Dvanáct příběhů, 10 000 snímků. Fotograf bez talentu uměním upozorňuje na problémy společnosti
ROZHOVOR. Říká si Fotograf bez talentu a ve svých projektech prostřednictvím snímků naráží na různá sociální témata. V rámci jednoho z nich poslal fotoaparát mezi zcela náhodné lidi, a to na několik měsíců. Putovní kamera se k němu po ročním experimentu vrátila s 10 000 snímky a příběhy dvanácti lidí, kteří se vždy na měsíc stali jejími majiteli. Fotoaparát pak vydražil a obnos se věnoval na pomoc lidem bez domova. „Bezdomovci jsou společností často odsuzováni bez hlubší znalosti problematiky,“ vysvětlil pro Zpravodajský web Českého rozhlasu. Teď plánuje experiment číslo 2.
Co vás vedlo k tomu začít propojovat fotografování se sociálními projekty?
Fotografie je známý, přitažlivý a dostupný formát. Proto jsem zvolil focení jako prostředek pro komunikaci složitějších témat. Fotka je tedy pouze vstupní branou. Za důležitější považuji samotný obsah svých projektů.
Jaký byl impulz k tomu, poslat fotoaparát mezi 12 náhodných lidí? Co jste si od experimentu sliboval?
Napříč mými projekty se táhne několik základních myšlenek a cílů. Jedním z nich je prodloužit vzdálenost empatie, kterou jako lidé vnímáme. Obvykle se ta vzdálenost týká pouze vlastní rodiny a blízkých přátel. Přitom právě empatie hraje klíčovou roli v problematice rasismu, předsudků, násilí a mnoha dalších. Od experimentu jsem si sliboval důkaz, nebo aspoň doklad, že má cenu v takové práci pokračovat. Také jsem doufal, že to bude inspirovat ostatní, aby dělali nezištné věci pro své okolí i pro lidi, které ani nemusí znát.
Věřil jste, že se vám fotoaparát vrátí?
Ano, věřil jsem tomu. Důvěra je základní stavební kámen vztahu. A nemusí jít pouze o vztah intimní, ale obecně o mezilidský. Sám jsem párkrát v životě důvěru zklamal a následné výčitky za to nestály. Každý občas asi někdy někoho zklamal, ale to není důvod v lidi nevěřit.
Jak jste vybíral náhodné, kteří si kameru předávali vždy zhruba po měsíci?
Ve skutečnosti jsem vybral pouze prvního. Následně již bylo na něm, komu foťák pošle dál a pak zase na tom dalším a dalším. Při prvním předání jsem se zbavil kontroly a nechal projekt na pospas svobodné vůle ostatních, a to se vyplatilo. Při výběru hrála roli opravdu jen náhoda. Prostě jsem klikl na prvního fanouška mé stránky, který mě zaujal.
Všichni dohromady vytvořili během celého roku jeden velký fotopříběh. Co to přineslo vám?
Možná ani nevíte, jak fundamentální otázku jste mi zrovna položila. Je to skoro, jako kdybyste se mě ptala, co mi přináší život samotný a jaký je jeho smysl. Odpověď je však jednoduchá. Smysl je v něm samotném. Výsledek mě inspiroval. Stejně tak by mě ale inspiroval neúspěch experimentu.
Účastníky experimentu jste pak oslovil a jejich příběhy zveřejnil. Existuje nějaký, který vás speciálně zaujal?
Asi nejzajímavější je, že se jedna dočasná majitelka fotoaparátu zamilovala do předešlého majitele. Ten jí radil s nastavením a následně z toho vznikl milostný vztah. I kdyby se stalo jen toto, tak měl experiment smysl.
Putovní kameru jste v lednu vydražil za více než 15 tisíc korun a nakoupil 151 nocí v teple pro lidi bez domova v projektu Nocleženky Armády Spásy. Byl tohle váš původní záměr? Proč zrovna Nocleženky?
Měl jsem matnou představu, co budu dělat, když experiment dopadne úspěšně. Ale plánovat jsem nic zatím nechtěl. Během posledních měsíců cesty foťáku už jsem měl jasněji. Nocleženky proto, že úzce souvisí s mým projektem #NESOUDÍM, který se věnuje boji s předsudky. Bezdomovci jsou společností často odsuzováni bez hlubší znalosti problematiky.
Teď startujete nový projekt ve větším. Do oběhu půjde pět fotoaparátů, máte od něj jiná očekávání?
Experiment číslo 2 má trochu větší výpovědní hodnotu. Pracuje s větším vzorkem obyvatel a dává ještě trochu více svobody při rozhodování. Mohl by být tedy zajímavější, rozmanitější a přinést i víc příběhů a zážitků. Hlavní linka je ale stejná. Nabídnout možnost nezištně darovat dál. Osobně to vnímám jako nejcennější zážitek.
Proč vystupujete anonymně?
To není přesné. Pouze nemám velký zájem být jako osoba vidět. Fotograf bez talentu nejsem já, nýbrž můj projekt. Chci tedy, aby byl vidět „on” a „jeho” práce. Nikoliv nějaká konkrétní osoba. Fotograf bez talentu nejsem jen já, ale také každý s kým spolupracuji, koho se ptám, od koho sbírám znalosti a materiály a mnoho dalších.
Velký důraz kladete na to, že i bez talentu se dá fotit a píle je někdy víc. Co vás k této myšlence přivedlo?
Praxe a zkušenosti. Slovo „talent” je nadužívané a slovo „dřina” zase podužívané.
Jakým dalším projektům se věnujete?
Je toho mnoho. Ale za zmínku stojí připravovaný formát s názvem „1 den s”. Budu trávit vždy minimálně jeden den s někým inspirativním, udělám z toho fotoreportáž, rozsáhlý rozhovor a ještě sepíši můj osobní pohled na práci dotyčného. Pojedu kvůli tomu do uprchlického tábora v Srbsku, do slumu v Bangladéši a na další ne zcela běžná místa.
