Co s nevýslovným hořem? Obtížně stravitelný film Larse von Triera
Nejnovější dílo dánského režiséra Larse von Triera Antikrist si získalo skandální věhlas již při svém předpremiérovém uvedení na Týdnu francouzských filmů, kdy pobledlé tváře vycházejících diváků dávaly za pravdu očekávání, že režisér tentokrát vyrukoval s něčím jen obtížně stravitelným.
Působivost Antikrista přitom nevyvěrá ze stupidní řezničiny, kterou jsou tuzemská kina zahlcena, ani ze sexuálních excesů, ale ze střídmě, avšak nanejvýš účinně budované hrůzy deroucí se jak z lidského nitra, tak z vnějšku - ať již situovaného do městského bytu, nebo do srubu skrytého v nekonečných lesích.
A právě příroda, jakoby oživlá v poryvech větru, v žaludech, které se zlověstným klepotem dopadají na střechu, či v záblescích náhle rozvlněného obrazu, je označena za Satanův chrám, za hrozivé rejdiště Antikrista.
Von Trier uvozuje vyprávěný příběh jedním z nejtěžších traumat, jaká mohou člověka - a zejména matku - postihnout. Zatímco rodiče (Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourgová) se oddávají milostným hrátkám ve sprše, jejich děcko vyleze z postýlky a namíří si to rovnou k pootevřenému oknu...
Černobílý zpomalený obraz, pracující s baletem propletených těl, kapek vody i vloček sněhu, vytváří v úvodní sekvenci až magický časoprostor. Prolíná se jím proslulá árie z Händelovy opery Rinaldo, v souznějícím významovém splynutí případně nazvaná Nech mne oplakávat.
Ženě, sužované zničujícími pocity viny, se marně snaží pomoci její laskavý, chápající manžel, pokoušející se zúročit své zkušenosti z povolání psychoterapeuta. Vymýšlí pro ni různé modelové situace, které jí mají pomoci zvládat zátěžové situace, najmě ochromující strachy. Vyveze ji do lesních končin, do odlehlého příbytku, kde doufá nalézt klid.
Ale namísto toho se naopak stupňuje děs v hrdinčiných očích i mysli, znepokojivé vize a představy jí ovládají až k vražednické zběsilosti. Jako kdyby fyzickou bolestí, ať již ji způsobuje sobě, nebo někomu jinému (a to je vskutku šokující), chtěla přehlušit bolest duševní, výčitky svědomí.
Režisér majestátně vizualizuje pocity, jaké chce vyvolat. A činí to tak sugestivně, až ho lze - nejspíš důvodně - podezírat, že se pokouší léčit běsy ve vlastní duši. Jakoby z nejhlubšího podvědomí pozvolna vytahuje rekvizity související s (nejen středověkým) mučením, s mužovým marným spoléháním se na racionální rozvahu či s ženiným panickým strachem z opuštění...
Na scéně se objevují zvířata, v jednom případě dokonce mluvící, která v závěru téměř idylicky přicházejí na práh srubu, ačkoli by měla trpět (srna je vyrušena při porodu mláděte, liška má rozpárané vnitřnosti, krkavec byl ubit k smrti).
Antikrist, posunutý do studených, slunečního svitu zbavených barev a často využívající potemnělých soumračných scenerií, čerpá z odkazu slavných předchůdců - třeba Bergmanova halucinačního dramatu Hodina vlků nebo Polanského velkoměstského hororu Rosemary má dětátko.
A motiv narušené psýchy, kterou již dříve prozradila hrdinčina neschopnost dokončit rozepsanou knihu (rukopis ústil do nesrozumitelných znaků) či její nepochopitelné počínání při obouvání dítěte, to vše jako by odkazovalo na Kubrickův průzkum šílenství ve filmu Shining.
Antikrist ovšem zůstává svébytnou, nezaměnitelnou výpovědí, která se vyznačuje jednou úžasnou předností: dokáže prolomit okoralou, znecitlivělou slupku diváckého vnímání. Přiměje nás, abychom se stejně bolestnou intenzitou procítili stavy, jaké zažívají filmoví hrdinové.
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD (flash video), Artcam
Antikrist (Antichrist) drama / horor, Dánsko / Německo / Francie / Švédsko / Itálie / Polsko, 2009, 104 min.
Scénář a režie: Lars von Trier, kamera: Anthony Dod Mantle, střih: ?sa Mossberg, Anders Refn
Hrají: Charlotte Gainsbourg, Willem Dafoe
