnitř Ukrajiny, není tolik zřejmé v zahraničí. Některé naše postoje mohou vypadat jako nenávistné, není tomu ovšem tak. Musíme vybudovat dobrou argumentační základnu pro naše zahraniční kolegy a publikum, aby porozuměli, co je na ruské kultuře problematické – fakt, že je z velké části financovaná státem, podporovaná Putinovými zastánci, a slouží jako nástroj propagandy a imperialismu.

Mluvíme zde o používání kultury jako nástroje, za který se režim schovává. Rusko pomocí kultury navenek buduje zdání režimu civilizovaného, demokratického. Měli bychom se ptát na otázku jak je možné, že ruská kultura nedokázala pomoci lidem v budování humanistického cítění, neukotvila v Rusech základní morální hodnoty a představu o hodnotě lidského života.

Čeká nás ještě mnoho práce. Sama u mnoha evropských intelektuálů vnímám nechuť měnit jejich přístup v této otázce. Mají v Rusku mnoho přátel a kolegů, jsou součástí ruských projektů, jejich projekty jsou financovány ruskými kulturními fondy. V současné situaci je velmi obtížné vést umírněnou diskuzi, protože jsme kvůli válce ve slabé pozici a mnoho z nás, kteří přišli o domovy a rodiny, momentálně jakoukoliv diskuzi o způsobech, jakým k Rusku přistoupit odmítá.

Na druhou stranu, reakce ruských kulturních představitelů a Rusů, kteří žijí v Evropě ukazuje, že nechápou a nechtějí chápat v čem spočívá problém a cancel Russian culture vnímají jako osobní urážku a nechápou, že jako ruští občané zodpovídají za státní politiku současného Ruska.

Nebavíme se tady pouze o současné ruské kultuře, mluvíme také o kanonických dílech, která se stala součástí evropského kulturního dědictví. Jak bychom měli přistupovat například k dílům Tolstého nebo Dostojevského?
Literární vědci je musí číst znova a pokusit se je znova interpretovat. Tito spisovatelé se ve svých dílech snaží popsat nehumánní ruskou společnost, nenabízí již ovšem východisko - jak se proti systému vzepřít. Představují nám takzvaného malého člověka, který nedokáže nic změnit, nemůže protestovat, vzepřít se a něco změnit. A tahle představa je velmi hmatatelná, když se zaměříte na současnou ruskou společnost. Ukrajina má na rozdíl od Ruska historii resistence, boje za svobodu. Pokud bychom v roce 2013 odpověděli na události před Euromajdanem ruským způsobem, byli bychom dneska součástí Ruska.

Často si v této souvislosti vybavuji myšlenky Václava Havla o každodenní rezistenci, kterou popsal v eseji Moc bezmocných. Všechny státy bývalého sovětského bloku sdílí zkušenost ruského útlaku. Ukrajina má ale kvůli své geografické pozici historii tohoto útlaku nejdelší. Byli jsme utlačováni kulturně, administrativně a mnoha dalších aspektech.

Mnoho Rusů například stále odmítá existenci hladomoru, který Stalin ve třicátých letech uměle způsobil. Jak můžete popřít smrt tří a půl milionu lidí? Jedním z problémů post sovětské Ukrajiny je fakt, že jsme nebyli dostatečně důrazní na pojmenování těchto historických pravd. Hladomor byl aktem genocidy způsobeným sovětským systémem, nikoliv Rusy jako národem. Ti ovšem budují současné Rusko na pevných základech dědictví tohoto sovětského systému. Stejného prezidenta mají posledních 25 let. Do této chvíle nás to nezajímalo, nejednalo se o naši zemi. Teď ovšem všichni chápou, že se to týká nás všech.

A co vystoupení ruských umělců? V rámci solidárního gesta se v mnoha případech ruší všechny výstupy celoplošně, a to i přesto, že se daný umělec proti invazi jasně postavil. Není to přehnané?
Podle mého bychom ke každému případu měli přistupovat jednotlivě. Někteří umělci odsuzují Putinův režim dlouhodobě a Rusko opustili již před mnoha lety. V poslední době se ovšem vyrojilo mnoho případů, kdy umělci opouští Rusko a využívají svůj status uprchlíka, aby získali s tím spojené výhody. Šetří například peníze, je pro ně výhodné vymanit se ze sankcí. Neměli bychom přistupovat k omezování na základě etnicity, ale na základě odkrývání systému, imperialistických ambicí, režimu a jeho moci ve světě. Znám ale například zástupce ruské opozice, kteří se hlasitě staví proti Putinovi, Krymský poloostrov ovšem vyhlašují za ruský.

Pokud se bavíme o ruských umělcích, značná část této diskuse se točí kolem peněz a osobního pohodlí. Jestli se rozhodnou válečné zločiny vidět nebo ne. Krátce po začátku války mi kamarád ukázal ruské tiktokery a instagramery, kteří mají miliony sledujících. Názory, které sdílely se rovnaly definici nenávistného projevu. Nevím, jestli jsou placení, jestli upřímně Putina zbožňují, jestli se snaží sympatizovat s režimem. Přesto, že mohou sledovat v médiích všechny válečné zločiny stále hlásí, že je ruská armáda ta nejlepší na světě a ospravedlňují válečné zločiny, dokonce i znásilnění. V určitém slova smyslu je to pro mne mnohem děsivější obraz, než názory nějakého akademika podporovaného Kremlem, protože tyhle myšlenky jsou jejich vlastní. Režim je přeci nemůže všechny zaplatit.

Můžeme v závěru načrtnout nějaký budoucí scénář, co se ruské a ukrajinské kultury týče?
Scénář to nebude lehký. Přesto, že se nyní Ukrajině podaří Rusko zastavit, nic už nebude jako dříve. Po druhé světové válce vznikly v Evropě určité myšlenkové rámce. Rusové, například, osvobodili Evropu a zachránili ji před nacisty, měli bychom jim tedy prominout mnohé vady v přístupu k lidským právům.

Francouzští intelektuálové dlouho odmítali akceptovat existenci Stalinových gulagů. Nevěřili tomu. Evropa má dlouhou historii spolupráce s Ruskem – v oblasti podnikání, mediální tvorby a tak dále. Co se ale nyní stane s názory veřejnosti poté, co byla stažena proruská dezinformační média? Jak bude Německo vypadat bez ruských peněz v politice a energetickém průmyslu? 

Všechno se nyní mění, a to také skrze naši aktivní účast. Kultura v nejširším slova smyslu ovlivňuje reakci států a jednotlivců na ruskou agresi. Po skončení války budeme muset pořádně popřemýšlet o hodnotě lidskosti v praxi, stejně tak o občanské zodpovědnosti za naše státy. Jinak nemohou jít Evropa a celý svět dál. Nemohou zavírat oči nad takovým znehodnocením lidských životů a celých států, jakého se nyní dopouští Rusko.

Esther Hyhlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít