Stáli jsme na kopci a z Ležáků stoupal dým, vzpomíná na tragédii pamětnice
Před 72 lety Němci jako pomstu za smrt říšského protektora Reinharda Heydricha vypálili Ležáky. Muže a ženy povraždili, děti odvlekli a některé poněmčili. Na osudné dny vzpomíná i Jiřina Malimánková, které tehdy bylo 11 let a žila s rodiči na samotě, necelý kilometr od místa tragédie. Dnes žije v Habrech na Vysočině.
„Ležáky, Ležáky, vesničko malá, v rose ses koupala dnešního rána,“ zpívá Jiřina Malimánková, které je 83 let. V den vypálení Ležáků jí bylo jedenáct.
„Vzpomínám si, že byla krásná, modrá obloha. A když jsme šly jako děti na kopec a viděly, že v dolíku stoupá kouř, tak jsme myslely, že hoří,“ vzpomíná.
Ze samoty, kde s rodiči bydlela, přišla akorát do druhé blízké vesnice, odkud se lidé chystali na pomoc.
„Soused vzal kola, jak přijel na státní silnici, tak tam byla auta německých vojáků. Strhli ho z kola, řekli, že dál nikdo nesmí jet a že vypalují Ležáky,“ pokračuje.
Z okolních kopců pak pozorovali, jak postupně stoupá černý a bílý kouř z jednotlivých domů. „My jsme nevěděli, co se s nimi stalo. To až potom, až druhý den to hlásilo rádio. A to se rozkřiklo, že muži a ženy byli zastřeleni. Když si na to vzpomenu, tak se mi to tady svírá,“ říká paní Malimánková.
V noci po vypálení přišla z Ležáků jen drobná domácí zvířata. „K nějakým lidem tam přiběhl pes a večer utíkal na Ležáky a pořád vyl. Tak ho vázali, protože Němci tam hlídali ve dne v noci a zastřelili by ho,“ doplňuje.
Odvaha některých lidí
Paní Jiřina ale nezapomněla na odvahu některých lidí. „Paní učitelka nás zavolala a říkala: ‚Děti, víte, co se tady včera stalo? Kdyby se vám stalo, a někam vás odvezli, musíte si pamatovat, že jste české děti, a jak se jmenujete.‘ Ta byla tehdy odvážná,“ líčí Jiřina Malimánková.
V prvním roce po válce se stal den vypálení Ležáků národní poutí. Na místo, kde stávala kdysi bezvýznamná malá obec, přišly tisíce lidí. „Byl tam postavený dřevěný kříž a na něm trnová koruna. Pak tam bylo plno černých vlajek. Říkali, že tam bylo dvě stě tisíc lidí. Lidi chodili ze všech stran. A všichni strašně brečeli,“ vzpomíná.
Paní Jiřina tehdy potkala i dvě bývalé spolužačky, které vypálení Ležáků přežily. „Našli dvě ležácké děti a přivedli je tam. Ony byly blonďaté a v těch vláscích měly velké černé mašle. A neuměly česky. Ta jedna říkala: ‚Ich bin nicht Jarmila Štulik. Ich bin Kamila Petl. Prostě nevěděly,“ dodává.
Jiřina Malimánková do svatby chodila na místa, která dobře znala a kde přišla i o své příbuzné, každý 24. červen. Dnes žije desítky kilometrů daleko. Ale na Ležáky nikdy nezapomněla. „Běda vám, vrahové, svět na vás patří, Ležáky pomstí ti slovanští bratři,“ uzavírá paní Jiřina.
